Menu

Počátky naší státnosti 12 – Zapomenutá hrobka

20. 11. 2010

Paměť na minulost,
aniž bychom měli písemné záznamy, nesahá dál než k vyprávění našich babiček a dědečků. K časům jejich rodičů či prarodičů. Hodnověrnou informaci pozvolna překrývá fantazie vypravěče. Také o svých předcích zpravidla máme povědomí tři, výjimečně čtyři generace zpátky. Byl-li některý z prapředků něčím mimořádný, nepsaná paměť o něm trvá nejvýše sedm generací, 150–170 let do minulosti. Již v průběhu této doby však jeho historická stopa nenávratně mizí. Svědectví předávané z pokolení na pokolení se mění v báji. Dávné děje se překrývají novějšími. Mohl být takto zapomenut tzv. Přemysl, legendární zakladatel dynastie českých panovníků raného středověku, nebo vždy „žil“ jen v mytickém podání jednoho z rodů Bohemie?

Kristiánova legenda
z konce 10. století je považována za první písemnou zmínku, která připomíná „…velmi prozíravého a rozvážného muže, kterýž se orbou polí zabýval, jménem Přemysla, podle výroku hadačky knížetem nebo vladařem si ho ustanovili …napříště po onom jmenovaném knížeti z jeho potomků sobě vladaře neboli vévody v čelo stavěli…“. Kdo byl však autor legendy a odkud čerpal informace? Převládá názor, že Kristián mohl být synem knížete Boleslava I. a žil asi v l. 935–995. Údajně se narodil v předvečer vraždy sv. Václava. Proto se mu říkalo Strachkvas a jako druhorozený (či jako pokání za otcovu vinu?) byl předurčen pro církevní dráhu. V klášteře sv. Jimrama v Řezně přijal řeholní jméno Kristián (Christian) a stal se vzdělaným mnichem. Panují také domněnky, že Boleslav pro něho hodlal získat pražský biskupský úřad. Záměr však nedošel naplnění a Kristián dožil v Břevnovském klášteře. Pokud patřil k vládnoucímu rodu, nejspíš již v dětství mohl slýchávat příběh o založení hradu jménem Praha a povolání Přemysla na knížecí stolec. Uvedeným okolnostem vděčíme, že stručné legendární podání zachytil psaným slovem v jazyce západního křesťanství, v latině. Takto ve 2. polovině 10. století uchoval svědectví, do té doby tradované jen v ústním podání. Teprve až Kosmas počátkem 12. stol. rozvedl jeho příběh o Přemyslovi do košaté formy literárního díla, které nabylo mytický rozměr. Kristiánův a Kosmův Přemysl se však zásadně liší. Mnich jej zná ještě z živého vyprávění, zato Kosmas o více než sto padesát let později čte Kristiánovu legendu a přičiní se o její doplnění. Kde získal nové – podstatně detailnější – údaje, nevíme. V Kosmově době z vyprávění starců nejspíše již nepocházely. Původ jeho informací je neznámý či obestřený záhadou tzv. ztraceného manifestu. K úvahám o historické osobě tzv. Přemysla proto nehledejme oporu v Kosmově kronice, podle které lze vročit Přemysla Oráče cca k roku 700 n.l. Podstatnější je, kam sahá reálná paměť původního Kristiánova podání. Za předpokladu, že Kristián se narodil kolem roku 935, uchovaná paměť čtyř generací jeho předků sahala cca k roku 850, bezpečně do druhé poloviny 9. století.

K letům po r. 870
zapadá i nejstarší a stále ještě nedoceněný dokument, v němž můžeme identifikovat jméno a osobu tzv. Přemysla. Zápis v „pamětní knize“ Aquilejského kláštera, tzv. Evangelia z Cividale, zachycuje jméno vládce Moravy, knížete Svatopluka (Suentipulc), a patrně i jméno jeho nejstaršího syna ve tvaru Predezlaus. Možná by na zápisu nebylo nic výjimečného a nejspíš by se nám ani nedochoval, pokud by o něj ve 14. století neprojevil vážný zájem římský císař a český král Karel IV. Jemu vděčíme za záchranu a převezení několika mimořádně hodnotných stránek z Evangelia sv. Marka ze severní Itálie do Prahy. Především pak té s uvedeným jménem Predezlaus. Karel IV. se považoval za legitimního pokračovatele linie rodu sv. Václava a náruživě se zajímal o minulost Českého království. Patrně proto věnoval tolik pozornosti listině, připomínající asi samotného zakladatele přemyslovského rodu. Jméno Před-e-slav cosi naznačuje; byl přední – první, latinsky Primi-zlau či Premi-zlau. Koncovka „av“ v latině přechází ve zdvojenou samohlásku „au“, přičemž „v“ při vyslovení zaniká. Jméno slyšíme jako Premizl a takto je i zaznamenáno v latinsky psané Kristiánově legendě. Primizla pak najdeme v Kosmově přepisu. Predeslav či tzv. Přemysl, jak okolnosti naznačují, bude nejspíš jedinou osobou. Zápis z kláštera v Aquilei tak nedokládá pouze Přemyslovu pokrevní vazbu k moravským panovníkům, ale v historických souvislostech také autentické jádro legendy o zakladateli vládnoucího rodu zemí Čech a Moravy, o „prvním z prvních“. Tato úvaha by snad ještě neopravňovala ztotožnit Svatoplukova syna Predeslava s Kristiánovým Přemyslem, nebýt další závažné okolnosti.

