Počátky naší státnosti 1 – Praotec Čech

Kosmas byl ve své době velmi vzdělaným představitelem křesťanské latinské církve, jistě s velkým nadáním a kulturním rozhledem. Prakticky jedině církev byla v raném středověku nositelem vzdělanosti a měla přístup ke starším historickým pramenům. Kanovník pražské kapituly proto mohl čerpat z faktů, které nám zůstanou již tajemstvím nebo jejichž dějové provázanosti jsme neporozuměli. Můžeme předpokládat, že při tvorbě své kroniky soustředil a od církevních vzdělanců získal řadu podkladů a opisů, na kterých poté stavěl své dílo. Kronikář Kosmas si pravděpodobně nijak zvlášť nevymýšlel, na svou dobu byl zkušeným dějepiscem, i když poplatným křesťanské církvi a „přemyslovské“ vrchnosti. Přesto příchod Boemuse zaznamenal ve vyprávění starců, tedy jako dávnou pohanskou událost. Stala se však taková událost?A mohl o ní Kosmas vědět? Nejspíše ano!

V době vrcholu Římského impéria
byla zaznamenána jedna – pro nás jistě pozoruhodná – událost, nápadně se podobající Kosmovu sdělení. Římský historik Titus Livius uvádí pověst o východokeltském králi Ambigatovi, jehož synové se svými družinami opustili rodnou Galii a vydali se na východ hledat nový domov. Jeden proud vedl Bellovesius – v keltštině „Vítězící vojevůdce“ – a překonal Alpy, což je považováno za historický fakt. Nás však víc zaujme druhý z bratrů, Segovesius – „Zářivý vojevůdce“. Ten se svým keltským vojem zamířil severněji, přes tzv. Hercinský les, a podle řeky Ogary došel k hoře Rif. Více toho Titus Livius neuvádí, ale co napsal, postačí k vážnější úvaze. Hercinským lesem je v dobách antického Říma označována střední Evropa severně od Dunaje. Mapa Claudia Ptolemaia ze 2. stol. n. l. pod tímto názvem uvádí pohoří tvořící přírodní hranici české kotliny, na severu pásmo Krušných hor a Krkonoš, na jihu Český les a Šumavu. Ještě ve středověku tyto hory tvořily téměř neprostupný hvozd. Pokud si uvědomíme, že Segovesius putoval od západu a k průchodu Hercinským lesem využil říčního toku, nelze než dospět k jinému závěru, než že Liviova Ogara je Ohře, keltsky Agara. Řeka Ohře byla již v dávnověku strategickou dálnicí do nitra Čech, tudy pronikala vojska císaře Dagoberta proti Sámovi, v roce 805 zde táhl syn Karla Velikého Karlomann. Ani v římské době tato oblast nebyla neznámou. V Krušných horách se dobýval cín a podle Ptolemaiovy mapy dokonce můžeme dnešní Cheb přiřadit k místnímu jménu Menosgada. Pod chebským hradem, dříve prehistorickým hradištěm (uváděno jako slovanské), protéká Ohře a Podkrušnohořím a Žateckem dospívá až k soutoku s Labem u Litoměřic do Českého středohoří.

Horou Rif se jednoznačně nabízí Říp,
osamocená hora příznačného tvaru, která je od soutoku, „co by kamenem dohodil“. Avšak k úžasnému výhledu mohly „objevitelům“ posloužit i jiné výrazné vrcholy Českého středohoří, Milešovka, Lovoš či Házmburk. „Přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně a kolem vrchu Řípu mezi řekami Ohří a Vltavou první zřídil sídla.“ Jak trefné. Poslední hádankou zůstává postava Segovesia. Sám Kosmas však připouští: „Ať už to byl kdokoliv, kdo vstoupil do té země a neznámo s kolika lidmi…“ a vůdce lidu nazývá Boemusem. Z latiny se i do jiných jazyků vžil pro Čechy název Bohemia. Původ tohoto názvu můžeme hledat u keltského kmene Bójů (Boi – strašný). Keltové neboli Galové, jak je pojmenovávali Římané, na naše území přišli v rozmezí 400–200 let před n.l., aby zde našli domov – Boihaem či Boiheimum (haem, heim – vlast). Odtud již není daleko k pojmenování Boemus, čili Bój – příslušník keltského kmene Bójů, a Kosmově citaci: I ptal se: „Jak nazveme tuto novou zemi?“ A oni zvolali: „Tys otče Boemus, ať je tedy nazývána Boemia,“ čili Bohemia. I když v souvislosti s hledáním „Vlasti Bójů“ panuje stále dost nejasností, kronikářův zápis nás nenechává na pochybách.

