Menu

Počátky 3 - Potopa – zánik starého světa

05. 01. 2013

Země úrodného půlměsíce,
polopouštní pás východního Středomoří od delty Nilu až k vyprahlé krajině mezi řekami Eufrat a Tigris, jsou považovány za kolébku civilizace. Slova jako Egypt, Babylon nebo Sumer znějí starobylou kulturou a v písku zavátými památkami. Dějiny těchto zemí s dávnými králi a faraony však nesahají hlouběji než šest tisíc let zpátky, kdy byla většina evropského kontinentu osídlena a lidé již po generace žili vlastní neolitickou historii. Sídelní, technologický a kulturní potenciál, který jedním slovem definujeme jako civilizaci, a další, tentokrát nepolevující vlna euroasijské kolonizace, má svého společného jmenovatele, rozvoj pastevectví a zemědělství.

Již lovci pozdního paleolitu,
tzv. společnost komplexních lovců sběračů prohlubovala své znalosti a dovednosti při rozeznávání, sklizni a přípravě přírodnin rostlinného charakteru. Vegetační patro spásali velcí býložravci, druhová znalost rostlin umožnila člověku předvídat výskyt i loviště zvěře. Sklizní je nutno rozumět sezonní a v době zrání intenzivní sběr divokých plodů a semen. Ty posloužily k rychlé konzumaci, avšak jistě byly činěny pokusy uchovat je na chudší období zimy. Kde existovala sídliště užívaná generacemi lovců, tam probíhala i plánovaná sklizeň. Člověk rozlišoval vegetační cykly, zajímal se o výskyt i rozmnožování rostlin, sbíral jedlé kořínky, natě i plody. Odtud již nebylo daleko k poznání, že bez plevelných porostů určitý druh lépe prosperuje, že spadlé plody a semena zapouštějí nový život. Matkou rostlin byla země. Při uctívání kultu obětovaná nebo nevhodně uložená sklizeň vyklíčila, rostlina projevila svoji schopnost reprodukce. Glaciální maximum poslední doby ledové tyto experimenty s rostlinnou stravou soustředilo do teplejších oblastí na jihu. Představme si kulturně vyspělé pavlovienské lovce, směřující podél proudu Dunaje do klimaticky příznivějších stepí v podhůří Anatolie, k rozlehlému jezeru, do něhož tehdy středoevropský veletok ústil.

Pobřeží sladkovodního jezera
mírného klimatického pásu poskytovalo nekonečné pastviny, v deltách řek a potoků ideální loviště, ale také půdu pro růst rostlin. Jezero nemělo jméno, tehdejší lidé je nejspíše nazývali Velkou Vodou. Původní význam „voda“ se vztahoval pouze na vodu čistou, která se dala pít a byla napajedlem i zvěři. Moře pro jeho slanost člověk vnímal zcela odlišně; výraz mor, mar, ale také ur- je ekvivalentem tekutiny nepoživatelné, slaniska, bahniska, moč-álu. Zkažená voda přivodila nemoc – mor. Zmar přinášely ničivé záplavy, mokřad ve slově moor, morast se uchovalo v němčině i v angličtině. Blízkovýchodní moře zv. Mrtvé je dobrým příkladem pro porovnání významů mor – mrtvá a živá voda. Ta živá měla pro rozvoj lidské civilizace zcela zásadní význam. Soustředění paleolitických kmenů okolo jezer redukovalo množství lovné zvěře, stád ubývalo i v důsledku oteplování s nástupem holocénu. S proměnou klimatu však rostlo množství i atraktivita sběru zralých plodů a semen, v místech s dostatkem tepla a vláhy se lovcům sběračům nabízela kvalitní sklizeň. Tyto okolnosti vytvářely potenciál pro další evoluci s rostlinou produkcí.

V sídlištních vrstvách
Pavlovských lovců byly mezi zbytky kostí lovné zvěře nalezeny také kosti vlka. Není to ještě doklad soužití s člověkem, psovitá šelma však byla prvním z ochočených tvorů. Pes započal proces domestikace. Zprvu spíše nalezené mládě a hravý společník, nicméně záhy byla rozpoznána jeho schopnost být užitečným pomocníkem při ostraze, stopování a lovu. Vlk žijící ve smečkách uznává tzv. alfa samce, v lidské smečce se mu pánem stal člověk. Předpokládá se, že pes zdomácněl ještě v pozdním paleolitu a lovce doprovázel z chladnějších oblastí Euroasie. V horách Anatolie žila stáda divokých horských koz a ovcí. Jejich lov a odchyt lze přičítat úbytku větší stádní zvěře. Část úlovku mohla lidem sloužit jako živá zásoba masa, lovecký pes se učil zvířata hlídat a spolu s člověkem se zdokonaloval v pastevectví. Mimořádně důležitým poznatkem bylo, že v zajetí se ovce a kozy také množí. Lovec uměl zvěř zabíjet. Nyní se ji naučil chovat.

