Počátky naší státnosti 12 – Zapomenutá hrobka
20. 11. 2010
Paměť na minulost,
aniž bychom měli písemné záznamy, nesahá dál než k vyprávění našich
babiček a dědečků. K časům jejich rodičů či prarodičů. Hodnověrnou
informaci pozvolna překrývá fantazie vypravěče. Také o svých předcích
zpravidla máme povědomí tři, výjimečně čtyři generace zpátky. Byl-li
některý z prapředků něčím mimořádný, nepsaná paměť o něm trvá
nejvýše sedm generací, 150–170 let do minulosti. Již v průběhu této
doby však jeho historická stopa nenávratně mizí. Svědectví předávané
z pokolení na pokolení se mění v báji. Dávné děje se překrývají
novějšími. Mohl být takto zapomenut tzv. Přemysl, legendární zakladatel
dynastie českých panovníků raného středověku, nebo vždy „žil“ jen
v mytickém podání jednoho z rodů Bohemie?
Kristiánova legenda
z konce 10. století je považována za první písemnou zmínku, která
připomíná „…velmi prozíravého a rozvážného muže, kterýž se orbou
polí zabýval, jménem Přemysla, podle výroku hadačky knížetem nebo
vladařem si ho ustanovili …napříště po onom jmenovaném knížeti z jeho
potomků sobě vladaře neboli vévody v čelo stavěli…“. Kdo byl však
autor legendy a odkud čerpal informace? Převládá názor, že Kristián mohl
být synem knížete Boleslava I. a žil asi v l. 935–995. Údajně se
narodil v předvečer vraždy sv. Václava. Proto se mu říkalo Strachkvas a
jako druhorozený (či jako pokání za otcovu vinu?) byl předurčen pro
církevní dráhu. V klášteře sv. Jimrama v Řezně přijal řeholní
jméno Kristián (Christian) a stal se vzdělaným mnichem. Panují také
domněnky, že Boleslav pro něho hodlal získat pražský biskupský úřad.
Záměr však nedošel naplnění a Kristián dožil v Břevnovském
klášteře. Pokud patřil k vládnoucímu rodu, nejspíš již v dětství
mohl slýchávat příběh o založení hradu jménem Praha a povolání
Přemysla na knížecí stolec. Uvedeným okolnostem vděčíme, že stručné
legendární podání zachytil psaným slovem v jazyce západního
křesťanství, v latině. Takto ve 2. polovině 10. století uchoval
svědectví, do té doby tradované jen v ústním podání. Teprve až Kosmas
počátkem 12. stol. rozvedl jeho příběh o Přemyslovi do košaté formy
literárního díla, které nabylo mytický rozměr. Kristiánův a Kosmův
Přemysl se však zásadně liší. Mnich jej zná ještě z živého
vyprávění, zato Kosmas o více než sto padesát let později čte
Kristiánovu legendu a přičiní se o její doplnění. Kde získal nové –
podstatně detailnější – údaje, nevíme. V Kosmově době
z vyprávění starců nejspíše již nepocházely. Původ jeho informací je
neznámý či obestřený záhadou tzv. ztraceného manifestu. K úvahám
o historické osobě tzv. Přemysla proto nehledejme oporu v Kosmově kronice,
podle které lze vročit Přemysla Oráče cca k roku 700 n.l. Podstatnější
je, kam sahá reálná paměť původního Kristiánova podání. Za
předpokladu, že Kristián se narodil kolem roku 935, uchovaná paměť čtyř
generací jeho předků sahala cca k roku 850, bezpečně do druhé poloviny
9. století.
