Menu

Počátky 7- Krakonoš – duch vod a pramenů

07. 05. 2013

Bájnou postavou
nejvyšších českých hor je Krakonoš. Hory jsou zvány Krkonošemi, polsky Karkonosze. Jméno navozuje dojem slovanského původu, neboť v německojazyčné oblasti se horstvo nazývá Riesengebirge (Obří hory). Spolu s Hrubým Jeseníkem a Králickým Sněžníkem je spojováno do tzv. Vysokých Sudet, jako Sudety tuto oblast označovali již Římané. Podle obecně přijímaných hypotéz slovanské etnikum do zdejší oblasti přišlo až v době tzv. stěhování národů, tedy nejdříve v 5. či 6. století našeho letopočtu. Obdoba „slovanského“ jména se však objevuje bezmála o půl tisíciletí dříve, v římské době, kdy podle Klaudiua Ptolemaia ve zdejší končinách žil lid Corconti či Korkontoi. Zda se jednalo o Kelty, Germány nebo kmeny Vandalů, nelze určit. Zdejší obyvatelstvo zjevně obdrželo jméno podle krajiny, dominantního horstva Korokont. Původ názvu tak musíme hledat v hlubší minulosti, dále, než kam sahají písemné prameny.

Vousatý obr
s kapucí je oděn v plátěné suknici, v ruce třímá úderný kyj a mohl by se vydávat za keltského druida stejně jako za starozákonního Mojžíše. Tak vypadá Krakonoš v Mariánských Lázních. Ale proč zrovna tady? Již z dětství máme v paměti, že tato pohádková postava je doma v horách kolem Sněžky, nikoli na samém západě Čech, kde shlíží do lesního údolí s bohatými vývěry minerálních vod. Návštěvník zamyšleně kroutí hlavou a místní se jen pousměje. Vysvětlení se zdá prosté: původně byl zdejší Krakonoš Rýbrcoulem. Tak lesního ducha zvali obyvatelé německé národnosti, jeho socha vznikla roku 1905 společně s výletním hotelem Café Rübezahl. Kamenný obr byl dominantou vyhlídkové terasy a stal se populárním cílem lázeňských procházek, na předepsané pěší túry sem chodívaly tisíce hostů, mezi nimi také anglický král Edvard VII, slavný vynálezce Tomáš Alva Edison nebo spisovatel a publicista Rudyard Kipling. Při Café Rübezahl tehdy vznikla i oblíbená pohádková cesta s výjevy z dětských knížek. Pojmenování Krakonoš se vžilo až po roce 1945. Následkem zničující války musela většina obyvatel německé národnosti opustit české pohraničí a zdejší Rübezahl se změnil v českého Krakonoše.

Spojitost s Mariánskými Lázněmi
stojí u Krakonoše za hlubší zamyšlení. Rübezahl a Krakonoš je jedna a táž postava, Rýbrcoulem jej nazývali němečtí starousedlíci nejenom v západních Čechách, ale také „doma“ v Krkonoších. V pohádkách je pánem hor, tajemným a hrůzu nahánějícím duchem, jenž sídlí v podzemí a vládne tamnímu bohatství. Bájný Krakonoš je svým pojmenováním nepochybně starší než Rýbrcoul. V doslovném překladu Rübezahl znamená „kdo řepou platí (Rübenzahler)“. Řepa je však synonymem pro kořen, a slovo platit lze nahradit významem vládnout (vládne penězi, obdoba – vládne kořenem). V německém podání Rübezahl proměňuje živé kořeny v cennosti nebo lidské bytosti, a když kořen seschne, ztratí kouzlo svoji moc. Jindy mají kořeny z podzemní říše léčivou sílu a Rübezahl je střeží před nenechavci, kteří by na jeho majetku chtěli zbohatnout. Někdy vystupuje jako duch spravedlivý, někdy svými rozmary škodí, vždy ale budí respekt. Náhodná setkání smrtelníkům nahánějí hrůzu. Nepodceňujme však pohádky. Promlouvají k nám příběhy a bájemi z pradávné minulosti. Je jisté, že právě Krakonoš náleží k hlubokému dávnověku.