Císař Karel IV.
byl také jedním z nejvýznamnějších podporovatelů uctívání křesťanské památky sv. Václava. K jeho slávě dal nad hrobem zbudovat honosnou kapli, srdce velkolepé výstavby gotické Svatovítské katedrály. Panovník, který tolik dbal o duchovní symboliku i svůj přemyslovský původ, by byl jistě překvapen, co se po staletí ukrývá po boku světcova hrobu. Dříve na místě kaple stávala rotunda sv. Víta. Do okrouhlé lodi kostela dal kníže Boleslav I. vestavět jižní apsidu a sem přenesl ostatky bratra Václava. Vědomě (?) se vyhnul místu před kněžištěm, kde dva hroby patrně již byly. Jejich význam zdá se respektoval, tehdy možná ještě žilo povědomí, komu patří. Avšak vymřením rodové linie Boleslavovců (Boleslavem III.) a v nástupnické krizi 11. stol. oba dávné hroby upadly v zapomnění. Jistě se na tom podílel i sílící kult sv. Václava a poutní význam svatováclavské hrobky. Po roce 1060 za knížete Spytihněva II., při přestavbě starého kostela na prostornější románskou baziliku sv. Víta, o hrobech položených vedle hrobky sv. Václava již nikdo nevěděl. Jeden z hrobů byl dokonce základy Spytihněvovy baziliky značně porušen. Až takřka po tisíci letech, v roce 1913 při dostavbě katedrály, došlo k překvapivému objevu. V úvodu rekonstrukce Svatováclavské kaple byl proveden důkladný archeologický průzkum. Stavitel K. Hilbert pod gotickými podlahami ze 14. století odkryl nejen základy nejstarší rotundy, ale také dva dosud zcela neznámé hroby. Protože nálezci nemohli určit jejich původ, označili je pouze písmenem „K“, kníže 1 a 2. Situování hrobů uvnitř předrománské stavby zákonitě vyvolalo rozruch, muselo se jednat o významné jedince z počátků přemyslovského státu. Objevily se úvahy, že jeden z pohřbů lze přisoudit prvnímu historicky doloženému knížeti Bořivojovi. Teorie získala na významu, když ostatky prozkoumal světově uznávaný antropolog E. Vlček. Ten zjistil pozoruhodnou shodu ostatků z hrobu K1 s jiným významným jedincem, tentokrát na Moravě, z hrobky zaniklého kostela velkomoravského stáří v Uherském Hradišti – Sadech. Tamní nález označený číslem 12 je některými historiky ztotožňován s knížetem či králem Svatoplukem. Neboť již F. Palacký vyjádřil názor, že kníže Bořivoj mohl být Svatoplukovým příbuzným. Jistá genetická shoda obou kosterních nálezů by tuto teorii podporovala, ač rodová linie s Bořivojem je sporná a není obecně přijímána. Pokud však v hrobě spočíval jedinec v přímé pokrevní linii moravského Svatopluka, připadl by v úvahu jeho prvorozený syn, na stránce Cividalského evangelia zapsaný jako Predezlaus.