K letům po r. 870
zapadá i nejstarší a stále ještě nedoceněný dokument, v němž
můžeme identifikovat jméno a osobu tzv. Přemysla. Zápis v „pamětní
knize“ Aquilejského kláštera, tzv. Evangelia z Cividale, zachycuje jméno
vládce Moravy, knížete Svatopluka (Suentipulc), a patrně i jméno jeho
nejstaršího syna ve tvaru Predezlaus. Možná by na zápisu nebylo nic
výjimečného a nejspíš by se nám ani nedochoval, pokud by o něj ve
14. století neprojevil vážný zájem římský císař a český král Karel
IV. Jemu vděčíme za záchranu a převezení několika mimořádně
hodnotných stránek z Evangelia sv. Marka ze severní Itálie do Prahy.
Především pak té s uvedeným jménem Predezlaus. Karel IV. se považoval za
legitimního pokračovatele linie rodu sv. Václava a náruživě se zajímal
o minulost Českého království. Patrně proto věnoval tolik pozornosti
listině, připomínající asi samotného zakladatele přemyslovského rodu.
Jméno Před-e-slav cosi naznačuje; byl přední – první,
latinsky Primi-zlau či Premi-zlau. Koncovka
„av“ v latině přechází ve zdvojenou samohlásku „au“, přičemž
„v“ při vyslovení zaniká. Jméno slyšíme jako Premizl a takto je
i zaznamenáno v latinsky psané Kristiánově legendě. Primizla pak najdeme
v Kosmově přepisu. Predeslav či tzv. Přemysl, jak okolnosti naznačují,
bude nejspíš jedinou osobou. Zápis z kláštera v Aquilei tak nedokládá
pouze Přemyslovu pokrevní vazbu k moravským panovníkům, ale
v historických souvislostech také autentické jádro legendy o zakladateli
vládnoucího rodu zemí Čech a Moravy, o „prvním z prvních“. Tato
úvaha by snad ještě neopravňovala ztotožnit Svatoplukova syna Predeslava
s Kristiánovým Přemyslem, nebýt další závažné okolnosti.
Císař Karel IV.
byl také jedním z nejvýznamnějších podporovatelů uctívání
křesťanské památky sv. Václava. K jeho slávě dal nad hrobem zbudovat
honosnou kapli, srdce velkolepé výstavby gotické Svatovítské katedrály.
Panovník, který tolik dbal o duchovní symboliku i svůj přemyslovský
původ, by byl jistě překvapen, co se po staletí ukrývá po boku světcova
hrobu. Dříve na místě kaple stávala rotunda sv. Víta. Do okrouhlé lodi
kostela dal kníže Boleslav I. vestavět jižní apsidu a sem přenesl ostatky
bratra Václava. Vědomě (?) se vyhnul místu před kněžištěm, kde dva
hroby patrně již byly. Jejich význam zdá se respektoval, tehdy možná
ještě žilo povědomí, komu patří. Avšak vymřením rodové linie
Boleslavovců (Boleslavem III.) a v nástupnické krizi 11. stol. oba dávné
hroby upadly v zapomnění. Jistě se na tom podílel i sílící kult sv.
