Menu

Počátky 4 – Výměna bohů – rozchod kultur lovců a zemědělců

27. 01. 2013

Lidstvo postihl trest,
svět se ocitl na scestí a Potopa přivodila jeho zánik. Přežili a nový rod založili jen vyvolení. Takové je biblické vysvětlení mytické události, která se odehrála před více než osmi tisíci lety v oblasti dnešního Černomoří. Kdo trest uložil, kdo určoval přeživší? Většina pozdějších civilizací tuto moc připisuje božskému zásahu, síle na člověku nezávislé, podstatě, která řídí běh světa. Obdobně asi smýšleli i současníci zničující katastrofy. Lidský druh Homo sapiens je od svých počátků schopen abstraktního myšlení. S rostoucí intelektuální vyspělostí vnímal neuchopitelnou, ale všudypřítomnou energii, která předurčovala životní cyklus i všechno dění kolem. Víra v božské síly a zrod náboženství má kořeny již v dávné kmenové společnosti lovců sběračů. Na základě prožitků řady generací si lidé formovali představy o zákonitostech světa, společné vědomí je sbližovalo i vedlo. Soulad s mocí tvořivou i ničivou udržovali po tisíce let veskrze neměnnými rituály, orální i materiální kulturou. Jejich život byl prostoupen mnoha podobami uctívání Božstva.

Nálezy antropomorfních figurek
mateřských proporcí, tzv. venuší, dávají tušit podobu kultu v období pozdního paleolitu. Drobné amulety bývaly součástí přenosné výbavy kočujících lovců. Předmět náboženského ritu putoval společně se svým kmenem, obřad uctívání ještě nebyl spojován s vybranou „sakrální“ lokalitou. K obvyklým námětům rané umělecké tvorby patřila lovná zvěř (mamut, nosorožec, bizon, tur, kůň) nebo silní predátoři (lev, medvěd). Avšak postavičky zvířat mnohdy nesou známky záměrného poškození. Nejspíše tak nezastávaly úlohu modlitebních bůžků, ale sloužily loveckým rituálům jako pomůcka v přípravě na lov, k překonání respektu před obávaným protivníkem. Obdobný význam lze připsat i jeskynním malbám; barvité obrazy zvířat ve světle ohnivých rituálů podněcovaly prožitek v pravěkém 3D kině. Avšak jen výjimečně člověk zobrazoval sám sebe. Pokud ano, volil stylizovanou formu. Vzácně dochované sošky venuší proporcemi a zdůrazněním mateřských znaků zřetelně vyjadřují podstatu ženy, nositelky života lidského rodu. Symbol rodičky se v paleolitické společnosti nejspíše transformoval do kultu Velké Matky, uctívání životodárné – plodící – energie.

Vztah k matce
je nejstarším a také snad nejstálejším kultem v historii. V běžném životě nemá žádné náboženské konotace. Hned po narození je nám nejbližší vlastní matka, „ma“ bývá prvním dětským slůvkem, neměnně vyslovovaným již celá tisíciletí. V matce se snoubí mateřský cit s rolí pečovatelky o potomstvo, s matkou nás po celý život váže nesmazatelné duchovní pouto. Pojmenování rodičky začíná ve všech kulturách indoevropské jazykové skupiny stejně a slabičný tvar MA asi patří k prvotním slovům lidského jazyka vůbec. Ve spojení MA-IA (maja v balkánských dialektech, staroindické mai-, arménské may-) obsahuje osobní zájmeno: já [jsem] máma. Zdvojené MA-MA vyjadřuje přivlastňovací tvar; má [moje] máma. Latinské mater, řecké méter, anglické mother, německé muter, mutti a další jazykové podoby jsou derivacemi původního slovního kořene MA-AT. Ten se nám zachoval ve staroegyptské maat, matce personifikované bohyní MUT, jež nejspíše představuje velmi starou kultovní tradici Matky Země (AT; protoslabičný výraz pro Zemi). Mut byla ochránkyní mateřství a v egyptském panteonu také zakladatelským božstvem, neboť Mut byla první – sama sobě matkou. Tento odkaz na nejdávnější mýtus nehovoří o ženě – matce, nýbrž o univerzálním božstvu, které se stalo dárcem plodivé schopnosti. Figurky kyprých tvarů odrážejí kult matky jako pokračovatelky rodu ve srozumitelné antropomorfní podobě, nicméně jejich přijetí jako obrazu Maat (Velké Matky či Magna Mater) není příliš věrohodné. Pokud intelektuálně vyspělému člověku nebylo cizí uvažovat abstraktně, jistě spatřoval božskou tvář jinde než ve vlastní rukou zhotoveném výtvoru. Božský potenciál spočívá v dokonalosti, je tělem, ale zůstává neuchopitelný, jeho moc vyzařuje v každém okamžiku našeho bytí. Tyto energetické atributy lidé nemuseli hledat nijak složitě, nejjasnější nebeská tělesa na obloze je provázela po tisíce generací.

