NORSKO 4
01. 03. 2016
Loučíme se s Bassebu
Sobota 11. 7. 20015 9:37 Matouš venku testuje, o kolik milimetrů vyrostla
za ten týden tráva kolem chaty (a také moji trpělivost). Táta se snaží
konstruktivně, s ohledem na nadcházející dění, naskládat věci do auta
(ve finále to znamená vyložit celé auto, protože benzínový vařič
zůstal vespod). Já mezitím vytírám podlahu v kuchyni. Ano, bohužel se
s Bassebu, kde nám Novasol zajistil úžasný norský rekreační dům,
loučíme. Klidně bychom tady ještě týden nebo tři zůstali. Bylo nám tu
moc dobře. Ještě rozloučení s milou paní majitelkou a odjíždíme směr
jezero Vangsmjose.
Sanddalen
12:26 Pomalu stoupáme úbočím údolí Sanddalen. Právě nás předběhli dva
koně nahánějící ovci. Zpovzdálí celou situaci hlídají čtyři krávy.
Ostatní fauna se nerušeně věnuje konzumaci traviny (kromě jedné ovce,
který konzumuje tkaničku Matouošovi pohorky). Před chvílí nám norský
děda žijící na zdejší farmě poradil, kudy k horské chatě Tomashelleren
a jak dlouho nám to nejspíš potrvá (ty tři hodiny, které nám sdělil,
zjevně neobsahovaly rozsáhlé bloudění v okolí oné boudy). Cesta údolím
Sanddalen byla nicméně krásná. Vyrazili jsme od jezera Vangsmjose podél
říčky Leine?ne. Značená turistická trasa sice vedla jinudy, ale nás to
táhlo k říčce poseté vodopády, z nichž některé byly rozhodně
větší než malé. Brzy jsme zjistili, proč stezka nevede zrovna tudy. Po
vyváznutí ze spárů nespoutané přírody, trollů a mravenců jsme narazili
na silnici, po níž jsme pokračovali k již zmíněné farmě
s norským dědou.
Boty plné sněhu
19:43 Právě mě bodnul 143. norský komár. Jsou všude. Ještě že má
naše velká Gema tak výtečnou moskytiéru: hmyz nemá šanci uniknout ze
stanu. Našemu kempování na začátku údolí Rysndalen předcházelo
překonání náhorní plošiny mezi tímto údolím a údolím Sanddalen.
Vzhledem k tomu, že předchozí norská zima byla velmi nakloněna lyžařům,
měli jsme o zábavu postaráno. Po překonání hranice 1 300 m n. m. se
sněhová pokrývka krajiny stala souvislou. Bez průšlapen boty plné sněhu.
Téměř ve stejný okamžik zmizela i červená „T“ značící turistickou
stezku. Orientace v horském terénu sestávajícím z kamení, jezer a sněhu
byla i s pomocí kompasu tátových hodinek a mapy nesnadná. Naštěstí ze
závějí místy vykukovali červení mužíci ukazující správnou cestu.
Díky nim jsme došli až k začátku údolí Rysndalen, kde jsme potkali
další zástupce řádu sudokopytníků. Asi sedm sobů pobíhalo po
zasněženém úpatí hory. Chvíli jsme je pozorovali. Nádhera!
Martin Kainc