Mohl však v rotundě sv. Víta
spočinout tzv. Přemysl, bájný zakladatel dynastie českých knížat a prapředek sv. Václava? Založení kostela sv. Víta na Pražském hradě se tradičně přisuzuje knížeti Václavovi. Ten v roce 929 přijal od krále Jindřicha I. relikvii mučedníka sv. Víta a jemu zasvětil v pořadí třetí kostel knížecího hradu. Vystavěl však kníže Václav zcela nový kostel? Rotunda podle tvarosloví spíše vypovídá o východním – byzantském vlivu, který do Čech přišel na konci 9. století z moravského prostředí s působností arcibiskupa Metoděje. Pokud založení hradu Praha přiznáme Svatoplukovi, který ovládl vltavské břehy kolem r. 884, „velkomoravský“ kostel s okrouhlou lodí mohl vzniknout (či započít stavbu) právě tehdy. Misijní působení Byzantinců sv. Konstantina a Metoděje je patrné i na dalších církevních stavbách zakládaných za Svatoplukovy vlády v Čechách – rotundě sv. Klimenta na Levém Hradci a rotundě sv. Petra na Budči (možná do této skupiny patří i první kostel v Hradci Králové, zasvěcený sv. Klimentu). Moravský panovník nechal v předhradí vystavět nejprve skromný kostelík Panny Marie. Centrální místo hradu však měl zaujmout dominantní kostel, rotunda neznámého zasvěcení. Bylo by jen logické, pokud by s ní spojoval také vznik biskupství. Zda po Svatoplukově smrti na jaře 894 zůstala nedostavěna, můžeme jen spekulovat. K jejímu poboření mohlo dojít i za protimoravského převratu při nastolení Bořivojova syna, knížete Spytihněva. Podle zjištění archeologů destrukce v této době potkala i nedaleký kostel Panny Marie. K obnově menšího kostela došlo záhy. Nákladnější rotunda na své vzkříšení možná čekala dalších pětatřicet let. To však nevylučuje, že uvnitř torza kostela mohly být hroby, z nichž jeden přináležel Svatoplukovu prvorozenému synovi. Tzv. Přemysl je postavou z Kristiánovy legendy; prozíravý muž, oráč, povolaný vládnout z nově vystavěného hradu Praha, jenž založil vládnoucí dynastii knížat Bohemie. Zakladatelský akt je tudíž přisouzen nikoliv cizímu panovníkovi, ale jednomu z potomků, patrně lépe ukotvenému do českého prostředí. Pokud Predezlaus (nar. kolem r. 865) zemřel ještě před Svatoplukem (mezi 884 – 894), což je nanejvýš pravděpodobné, jeho pohřeb se uskutečnil v centrálním hradském kostele. Za vlády protimoravsky orientovaného Spytihněva poklesl i význam hrobů, který poté znali jen zasvěcení. Mezi takové bezesporu patřila kněžna Ludmila. Spytihněvova smrt v r. 915 umožňuje vzestup jejího vlivu. Matka nově nastoleného knížete Vratislava a vychovatelka kněžice Václava možná apelovala na obnovu zaniklého kostela s význačným hrobem. Avšak připomínání moravské minulosti a vlivu „Metodějovy“ církve nebylo v souladu se zájmy vznikající Německé říše ani bavorského biskupství. Bohemie za knížete Vratislava byla již pevně zakotvena ve sféře vlivu římského episkopátu. Praha měla svého archipresbytera, dosazovaného biskupem z Řezna. Zřetelným odklonem od byzantských vlivů je Vratislavem založená bazilika sv. Jiří, architekturou i zasvěcením příslušející již k západnímu křesťanství.

Stavba nového kostela
ve stylu „velkomoravské“ rotundy knížetem Václavem tak pozbývá smyslu, zvláště pokud měl být zasvěcen patronu saských křesťanů, sv. Vítovi (podobnost jména se slovanským Svantovítem nemusí být čistě náhodná). Václav nemohl s darem od krále Jindřicha I. příliš otálet a možná se mu naskytla i příležitost, jak uspokojit svého ochránce a současně naplnit přání zesnulé báby Ludmily. Od ní mohl vědět, že v ruinách kostela spočívá někdo z předků. Svého děda však kníže Václav neznal a patrně jej nepamatoval ani jeho otec Vratislav, tzv. Přemysl přežíval pouze v legendárním podání vdovy Ludmily. Dostavba 35–40 let staré rotundy se jevila jako nejrychlejší a také politicky únosný akt v zájmu krále, proti kterému se nemohla postavit ani církev. Rok 929 tak nemusí být datem založení třetího kostela na Pražském hradě, ale záznamem jeho dostavby a nového vysvěcení. Důvod, že rotunda se v 10. a 11. století stala v Čechách tolik oblíbeným stavebním typem kostela, je pouze důsledek napodobování. Jednalo se přece o ústřední kostel knížecího hradu, po roce 976 také svatostánek pražského biskupa. S pohřby uvnitř Svatovítské rotundy v l. 929 – 976 lze uvažovat pouze u nejvyšších církevních představitelů, kterým byl např. archipresbyter. Někdy se uvažuje dokonce o místě posledního odpočinku bratrovraha, knížete Boleslava I., s manželkou. Pochybnost však vzbuzuje, že hrob významného knížete nebo vrcholného představitele církve by již v polovině 11. století upadl v naprosté zapomenutí. V obou případech to však vyvrací možná genetická spojitost s ostatky vysoce postaveného muže z moravského Veligradu, které lze přisoudit králi Svatoplukovi.

Hroby uvnitř kostela
spojené s moravskou anexí konce 9. století „zanikly“ s důslednou politikou latinské církve, velmi usilovně odmítající vliv Svatopluka a především moravského arcibiskupa Metoděje. Mocensky motivovanými vraždami kněžny Ludmily i jejího vnuka Václava se uzavírá paměť na ještě nedávnou, ústně tradovanou minulost. Dílo tzv. Kristiána, který nejspíše patřil ke čtvrté generaci „Přemyslovců“, vyprávění předků vzácně uchovalo. Přemysl se však nenávratně mění v legendu a vznikají dějiny nové, tentokrát v zájmu a ke slávě Boleslavovců. Poté, co se Václavova hrobka stala poutním místem a rotunda sv. Víta biskupským kostelem, nebyla již vůle vyzdvihovat památku legendárního zakladatele a patrně skutečného původce rodové linie knížat Bohemie.


Archiv vydání

2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 05/2019
05/2019 číst aktuální číslo
Czech specials new