Václava a poutní význam svatováclavské hrobky. Po roce 1060 za knížete
Spytihněva II., při přestavbě starého kostela na prostornější románskou
baziliku sv. Víta, o hrobech položených vedle hrobky sv. Václava již nikdo
nevěděl. Jeden z hrobů byl dokonce základy Spytihněvovy baziliky značně
porušen. Až takřka po tisíci letech, v roce 1913 při dostavbě
katedrály, došlo k překvapivému objevu. V úvodu rekonstrukce
Svatováclavské kaple byl proveden důkladný archeologický průzkum. Stavitel
K. Hilbert pod gotickými podlahami ze 14. století odkryl nejen základy
nejstarší rotundy, ale také dva dosud zcela neznámé hroby. Protože
nálezci nemohli určit jejich původ, označili je pouze písmenem „K“,
kníže 1 a 2. Situování hrobů uvnitř předrománské stavby zákonitě
vyvolalo rozruch, muselo se jednat o významné jedince z počátků
přemyslovského státu. Objevily se úvahy, že jeden z pohřbů lze
přisoudit prvnímu historicky doloženému knížeti Bořivojovi. Teorie
získala na významu, když ostatky prozkoumal světově uznávaný antropolog
E. Vlček. Ten zjistil pozoruhodnou shodu ostatků z hrobu K1 s jiným
významným jedincem, tentokrát na Moravě, z hrobky zaniklého kostela
velkomoravského stáří v Uherském Hradišti – Sadech. Tamní nález
označený číslem 12 je některými historiky ztotožňován s knížetem
či králem Svatoplukem. Neboť již F. Palacký vyjádřil názor, že kníže
Bořivoj mohl být Svatoplukovým příbuzným. Jistá genetická shoda obou
kosterních nálezů by tuto teorii podporovala, ač rodová linie s Bořivojem
je sporná a není obecně přijímána. Pokud však v hrobě spočíval
jedinec v přímé pokrevní linii moravského Svatopluka, připadl by
v úvahu jeho prvorozený syn, na stránce Cividalského evangelia zapsaný
jako Predezlaus.
Mohl však v rotundě sv. Víta
spočinout tzv. Přemysl, bájný zakladatel dynastie českých knížat a
prapředek sv. Václava? Založení kostela sv. Víta na Pražském hradě se
tradičně přisuzuje knížeti Václavovi. Ten v roce 929 přijal od krále
Jindřicha I. relikvii mučedníka sv. Víta a jemu zasvětil v pořadí
třetí kostel knížecího hradu. Vystavěl však kníže Václav zcela nový
kostel? Rotunda podle tvarosloví spíše vypovídá o východním –
byzantském vlivu, který do Čech přišel na konci 9. století z moravského
prostředí s působností arcibiskupa Metoděje. Pokud založení hradu Praha
přiznáme Svatoplukovi, který ovládl vltavské břehy kolem r. 884,
„velkomoravský“ kostel s okrouhlou lodí mohl vzniknout (či započít
stavbu) právě tehdy. Misijní působení Byzantinců sv. Konstantina a
Metoděje je patrné i na dalších církevních stavbách zakládaných za
Svatoplukovy vlády v Čechách – rotundě sv. Klimenta na Levém Hradci a
rotundě sv. Petra na Budči (možná do této skupiny patří i první kostel
v Hradci Králové, zasvěcený sv. Klimentu). Moravský panovník nechal
v předhradí vystavět nejprve skromný kostelík Panny Marie. Centrální
místo hradu však měl zaujmout dominantní kostel, rotunda neznámého
zasvěcení. Bylo by jen logické, pokud by s ní spojoval také vznik
biskupství. Zda po Svatoplukově smrti na jaře 894 zůstala nedostavěna,
můžeme jen spekulovat. K jejímu poboření mohlo dojít i za
protimoravského převratu při nastolení Bořivojova syna, knížete
Spytihněva. Podle zjištění archeologů destrukce v této době potkala
i nedaleký kostel Panny Marie. K obnově menšího kostela došlo záhy.
Nákladnější rotunda na své vzkříšení možná čekala dalších
pětatřicet let. To však nevylučuje, že uvnitř torza kostela mohly být
hroby, z nichž jeden přináležel Svatoplukovu prvorozenému synovi. Tzv.
Přemysl je postavou z Kristiánovy legendy; prozíravý muž, oráč,
povolaný vládnout z nově vystavěného hradu Praha, jenž založil
vládnoucí dynastii knížat Bohemie. Zakladatelský akt je tudíž přisouzen
nikoliv cizímu panovníkovi, ale jednomu z potomků, patrně lépe ukotvenému
do českého prostředí. Pokud Predezlaus (nar. kolem r. 865) zemřel ještě
před Svatoplukem (mezi 884 – 894), což je nanejvýš pravděpodobné, jeho
pohřeb se uskutečnil v centrálním hradském kostele. Za vlády
protimoravsky orientovaného Spytihněva poklesl i význam hrobů, který poté
znali jen zasvěcení. Mezi takové bezesporu patřila kněžna Ludmila.