Obilniny, hrách a čočka
jsou nejstaršími kulturními plodinami. Domovem divoké pšenice a ječmene je oblast východoturecké Anatolie a pohoří Zagros na severu Iráku, tedy území shodná s výskytem prvních domestikovaných hospodářských zvířat. Někdy před dvanácti tisíci lety zdejší lidé přestávali preferovat lovecký způsob života. Následovat ubývající stáda ve stepích střední Asie bylo stále obtížnější. Ještě se nevzdávají tradičních forem obživy, zprvu nejisté a spíše okrajové hospodaření však prokazuje své výhody. Na významu nabývá lov ryb, vodních ptáků a drobných savců v dosahu sídlišť s rostlinným zázemím. Za velkou zvěří vyrážejí jen muži určitého věku, „Velký lov“ získává rituální podtext. Ženy, děti a staří členové rodu se v době jejich nepřítomnosti již věnují usedlému hospodářství. Holocenní klimatické změny se na jihu projevily podstatně dříve než ve středních polohách Euroasie. Nástup mezolitu tu podmínily vyšší teplotní i srážková maxima, rychlý růst vegetace a šíření nových druhů. Mezolitické formy zemědělství byly nadále spíše doplňkovou činností, avšak osvojováním desítek generací se pěstební a chovatelské znalosti člověka prohlubují, dřívější doplněk stravy přebírá funkci hlavního potravinového zdroje. Mezolit, přechodná etapa střední doby kamenné ve zvláště příhodných polohách nabývá nových kulturních forem, před 10–11 tisíci lety počíná věk raného, tzv. předkeramického neolitu. U řek a břehů Velké Vody, u sladkovodních jezer Levanty a Anatolie dochází k první specializaci, ke vzniku rybářsko-zemědělských osad.

Ústí Dunaje, Balkán,
východní Středomoří, Anatolie, povodí řek Eufrat a Tigris, stepi střední Asie… Neustále se pohybujeme velmi blízko dnešnímu Černému moři. Staří Řekové je nazývali Pontos Euxeinos – Pohostinné moře. S Egejským a Středozemním mořem je propojené jen úžinou Bosporu, která tu odděluje evropský a asijský kontinent. Ještě před devíti tisíci lety však země rozdělena nebyla. Pevninská šíje měla úlohu významné spojnice kultur západu a východu. Černé moře neexistovalo, u sladkovodního jezera prosperovalo mladé zemědělství. Balkán, pevninské Řecko i Anatolie s jezerem tvořily jeden geografický, etnický i civilizační ce­lek.

6500 let př. n. l.
se tu odehrála přírodní katastrofa, dodnes hluboce vrytá v kulturní paměti lidstva jako „potopa světa“. Hypotézu o vzniku Černého moře, dnes již v zásadě přijímanou, zveřejnili v roce 1997 američtí geologové William Ryan a Walter Pitman jako výsledek dlouholetého mezinárodního výzkumu. Ještě před deseti tisíci lety byla hladina Středozemního moře asi o 20 až 25 m níž než dnes. Samo Středozemní moře bylo vnitrozemské, sevřené mezi Afrikou a Evropou. Tání pevninských ledovců zvyšovalo hladiny oceánů, v jejichž důsledku došlo k otevření Gibraltarské úžiny. Vzedmutí hladin moří vytvářelo tlak na pevninu, v místech s měkkým podložím nebo v propustných horninách docházelo k mohutným sesuvům či pozvolnému narušování soudržnosti břehů. Středozemní moře plnilo Egejské a úžinou Dardanely i moře zvané Marmarské. Hladina jezera tehdy byla 120–150 metrů pod úrovní moře, oddělená jen křehkou pískovcovou hrází Bosporu o šířce pouhých desítek kilometrů. Nadcházelo teplé a vlhké období tzv. atlantiku.