Vlastnosti Krakonošovi
přisuzované jsou nápadně podobné vlastnostem ohnivého a vodního živlu. Podzemní síly, kterým lidé nerozuměli, vtělili do démona hlubin země, kde pramení voda chladná i horká, odkud přichází bohatství ryzích kovů a vzácného kamení. Země v sobě však ukrývá i tajemství života; sílu kořenům, rostlinám a všemu živému, člověka nevyjímaje, dodává voda a minerály. Rübezahl či Krakonoš, ať jej nazveme německy nebo česky, představuje především ducha a strážce podzemních vod. Ty vyvěrají na povrch ponejvíce v horách, dříve nepřístupných a obávaných, kde počínají i nejvydatněj­ší řeky.

Prameny a lesní studánky
lidé odedávna uctívali pro jejich životodárnou moc a kouzelné účinky. Tradice Krakonoše jako přírodního božstva či démona proto jistě sahá do dávné historie, kdy u potůčků a řek vznikaly osady prvních neolitických zemědělců. Člověk zcela závislý na vodním zdroji prožíval s tajemnými vodními silami dobré i zlé. Stejně jako se v mnoha světových jazycích objevuje prastarý výraz „va“ označující vodu (vada, wasser, water, wadi, aqua…), také jméno Krakonoše se ve svém základním tvaru „Krok“ či „Krako“ promítlo do řady slovníků včetně řečtiny a latiny. Tajemství Krakonoše se ukrývá v živočišné říši, k níž lidé řadili i mnohá mytická stvoření. Co jiného představuje krokodýl (latinsky crocodylus), než nestvůrné, hrůzu nahánějící vodní stvoření, titána hlubin, který je v řeckých bájích zván Kraken. Německý výraz Krake patří chobotnici, světélkující krakatice budila děs u pověrčivých námořníků. S kultem vodního draka souvisel život Vikingů. Krab i rak jsou prapodivnými tvory pobřežních vod a stojatých tůní. Nestvůra z hlubin jezera Loch Ness dodnes nedá spát hledačům tajemství dávnověku, neboť je poslední z draků, nesmrtelných mýtů o Krakoness.

Bojovní Keltové
svými výboji vstupovali do jižních krajin, kde se setkali se starořeckými bájemi. Nepochybně na vlastní oči spatřili i živé krokodýly či jejich zubaté skelety. Vikingové o pár století později byli zdatnými mořeplavci a obávanými válečníky, kteří na svých lodích splouvali moře a severské řeky hluboko do evropského vnitrozemí. Také oni uctívali démona vod, kult Kraka v symbolizovaném ztvárnění nechyběl na žádné z dřevěných veslic, tzv. drakkarů. Podobnost jejich draka s krokodýlem není náhodná. Nicméně předlohou jim mohly být i nálezy v jurských usazeninách na pobřeží Severního moře, kde se Vikingové setkávali i s prehistorickými plazy. Skelety obřích ichtyosaurů či plesiosaurů vystupující ze skalisk nemohly lépe reprezentovat dávné démony podzemí. V našich krajích však dinosaura ani krokodýla nepotkáme. Strážce vodního světa zde představuje tajemný rak. Obecně přijímané sídlo Krakonoše leží u horských pramenišť naší největší řeky Labe. Pozoruhodná pověst se však váže i k prameni Mže, který prý odedávna střeží ohromný Rak. Dokonce i v botanice najdeme souvislost se silami bájného Kroka. Po mrazivé zimě prvním květem na tajících podhorských lukách je krokus – doslova oživlý kořen je příslibem nového života, přicházejícího ja­ra.