Spytihněvova smrt v r. 915 umožňuje vzestup jejího vlivu. Matka nově
nastoleného knížete Vratislava a vychovatelka kněžice Václava možná
apelovala na obnovu zaniklého kostela s význačným hrobem. Avšak
připomínání moravské minulosti a vlivu „Metodějovy“ církve nebylo
v souladu se zájmy vznikající Německé říše ani bavorského biskupství.
Bohemie za knížete Vratislava byla již pevně zakotvena ve sféře vlivu
římského episkopátu. Praha měla svého archipresbytera, dosazovaného
biskupem z Řezna. Zřetelným odklonem od byzantských vlivů je Vratislavem
založená bazilika sv. Jiří, architekturou i zasvěcením příslušející
již k západnímu křesťanství.
Stavba nového kostela
ve stylu „velkomoravské“ rotundy knížetem Václavem tak pozbývá smyslu,
zvláště pokud měl být zasvěcen patronu saských křesťanů, sv. Vítovi
(podobnost jména se slovanským Svantovítem nemusí být čistě náhodná).
Václav nemohl s darem od krále Jindřicha I. příliš otálet a možná se
mu naskytla i příležitost, jak uspokojit svého ochránce a současně
naplnit přání zesnulé báby Ludmily. Od ní mohl vědět, že v ruinách
kostela spočívá někdo z předků. Svého děda však kníže Václav neznal
a patrně jej nepamatoval ani jeho otec Vratislav, tzv. Přemysl přežíval
pouze v legendárním podání vdovy Ludmily. Dostavba 35–40 let staré
rotundy se jevila jako nejrychlejší a také politicky únosný akt v zájmu
krále, proti kterému se nemohla postavit ani církev. Rok 929 tak nemusí
být datem založení třetího kostela na Pražském hradě, ale záznamem jeho
dostavby a nového vysvěcení. Důvod, že rotunda se v 10. a 11. století
stala v Čechách tolik oblíbeným stavebním typem kostela, je pouze
důsledek napodobování. Jednalo se přece o ústřední kostel knížecího
hradu, po roce 976 také svatostánek pražského biskupa. S pohřby uvnitř
Svatovítské rotundy v l. 929 – 976 lze uvažovat pouze u nejvyšších
církevních představitelů, kterým byl např. archipresbyter. Někdy se
uvažuje dokonce o místě posledního odpočinku bratrovraha, knížete
Boleslava I., s manželkou. Pochybnost však vzbuzuje, že hrob významného
knížete nebo vrcholného představitele církve by již v polovině
11. století upadl v naprosté zapomenutí. V obou případech to však
vyvrací možná genetická spojitost s ostatky vysoce postaveného muže
z moravského Veligradu, které lze přisoudit králi Svatoplukovi.
Hroby uvnitř kostela
spojené s moravskou anexí konce 9. století „zanikly“ s důslednou
politikou latinské církve, velmi usilovně odmítající vliv Svatopluka a
především moravského arcibiskupa Metoděje. Mocensky motivovanými vraždami
kněžny Ludmily i jejího vnuka Václava se uzavírá paměť na ještě
nedávnou, ústně tradovanou minulost. Dílo tzv. Kristiána, který nejspíše
patřil ke čtvrté generaci „Přemyslovců“, vyprávění předků vzácně
uchovalo. Přemysl se však nenávratně mění v legendu a vznikají dějiny
nové, tentokrát v zájmu a ke slávě Boleslavovců. Poté, co se Václavova
hrobka stala poutním místem a rotunda sv. Víta biskupským kostelem, nebyla
již vůle vyzdvihovat památku legendárního zakladatele a patrně
skutečného původce rodové linie knížat Bohemie.