Také jezero
procházelo živým geologickým vývojem. Nejvýznamnějším přítokem byl Dunaj, napájený vodami západu, povodím Dněpru a Donu je chladný sever. Vydatnost řek se v průběhu doby ledové měnila a hladina kolísala v závislosti na stupni zalednění. V době glaciálního maxima, po příchodu loveckých kmenů ze severu, bylo jezero na svém nejnižším stavu. Jako obrovská zásobárna vody o rozloze desítek tisíc čtverečních kilometrů a hloubkou 2 km však nevysychalo. S nástupem holocénu a odtáváním ledovců se řeky Dunaj, Don a Dněpr, ale i ostatní přítoky zaplnily a po dva tisíce let jezero napájely vodou. Slábnoucí vydatnost zaniknuvších ledovců na severu přivodila pokles hladiny, nicméně o další vodní příděl se postaralo klima atlantiku s vydatnými srážkami. Účinek spodní vody z nedalekého moře na jihu a také z jezera na severu pozvolna narušovaly soudržnost subtilní skalní šíje. Možná zemětřesení, tektonický pohyb, možná jen tlak vod stačily tuto hráz porušit.

Průlom
měl katastrofální následky. Z moře se do trhliny valily nedozírné masy slané vody, které jako obří vodopád dopadaly z výšky sta metrů na hladinu dříve poklidného jezera. Bouře přidávala na intenzitě. Marmarská laguna úžinou Dardanely nasávala Egejské moře, podle výpočtů slaná voda letěla rychlostí až 60 km/h a průlomem se s burácející intenzitou valila celých 35 let! Okamžitým ničivým důsledkem byly záplavové vlny, které na protějším mělkém pobřeží smetly vše živé. Jako první zmizely rybářské osady, zemědělské vesnice v dohledu jezera spláchla voda. Bahno zničilo úrodu, před trvalým přílivem museli přeživší lidé ustoupit do vnitrozemí. Mořský příval likvidoval sladkovodní ekosystém, vyplavoval uhynulé ryby, houfně umíral otrávený dobytek, nákaza se šířila i mezi lidmi. Mrtvá voda pod sebou doslova pohřbila vodu živou. Nejničivější dopad měla katastrofa na severozápadní ploché pobřeží jezera. Tady moře vstoupilo stovky kilometrů do vnitrozemí, zaplavilo půdu i někdejší říční delty Dunaje, Dněpru a Donu. V závěrečné fázi setrvačnost mořského proudu, voda, pro kterou již nebylo místo, pronikla do nížin při Egejském moři. V celé oblasti došlo ke změně klimatu. Odpar narůstající hladiny přinesl ochlazení i dlouhotrvající dešťové srážky. Pojmenování Mar-mar-ské moře – ač velikostí jde spíše o nevelký záliv – může znamenat „moře zmaru“ či „moře moří“. Skrze něj přišla ničivá záplava, která přivodila mor Velké Vodě, sladkovodní jezero navždy proměnila v Černé moře.

V mýtech středomořských
kultur je událost zaznamenána jako Potopa světa. Vysvětlení je prosté; první zemědělská civilizace se rozvíjela právě v oblasti Černomoří. Po generace bylo jejím světem štědré a nedozírné jezero s pobřežními políčky a vesnicemi. Ti, kdo počátek katastrofy přežili, s úzkostí vnímali nekonečné stoupání hladiny, téměř půl metru za měsíc. Roky ubývalo pobřeží! Představa, že potopa nedojde konce, byla pochopitelná. Většina se stěhovala do vnitrozemí, někteří svoji záchranu spatřovali ve stavbě plavidla, k hoře Ararat vzhlíželi jako k poslednímu útočišti. Život se však nezastavil. Lidé opouštěli zamořený kraj a vydávali se hledat nová místa k zakládání polí a sídel. Po prožité zkušenosti se kolonizační aktivita soustředila na střední toky řek, do vyšších poloh s příznivým klimatem. Zemědělská osada Catal Hüyük ve střední Anatolii vznikem sahá již k ranému neolitu, krátce po potopě však zažívá nebývalý růst. Na dlouhou dobu se stala největší sídelní aglomerací s mnoha tisíci obyvatel. Velikostí se s ní nemohlo měřit ani Jericho, tradičně považované za nejstarší „město“ světa.