Můžeme dovodit, že Kosmas čerpal
z latinských knih a pro „české“ dějiny významnou událost zaznamenanou Titem Liviem nalezl, nebo někdo jím pověřený, v opisech antických autorů v některé z klášterních knihoven. Pro nás je důležité, že příchod historických Keltů na naše území je písemně doložen k roku 113 př. n. l., kdy je zaznamenal Poseidónios z Apameie a tuto informaci do svého díla Geografika přejal řecký historik Strabón. Totéž pravděpodobně věděl i kanovník pražské kapituly a ve své kronice dávný příchod keltských kolonizátorů zakomponoval do knihy první: „Z vyprávění starců“. Časové určení, třebaže ho Kosmas mohl znát, nebylo v dobách raného středověku a tehdejší úrovně „čtenářů“ prakticky publikovatelné. Co však Kosmas vědět nemohl, je, že na našem území archeologové v budoucnu naleznou mnoho dokladů o osídlení Keltů právě mezi řekami Ohří a Vltavou, a do časových souvislostí příchodu nových osídlenců z Galie vedených Segovesiem zapadá také rozvoj keltských oppid na našem území. Tato kultura budování prvních měst, opevněných sídel s tisíci obyvateli, řemesly a kultovními středisky neměla do příchodu vyspělejšího (Bójové?) etnika obdobu a lze ji pokládat za zlatý věk Keltů u nás. Výmluvná je síť oppid podél dolního toku Ohře a Vltavy ve středních Čechách, v okolí Prahy, na Berounsku, až po Třísov na jihu Čech.
V době, kdy Kosmas kroniku psal, tedy ve 12. století, nebylo pojmenování území a národa „Čechů“ ještě zavedené, v latině to byla Bohemia a lidé zde žijící si říkali Bohemané, ať to byli potomci Slovanů, Keltů nebo Germánů. Původ slova a jména Čech není zcela jednoznačný, jisté však je, že v Kosmově kronice žádnou zmínku o praotci podobného jména nenalezneme.

Pokud jsme ochotni připustit, že Praotec Čech
nebyl Čech, ale Kelt, nejmenoval se Čech ale Segovesius a nepřišel s kmenem Čechů, ale s kmenem Bójů z daleké Galie, Kosmův popis velmi přesně odpovídá reálnému ději. Jenom byl později poupraven Václavem Hájkem, Aloisem Jiráskem a mnoha jinými vykladači národních dějin, aby lépe splňoval nároky „českým národem“ na Praotce Čecha kladené. Může to být i jinak, potom se jedná o mimořádnou shodu okolností. Ale na tomto výmluvném příkladu lze dokumentovat, jak je hra s historickými pojmy ošidná a může nás záměrně nebo omylem zavést docela jinam. Přesto jsme na základě porovnání textu z 12. století a pověsti zaznamenané Titem Liviem o více než tisíc let dříve nejspíše dospěli k původnímu zdroji kronikáře Kosmy a také k pozoruhodné teorii, že v závěru letopočtu na našem území vládl „král“ keltského kmene Bójů jménem Segovesius, dost možná s vědomím antického Říma, svým vlivem zasahující i do pozdějších Čech a na Moravu. To pro „národní“ dějiny také není málo. Jistě to však neznamená, že naším praotcem byl Kelt a na slovanské předky máme zapomenout. Keltské etnikum zde mělo domov staletí před slovanským osídlením, zanechalo zde své stopy kulturní a možná i genetické.

Ale jak naložit s „překonanou“ pověstí
o Praotci Čechovi? Nic přece nebrání, aby nadále žila v romantickém podání o starém a moudrém muži s bílým plnovousem, jak nám ji nastínil spisovatel Alois Jirásek. A na své majestátnosti neutrpí ani posvátná hora Říp s prastarým kostelíkem sv. Jiří a sv. Vojtěcha, kultovní místo nejen nás Čechů, ale v dávnověku nejspíše také starých Slovanů i Keltů.

