O svém prvním setkání s Kafkou můj táta napsal povídku
23. 02. 2013
V minulém vydání Všudybylu jsem dělal interview
s ředitelkou Odboru řízení operačních programů Ministerstva pro místní
rozvoj České republiky Ing. Lumírou Kafkovou, v němž se také zmiňuje
o síťovém projektu Revitalizace židovských památek (Viz
www-e-vsudybyl.cz, článek: „IOP – Integrovaný operační program“.)
Tajemníka Federace židovských obcí v České republice JUDr. Tomáše
Krause jsem se zeptal:
Pane doktore, jak velká je to pro Federaci židovských obcí
priorita?
My těch priorit máme hned několik najednou. A tohle je skutečně jedna
z nich. Projekt se jmenuje Deset hvězd a do roku 2013 probíhá jeho
revitalizační fáze, tedy rekonstrukce budov a instalace expozic. Od roku
2014 pak poběží provoz, který je zatím naplánován na prvních pět let.
Smyslem je vytvořit na území České republiky síťový projekt tak, aby
turisty, kteří přijdou do některého z těchto míst, téma židovských
památek inspirovalo k návštěvě dalších. Zároveň by měl projekt
podpořit místní infrastrukturu a rozvoj. Oněch deset lokalit je vybráno
tak, aby mohly fungovat jako regionální centra, ale zároveň společně
tvořily celek. Projekt zachraňuje památky, které jsou významné nejen pro
židovskou komunitu, ale vůbec pro uchování kulturního dědictví naší
země. Často to jsou synagogy různých architektonických slohů, od té
stojící uprostřed unikátního zachovalého ghetta v Březnici, až
po dominantní stavbu v Nové Cerekvi. Expozice jsou strukturované tak, aby
měly vedle regionálního obsahu, který je věnován židovskému osídlení
té které oblasti, i tematické zaměření, ať už na tvorbu architektů,
literátů, průmyslníků, ale také na židovské školství nebo osobnosti
a historii. Podrobnější informace o tomto projektu jsou na www.10hvezd.cz.
Proč v „Deseti hvězdách“ nejsou Radnice, kde je sice jen
malá, ale díky zakladateli amerického reformního judaismu rabínu Isaacovi
Mayeru Wisovi, který tu působil, než vycestoval do USA, kde založil Unii
amerických hebrejských kongregací, hebrejskou Union College a Ústřední
konferenci amerických rabínů, velice významná synagoga.
Z toho důvodu, že tamní synagoga je již opravena. Tím ale není řečeno,
že návštěvník, který se např. vydá do Plzně, jež je jedním z deseti
míst projektu, se tam nedozví o radnické synagoze a o rabínu Wisovi –
nebo také Weissovi, jak se dříve psal – už proto, že město Radnice je
v Plzeňském kraji.
Letos si připomínáme stotřicáté výročí narození Franze
Kafky. To, proč byla jeho tvorba potírána totalitními režimy, rozebíráme
v minulém vydání s ředitelkou Centra Franze Kafky Markétou Mališovou
(viz www.e-vsudybyl.cz, článek „130.
výročí Franze Kafky“). Franz Kafka je dnes velkým turistickým magnetem,
který každoročně do českého ekonomického prostoru přivádí statisíce
utrácivých spotřebitelů odjinud – zahraničních turistů.
Cestovní ruch má v Praze magnety dva: Franze Kafku a Golema. Pojem
„golem“ ovšem není v židovském pojetí vůbec nic pozitivního. Je to
i nadávka: hlupák, stvoření, které není nadáno rozumem, inteligencí,
prostě oživlá hlína. V češtině bychom řekli oživlé dřevo, ale tím
by se ztratila pointa. A že se takováhle figura stala jakýmsi českým
národním hrdinou, tak to je naprosto kafkovský paradox.
Zkrátka „kafkárna“. Do minulého vydání mi spolumajitel
cestovní kanceláře Davantage Michal Žabokrtský přispěl článkem, kde
uvádí: „Není snad Francouze, v jehož slovníku by nezakořenil výraz
„kafka?en“, užívaný v podobném smyslu jako naše kafkárna.“ (Viz www.e-vsudybyl, článek: „Franz Kafka
ve Francii“.)