Kulturou i genofondem
spřízněné obyvatelstvo jihovýchodního Středomoří před více než osmi tisíci lety rozdělila průrva Bosporu, poté následky pokračující apokalypsy. Zhruba v letech 6300 až 5800 př. n. l. Černomořská oblast výrazně ochladla. Krajinu ovlivnila malá doba ledová. Nejcitelněji byli postiženi lidé na severním pobřeží. Přeživších po potopě bylo málo a míst k ústupu ještě míň. Nové říční delty Donu a Dněpru nelákaly k osidlování, zdejší klima poskytovalo zemědělcům jen chudé živobytí. Ostrůvky původní neolitické oikumeny zůstaly daleko od kontaktů, samy zakonzervovány v zapomnění. Část obyvatel podhůří Kavkazu se přizpůsobila nomádskému životu lovců, ve stepích střední Asie mělo svůj počátek kočovné pastevectví. Civilizační potenciál se ve druhé polovině sedmého tisíciletí přemístil do vzdálenějších míst, do Řecka, proti proudu Dunaje na Balkán, na jih Anatolie, k řekám Eufrat a Tigris. Zánik prvotního hospodářského centra se stává společným kulturním dědictvím, nesmazatelnou stopou v pokračujících kulturách Blízkého východu a Středomoří. Příběhy o Potopě se tradovaly v ústním podání po sta generací, než byly zaznamenány písemně, s odstupem věků ve formě mýtu. Ve starobabylónském podání je ústřední postavou akkadský hrdina Astrachasís. Řecký mýtus s potopou spojuje potomky Prométhea a Epiméthea, dějištěm jsou thessalské roviny na severozápadě Egejského moře. Nejznámější však je biblický příběh o Noemovi. Podle tisícileté tradice byl Noe vyvoleným mezi lidmi, stavitelem archy, na níž zachránil rodinu i všeliké druhy zvířat. Noemův rod se zasloužil o nový život po zániku starého světa. Potopou nevymírá lidský druh, ale končí epocha lovců, apokalypsa je počátkem. Přízračné slovo neznamená zánik, ale prozření!

Archa
je v mýtu spojována s plavidlem, jež překonalo Potopu a po čtyřiceti dnech (ani pozdější letopisci si neuměli představit potopu trvající bezmála 40 let) dospělo k hoře Ararat ve východní Anatolii. Na sklonku minulého století byl učiněn překvapivý objev: archa existuje! V horském údolí u městečka Üzengili, v nadmořské výšce 1900 m na dohled Araratu odhalila půdní eroze nevšední útvar připomínající loď. Při důkladnějším zkoumání geologové v nánosech hlíny rozpoznali rozvalenou konstrukci na svoji dobu obřího plavidla o délce více než 150 m. Pokud se skutečně jedná o bájnou archu, nedonesla ji tam potopa, ale záměr stavitele. V obavách před rostoucí hladinou moře, či později v důsledku tradičního očekávání zániku světa, zdejší lidé přistoupili ke smělému apokalyptickému plánu. V horách pod Araratem vystavěli objekt nevídaných rozměrů, nazvaný Archa. Jméno má mnohoznačný i symbolický výklad. Při zápisu „ARXA“ („x“ je v řecké alfabetě „ch“, přičemž znak „X“ má posunutou výslovnost „K“, viz i příbuznou piktografickou podobu) dojdeme ke spojení slabičných slov AR-KA. „Ar“ v řeči lovců a pastevců patrně vyjadřovalo hřbet zvířete i vrchol v krajině, ve zdvojeném důrazu je obsaženo v názvu Ar-Ar-At, kde znamená nejvyšší místo země. Samotný zápis samohlásky „A“ se nabízí jako dosti výmluvná značka. Také pojmenování Anatolie v prvotním tvaru An-At můžeme přeložit jako na/an zemi/at, tedy na vyvýšeném místě vůči hladině moře, na pevnině (At – země je základem složených slov atlas, atlant…). Následující, avšak řazením odzadu počáteční slovo „Ka“ si snáze vybavíme ve starověkých mýtech či názvech pradávných plavidel. Xa-ron byl převozník, na lodi do podsvětí provázelo egyptské božstvo Ka, čluny užívali již mezolitičtí lovci a první rybáři; ka-tamaran, ka-jak, ka-noe…! Archa – loď Araratu ve spojení s jménem Noe v sobě ukrývá nejedno tajemství řeči hlubokého dávnověku.

Ark, hřbet, oblouk,
profil lodního trupu, důmyslná konstrukce odolávající tlaku užívaná v mostním stavitelství. Mytická Archa se po Potopě stala synonymem mostu, propojením starého a nového světa, pokračováním života v rozpolcených březích Bosporu. Noemovi následovníci se stali tvůrci – architekty nové doby, v dějinách člověka s dosud nevídaným technologickým pokrokem. Potopou skutečně nastává věk intelektuálního prozření. Nesčíslně generací zaběhlé pořádky se bortí a nastupuje nový řád věcí i lidských osudů. Lovecké kultury odeznělého „euroasijského mezolitu“ v šestém tisíciletí střídá civilizační vzestup Mezopotámie, který napříště ovlivnil dějiny Východu. V Evropě tuto „západní“ úlohu přebírá dunajská kultura, pronikající do pevninského a poté i ostrovního Řecka. Na našem jihu v Podunají se rodí helénský svět, evropská civilizace Středomoří.
Radek Míka


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

for kids