Radek Míka (redakčně upraveno) úvodní ilustrace Věnceslava Černého

Trochu historických dat

Rok 855 až 925 našeho letopočtu
Sedmdesát let může být jeden lidský život, generace prarodičů, rodičů a jejich dětí nebo také jedna dějinná epocha, ve které se náš svět od základu změnil. Stejné období radikálních proměn jsme zažili poměrně nedávno, v letech 1880–1950. V 19. století v Evropě i Americe naplno propukla technicko-průmyslová revoluce. Starý svět, po kterém se tisíce let cestovalo pouze pěšky či s koňským povozem, najednou brázdily lokomotivy a automobily, vzduchem začaly létat aeroplány. Starý svět, v němž se lidé dorozumívali na dálku kouřovými signály a zprávy předávali poslové, rychle zaplavily rádiové vlny, telefonní linky, televizní kanály a internet. Vědci vynalézali a s netušenou schopností sestrojili mnoho užitečných věcí, bez nichž už nedokážeme žít, současně však náš svět ovládla technologie zbraní. Cesta ze staré do nové doby znamenala dvě globální války, které podstatně změnily geopolitické síly světa i lidský žebříček hodnot. Válečné technologie natolik prolomily technický vývoj, že lidé začali létat nadzvukovou rychlostí a do vesmíru. Historický vývoj ovlivňuje naši současnost a předznamenává budoucnost. Jakým směrem? Nevíme. Můžeme se z něj však poučit. I v dávné minulosti probíhaly v krátkém zlomku času jednoho lidského života dalekosáhlé změny, které ovlivnily tvář celých národů a zemí, a to na staletí i tisíciletí dopředu.
Takovou dobou pro Čechy byl přelom 9. a 10. století. Zánik říše Karla Velikého a vyvrácení Velké Moravy krále Svatopluka maďarskými nájezdníky vytvořily neopakovatelné, zcela mimořádné podmínky pro vznik nového státního a národního celku, který přetrval po tisíc let. Zanikají staré kmenové pořádky a zavedeny jsou nové progresivnější formy řízení země, jakoby z neznáma vystupuje nový vládnoucí rod, nárokující si dědičná práva i moc nad vším lidem. Staré pohanské zvyky nahrazuje univerzální řád – křesťanství. Vzniká základ českých národních dějin.

Avšak i nejdávnější děje
mají svou kontinuitu, která mohla být zapomenuta či přetvořena ku obrazu vítězů nebo jejich následovatelů. Historie je sled událostí, kterým se snažíme porozumět, zpracovat je a jako nástroj kulturní politiky předat ostatním. Co však sdělujeme? Mnohdy nechápeme děje současné a dokážeme je pojmout až s odstupem, s dokonalejší znalostí reálií a následků, avšak v žádném výkladu se nezbavíme zabarvení poplatného době, subjektivního pohledu pisatele nebo jeho snahy vyvodit závěr, který veřejnost přijme. Proto i dějiny, které známe z učebnic nebo odborných publikací, jsou výkladem událostí nikoliv objektivním, ale pouze takovým, který přinesly dějinné prohry a vítězství a popsali je lidé, kteří je znali mnohdy jen z doslechu. Archeologie i moderní historický výzkum nám tyto okamžiky života našich předků pomáhají poodhalit a porozumět jim. Záleží jen na nás, jsme-li ochotni pátrat po zmizelých dějích, hledat příčiny a logická vyvození, které nám přinesou někdy překvapivé, možná i trošku nepříjemné (nebo obecně nepřijatelné?) odpovědi. Nesmíme však zapomenout, že každá odpověď na děj dávno minulý je stále jen teorií, domněnkou, neboť ani sama tehdejší současnost nedokázala plně odkrýt motivy a skutky všech, kteří v tom místě a čase zanechali svou historickou stopu.
Na příkladu Praotce Čecha jsme se o to již pokusili. Pojďme se tedy znovu podívat „pod pokličku“ oficiální české „národní“ historie, nahlédnout na pověsti a fakta z jiného úhlu, poskládat střípky nové logiky a připustit, že to také mohlo být trošku jinak.

Radek Míka (redakčně upraveno)
autor je tvůrce parku Boheminium v Mariánských lázních