Také naše bájeslovná historie
má svého Kroka. Latinsky psaná Kosmova kronika Čechů jej v knize první, nazvané Z vyprávění starců, jmenuje Crocco. Kronikář píšící na počátku 12. století měl zjevně povědomost pouze o dávné tradici jakéhosi Kroka, aniž by tušil její pravý význam. Zařadil jej proto před geneaologii rodu Přemyslova. Z Kroka učinil otce vědmy Libuše, jež se stala Přemyslovou ženou. Biblický Starý zákon králům předřazuje věk soudců. Patrně proto též Krokovi přisoudil úlohu vládnoucího soudce. V Kosmově podání se však nejspíše odráží starodávný zvyk zkoušky vodou, kdy byl obviněný nešťastník spoután a vhozen do řeky či jezera. O jeho vině měl rozhodnout duch vody. Jednalo se tudíž o „Krokův soud“. Pozoruhodný doklad nalezneme kupříkladu v pověsti o Horymírovi. Ten byl za své skutky odsouzen ke svržení ze skály do Vltavy. Jako představitel privilegované vrstvy mohl podstoupit zkoušku na svém koni, pád ale přežil, a podle tehdejšího práva byl zproštěn viny. Lidová tradice Kroka umísťuje na Vyšehrad, ač v Kronice žádná zmínka o místě toho jména není. Kosmas hovoří o sídle bájného Kroka v lese u Zbečna nad řekou Mží, o níž z jiné pověsti víme, že její pramen stráží bájný Rak. Tři přítoky Mže tvoří řeku, již dnes zveme Berounkou. Dodávám, že legendární tři Krokovy dcery Kazi, Teta a Libuše mají podle Kosmase vazby právě k této západočeské řece. Tetín i Kazín jsou vysokými skalisky, stejně jako Libušin Vyšehrad se vypínají nad říční hladinou.

Ještě v nedávné minulosti
jsme neznali počátky mnoha vodních toků. Ty prozkoumala až moderní hydrogeografie. Vydatnost řek je proměnná, mnohdy nelze rozeznat přítok od hlavního proudu. Dodnes tak k Severnímu moři plynou vody Labe, ač na soutoku u Mělníka je vodnatější Vltava, počínající v šumavských hvozdech. Nejinak tomu bylo s prameny Mže. Pramennou oblast lidé vnímali v širším povodí horního toku, kde se sbíhaly potůčky sílící v řeku. Říčka Mže za Tachovem přibírá vody Hamerského potoka a několik kilometrů dál po proudu potoka zv. Kosový. Ten vyniká nepřehlédnutelnou zvláštností; je živen vodami minerálních pramenů z geologického zlomu, jež daly vzniknout Mariánským Lázním. Založení proslulých lázní se datuje teprve do prvního desetiletí 19. století. Avšak podivuhodně zbarvené vody zvláštní chuti a sirného zápachu byly známy podstatně dříve. Již dávní lidé v silně mineralizovaných pramenech objevili zdraví navracející účinek, byli ochotni podstoupit strastiplnou cestu a nepohodlí, aby v mokřadech nepřístupných lesů našli úlevu od svých neduhů. Komu připisovali zázračné vlastnosti podzemních vod? Jistý vysloužilý voják prý jako poděkování připevnil ke stromu obrázek Panny Marie, podle něhož se místu začalo říkat Mariánské Lázně – Marienbad. Ale křesťanské mariánské tradici jistě předcházela starší, dávnější tradice pohanská. Pokud se k pramenům Mže vztahuje legenda o Rakovi, nejsme daleko od úvahy nad kultem bájného Kraka, kterého v Mariánských Lázních zastupuje pohádkový Krakonoš. Démona vod uctívali tehdejší lidé univerzálně, jako tajemnou přírodní sílu, která se ve zdejším údolí projevovala zvláštnostmi železnatých a slaných vývěrů, bohatstvím minerálních pramenů s kouzelnými účinky.

Krakones
coby ochranný duch pramenů v Mariánských Lázních působil odedávna, dříve než se tu zabydleli lékaři a hoteliéři a počali stavět proslulé lázeňské letovisko. Památníku pohádkového Krakonoše u Café Rübezahl si proto považujme. Jaké místo na světě se může pochlubit tak prastarým geniem loci, jež zdejším pramenům dodává nejmocnější z démonů podzemní říše.
Radek Míka


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo
Czt