Slunce a Měsíc,
dokonalé tvary zářivého světla působí silným magnetismem a neudivuje, že v řadě přírodních kultů zastávaly úlohu významných božstev. Obě vesmírná tělesa dnes umíme spolehlivě definovat. Na povrch Měsíce lidé vystoupili před 40 lety, avšak ještě před několika málo stoletími byly naše vědomosti skrovné, založené spíš na pocitech a mýtech. Tvář nočního úplňku vyvolává mrazení, v citlivějších povahách podnes probouzí skryté duchovní síly. Pohled do hlubin lunární záře vzbuzuje respekt. Měsíc jako by zosobňoval nekonečný cyklus zániku a znovuzrození, propojený s ovulačním cyklem ženy. Slunce tuto spirituální moc postrádá. V rovině hypotézy lze božstvo Velké Matky zvané Maat spojit se spirituální podstatou Luny. Lidem ukazovala svoji fyzickou, avšak neuchopitelnou podobu, tvář, jež nesla jméno Mun (-en). Odtud pochází řecké mene i anglické moon, původní české mensic má obdobu v latinském mensis a lze tu spatřovat i základ pro slovo menses, tj. ženské měsíčky. Luna pro naše předky byla nedílnou součástí Země, se soumrakem ji opouštěla a v Zemi se také ztrácela, aby další den její běh pokračoval v neměnném rytmu 29,5 dnů do nového úplňku, do tuctu od zimy do zimy. Z cyklů Velké Matky byl odvozen lunární kalendář, který užívali již paleolitičtí lovci sběrači. Úplněk, vrchol a současně počátek cyklu lunárního znovuzrození, byl předmětem rituálního uctívání. Intelektuálně vyspělá lovecká společnost stála nejspíše také u zavedení zvěrokruhu a magických obřadů, které bychom dnes považovali za pohanské a čarodějné. Dokud lidé vyznávali kočovný způsob života, za svatyni jim postačila měsíčná noc a jednoduše zbudovaná kultiště, patrně již kruhového „božského“ půdorysu. Na konci poslední doby ledové se však začínal měnit i jejich životní styl, podřizovaný novým přírodním podmínkám teplého a vlhčího klimatu nastupujícího holocénu. Ve zvláště příhodných lokalitách východního Středomoří se lidé pozvolna přizpůsobovali usedlejšímu sběračství a po dlouhé generace spoluutvářeli základy raného pěstitelství a pastevectví. Svět svobodných lovců a na půdě závislých rolníků se začínal diferencovat nejen ve způsobu zajišťování potravy, ale i v rovině náboženské.

Göbekli Tepe
je název nedávno objevené prehistorické lokality v jihovýchodním Turecku, v oblasti východní Anatolie asi 40 km od města Sanli-Urfa. Zdejšími zemědělci užívané jméno znamená „pupeční kopec“. Lidé tu při snaze zušlechtit kamenitou půdu po léta pracně odstraňovali ploché, vertikálně do země vrostlé balvany. Jejich tvar a rozmístění upoutaly ředitele regionálního muzea, kterému se v roce 1994 podařilo vyvolat zájem německých kolegů z archeologického institutu. Hned základní průzkum vyvolal senzaci. Byla zjištěna soustava megalitických staveb, již se podařilo i věrohodně datovat do poloviny 10. tisíciletí před naším letopočtem! Göbekli Tepe je o celých 6000 let starší než pyramidy v Egyptě! V době, které věda dosud připisovala nanejvýš lehké hliněné chýše prvních rolníků, zde lidé stavěli z kvalitně tesaných vápencových desek o hmotnosti 5–10 tun (výjimečně až 50 tun) a tvořili výtvarně náročné skulptury a reliéfy. Ponejvíce zvířecími motivy zdobené bloky ve tvaru nosníku, vždy soustředěné v kruhu okolo středových obelisků, se opakují i v řadě sousedních kultišť. Zatím jich bylo odkryto sedm, geofyzikální průzkum však prokázal další. Počet kruhů může jít do desítek, opracovaných bloků jsou stovky. Původci staveb významně mění pohled na neolitickou minulost. Zdejší civilizační potenciál musel spočívat v „pokrokovém“ intelektu nikoliv zemědělců, jak se dosud předpokládalo, ale mimořádně rozvinuté společnosti komplexních lovců sběračů. Zcela bezpochyby se jedná o významný chrámový okrsek, kultovní místo širšího regionu staré bezmála 12 tisíc let. Hromadění úlomků zvířecích kostí s bohatým zastoupením tura nasvědčuje, kdo byl strůjcem velkých rituálních svátků, jaké soustředění lovců toto místo zažívalo. Ale kterému božstvu bylo zasvěceno? Nálezy figurek či antropomorfního zobrazení venuše, jaké by se tu daly očekávat, dosud scházejí. Symbolika zvěrokruhu a název místa však mluví řečí kultu Velké matky, uctíváním Luny. Pupek, neboli „gepek“, je na geometrické venuši lovců z moravského Předmostí znázorněn jako významný bod (kruh a jeho střed) ženského těla, lůno jako ovál. Smysl pupeční šňůry v procesu zrození ukazuje na propojení matky stvořitelky s potomkem. Kruhová svatyně coby pupek Země a její pomyslné spojení s Velkou Matkou v době lunárních úplňků učinilo z místa v agrárně vyspělé Anatolii 9. a 8. tisíciletí př. n. l. centrum náboženského světa privilegované – lovecké – společnosti.