Ten výraz používají všude ve světě. V anglofonních zemích taky. Když
je něco „kafkaesque“, tak je to naprosto absurdní, nepochopitelné. Jeden
z mých kamarádů v Americe, když se dostává do nějaké takové situace,
s oblibou říkává: „Kdyby Kafka žil, tak si bude jenom dělat
poznámky.“ Je to zvláštní, protože kdybychom se měli bavit o Kafkově
díle, je do něho vetknuta nejen ona příslovečná absurdita, deprese,
hledání identity atd., ale také humor. Traduje se, že když předčítal
svá díla v kavárnách, kde se scházeli lidé z tzv. „Pražského
okruhu“, tak se u toho často smál, spolu se svými posluchači. Absurdita
je totiž v jeho dílech někdy vyšroubována až do komické, groteskní
polohy. A ještě lépe to vyznívá v jeho nádherné němčině.
Proč je Franz Kafka pro židovskou komunitu v Čechách tak
důležitá osobnost? Pro minulou i tu současnou?
Američan, Francouz nebo Číňan, Japonec, ti se sice dokážou vžít
do abnormality situace, avšak ne do českého a zejména pražského
prostředí. Kafkovo dílo nemohlo vzniknout jinde. Pouze v Praze. My, kteří
se pohybujeme ve stejném prostředí, k němu máme určitě dost blízko.
Samozřejmě, nejsme v situaci, jaká byla mezi světovými válkami.
Tehdejší krize identity byla způsobena i potýkáním se českého
a německého živlu, a Kafka vlastně neví, kam patří, a příliš ho
neoslovuje ani jeho náboženská tradice. Není sám. Krize identity je
u pražských židovských intelektuálů poměrně častá. Pohybují se
v převážně česky mluvícím prostředí, mají německé školy, avšak
žádnou z komunit, českou ani německou, nejsou jako Židé úplně přijati.
Tento postřeh zmiňuje i Gustav Mahler či Sigmund Freud a ti – přesto,
že se narodili na Moravě – zase byli spjati s prostředím Vídně.
Nebavíme se tedy jenom o Praze nebo o českých zemích.
Jaká je vaše nejoblíbenější Kafkova povídka?
„Die Synagoge vom Thammühl“. Dotýká se místa, kam rád jezdím –
Máchova jezera, Starých Splavů. Před válkou se tohle městečko jmenovalo
Thammühl, ale přesto, že tam jezdilo mnoho židovských rodin, nikdy tu
žádná synagoga nestála, alespoň o tom nikdo neví. Kafka si ji zřejmě
vymyslel. Léčil se v jednom z nedalekých sanatorií v Deštné
a nejspíš špacíroval po okolí. U jezera – tehdy se ještě
nejmenovalo Máchovo – jistě byl a pak napsal povídku, která začíná:
„Ve starosplavské synagoze žije jakési zvíře o velikosti a vzhledu
kuny. Jeho barva je zelenomodrá a jeho kožichu se nikdy nikdo nedotkl…“
A pokračuje v absurditách a kafkovských slovních ekvilibristikách.
Nádherné čtení!
Pane Krausi, váš otec, novinář a spisovatel František R. Kraus,
znal Franze Kafku osobně.
Ano. Můj táta se narodil v roce 1903. Do okruhu lidí kolem Franze Kafky
jej, coby novináře, uvedl jeho přítel, „zuřivý reportér“ Egon Ervin
Kisch. O svém ale úplně prvním setkání s Kafkou napsal povídku. Potom,
když byl starší, tak to Kafkovi připomněl. To bylo již v době, kdy
nastoupil do Prager Tagblattu, který byl považován za nejvlivnější
liberálně demokratické německy psané noviny v Čechách. V té době
začínal jako „lokálkář“, psal sloupky a soudničky a spřátelil se
také s Františkem Langerem, Františkem Gelem a Karlem Poláčkem. Povídku
napsal až dlouho po válce, kterou přežil po různých koncentrácích.
V českém prostředí mu ji ale nikdo nechtěl publikovat. A protože psal
jak česky, tak německy, poskytl ji také nějaké novinářce ze Švýcarska,
která ji otiskla. Povídka „Ein Krüger Pilsner“ tam měla obrovský
úspěch. U nás se o Kafkovi začalo mluvit až v šedesátých letech, což
vyvrcholilo kafkovskou konferencí, kterou v Liblicích uspořádal profesor
Eduard Goldstücker, jako předseda Svazu spisovatelů, v roce 1963.
