Menu

Není k pití,
každá voda,
co na horách se třpytí.

Ó, jak zachtělo se mi…

25. 02. 2001

Na Roháčích pracovně
28.9.2000 Sedím kousek od tyče označující 2178 metrový vrcholek Baníkova a svěřuji ve verších „mému milému deníčku“. Sedí nás zde hodně. Na mysli mi vytanula pasáž z báječné knihy Zdeňka Šmída „Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách“, kde její autor říká: „Žena v masivní botě a shrnuté podkolence působí křehce a vzbuzuje u mužů ochranitelské pudy,“ a vzápětí dodává: „má-li dívka vzbuzovat ony výše zmíněné pudy, nevystačí s půvabem lýtka: musí být půvabná úplně, od ponožek až ke kulichu.“ Jedna taková mne sama od sebe, píšícího, oslovila: „Na túre…?“ Odtušil jsem: „Ne, jsem tu pracovně.“ Ještě trochu jsme si povídali, než se svým Timurem a jeho partou vykročila po zelené značce směrem na Príslop. Já zanedlouho na to po červené směrem na Skriniarky.

Doteky absolutna
Kousek za Salatínem jsem pod sebou nalevo na úbočí spatřil vodní hladinu. Ó, jak zachtělo se mi! Hlavně hygieny. Kdysi, když jsem vedl Folk & Country scénu Zahradního Města, na mou adresu prohlásil kamarád konferenciér a pozdější kolega z někdejšího Ústavu pro kulturně výchovnou činnost Miloslav Jakub Langer: „To jste vy romantici. Kol kolem pustina a v pozadí vytí vlků.“ (Těším se, jestli jej někdy potkám, že se zeptám, jak to vlastně myslel.) Odbočil jsem z cesty a huňatou měkkou travou scházel k jezírku. A ouha. Velké zklamání. Voda to sice byla, ale černě kalná. Kousek od louže jsem vybalil. Rozdělal vařič a vyndal flašku s vodou z Jamnického plesa. Uvařil bojón, brkaši a vynikající čaj. Část teplé vzácné vody jsem obětoval na nejnutnější hygienu. Pak jsem zase zabalil a popošel kousek dál, kde nebylo tolik šutráku. Zde, pod hvězdnatou oblohou, mi bylo opět dopřáno být pevně na zemi a přitom intenzivně vnímat doteky absolutna.

Však ony zase napuchnou
Vybral jsem si parádní místo na nocování. Přes Podtatranskou kotlinu mne zdraví světla vysílače z Královej hole, kde nám kdysi,při jednom ze zimních přechodů s Pavlem Mališkou a Ivo Lukačovičem, poskytli ve vichřici noční azyl.
/29.9.2000/ Ráno. Jsou nádherně vidět Chočské vrchy včetně Veľkého Choče ozářeného prvními slunečními paprsky. Pojedl jsem chleba s cibulí a salámem, zapil trochou vody a vyrazil směr Sivý vrch. Kousek za Brestovou jsem se notně polekal. Nohy mi nějak nezvykle čvachtají v pohorkách. Že jsem zapomněl dát vložky do bot!?! Už jsem rozmýšlel, kam do kosodřeviny zamaskuji bágl, abych se mohl nalehko vrátit tam, kde jsem včera vařil. Zul jsem si botu. Chválabohu, vložka je na svém místě. Pomyslel jsem si: „Však ony zase napuchnou.“ A taky že jo. V 10 hodin sedím na Sivém vrchu (1805) a boty mi jsou akorát. Dívám se na travnaté návrší Salatína, kde jsem ze včerejška na dnešek díky blátivé louži prožil poslední úchvatnou noc svého zářijového putování slovenskými horami a dolinami.

Domníval jsem se, že Sivý vrch znám
Scházím ze Sivého vrchu po červené na Bielu Skalu. Řetězy, ale není se o co vzepřít nohama. Chyty, ale kloužou. Cestičky, ale pod nohama ujíždí vápencová drť. Skalní labyrint. Při pokusech o zimní přechody Roháčů Sivý vrch zpravidla traverzujeme. Jednou v zimě jsme jej šli odspodu z Myšičkovej. To, co zde ale zažívám dnes, mne zaskočilo, včetně mohutných davů Poláků, Polek v lodičkách a bodrých Ostraváků. Po dlouhých dřevěných schodech docházím na lesní cestu. Je tu studánka a přístřešek pro turisty. Nu což, je poledne, uvařím si oběd.

Slovenská agentúra pre cestovný ruch
Purkyňova 4, 110 00 Praha 1
tel.: 02/2494 6082, fax: 02/2494 6082, e-mail: sacr@sacr.sk


Archiv vydání

2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 03/2019
03/2019 číst aktuální číslo
Restaurace Novoměstský pivovar
Czech specials new