Přeměna řádu závěru paleolitu
(mezolitu) v neolitickou sídelní společnost probíhala v různých částech Eurasie s nestejnou intenzitou, jejím krystalizačním jádrem se však stala právě oblast východní Anatolie, tzv. Zlatý trojúhelník. Zdejší podhorské planiny tady měly zcela jiný přírodní charakter než dnes a byly domovinou divokých obilnin, započala zde také domestikace hospodářských zvířat. Trvalá sídla závislá na rostlinné produkci byla zakládána v úrodných polohách u vodních zdrojů, jezer, řek a vydatných pramenů. Oproti tomu původní lovecko-sběračské skupiny nebyly vázány na jedno místo a v rané fázi zemědělství plnily cennou prospektorskou a komunikační úlohu. Pro usedlé kmeny již nebyl lov natolik prioritní a pozvolna nabýval rituální význam, za dalekým lovem se vypravovali jen nejzdatnější z mužů. Starý lunární kult Velké matky s tradičním obětováním ulovené zvěře tak mohli praktikovat jen nemnozí, zpravidla bez vazby na vzdálená rodová sídliště, případně ti z lovců, kteří zůstali u nomádského života, rané formy kočovného pastevectví. Uctívání se tak pozvolna soustřeďovalo na vybrané sakrální lokality, vrcholné svátky byly shodné s časem úplňků, „svolával“ je sám Měsíc. V lovné sezoně se zde mohly scházet až stovky lovců, mezi nimi i tvůrci megalitů, a s nimi i potřebná síla k jejich instalování. Předpokladem ke shromažďování takového množství hospodářsky neproduktivních lidí byly velké zásoby potravin. Zvěř se patrně přiváděla na porážku živá, a to včetně ulovených turů. Píce pro dobytek i rostlinné produkty jako pšenice, hrách a čočka musely být ve velkém dodávány ze zemědělských osad. Obiloviny byly výchozí surovinou pro výrobu kvašeného piva. Svátky a z nich plynoucí spotřeba značně zatěžovaly agrárně specializované usedlé obyvatelstvo, nejspíše povinné odvádět dávky lovcům k udržování přebujelého lunárního kultu. Uctívání Velké Matky v raně neolitických osadách mělo naopak komorní charakter. Jak ukazují nálezy z Catal Hüyük i jiných středisek Anatolie, praktikovalo se v domácnostech či modlitebnách pro nemnoho přihlížejících. Nástěnné malby a plastiky s motivem tura nasvědčují, že k rituální porážce docházelo jen v symbolické rovině. Rytmus života zemědělců se čím dál víc soustředil na roční přírodní cyklus, jehož představitelem nebyl Měsíc, ale životodárné Slunce. Jarní a podzimní rovnodennost určovaly termíny polních prací, zimní a letní slunovrat zahajoval nejvýznamnější sluneční svátky.

K zániku či spíše záměrnému uzavření
svatyně v Göbekli Tepe došlo již někdy v sedmém tisíciletí př. n. l. Pracně zbudované megalitické stavby byly zahrnuty množstvím kamení, odpadu, úlomků keramiky a kostí. Působivé reliéfy s motivy zvěrokruhu zmizely pod povrchem země, aby po další tisíciletí zůstaly zcela zapomenuty. Doba pohasínání loveckého kultu se možná shoduje s datem nedaleké přírodní katastrofy, průnikem moře do sladkovodního jezera na severu. Potopou světa staré lunární božstvo ztratilo životaschopnost a napříště muselo ustoupit novému kultu slunečnímu, moc tu převzala méně vyspělá zemědělská populace. Než civilizačně dospěla raná střediska severní Mezopotámie nebo jižní Evropy, svět na tisíc let upadl do temnoty. Po největším z chrámů Luny zbyl jen pozoruhodný název Pupeční kopec.
Radek Míka


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo
Czt