Menu

Židovské náboženské obce
na Moravě, ve Slezsku a v Čechách byly po druhé světové válce obnovovány na základě dohody o vytvoření jejich prozatímní reprezentace. Rozhodujícím faktorem byl počet osob, které se navrátily a měly zájem na jejich činnosti. Některé z obcí ale záhy zanikly, protože jejich zakladatelé a členstvo odešlo do emigrace nebo větších měst. Dělo se tak z mnoha pohnutek, mezi které je možné zařadit animozitu místního obyvatelstva, zjištění, že většina příbuzných se nevrátila, že rodná místa příliš připomínala prožité tragédie apod. 1. a 2. září 1945 se v Praze uskutečnila volba prozatímního představenstva a výkonného výboru ,,Rady židovských náboženských obcí v zemích České a Moravskoslezské“ a posléze byl vytvořen zastřešující orgán. Ten se po listopadu 1989 transformoval na ,,Federaci židovských obcí v České republice“.V sou­časné době je v Česku deset židovských obcí. V Brně, Děčíně, Karlových Varech, Liberci, Plzni, Olomouci, Ostravě, Praze, Teplicích a v Ústí nad Labem.

Efraim Karol Sidon (1942)
vystudoval dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU. Poté pracoval jako externí rozhlasový redaktor, dramaturg animovaných filmů ve Studiu Jiřího Trnky a jako redaktor Literárních listů a Listů. Na přelomu 60. a 70. let se jako spoluscenárista podílel na filmové trilogii Juraje Jakubiska „Zbehovia a pútnici“, „Vtáčkovia, siroty a blázni“ a „Dovidenia v pekle, priatelia“. Jako herec účinkoval ve filmu „Takže ahoj“. Jeho kariéra spisovatele a scenáristy byla přerušena sovětskou okupací. V době normalizace pracoval jako pomocný dělník, prodavač tisku a topič a současně se věnoval studiu hebrejštiny a židovských tradic. Konvertoval k židovské víře a přijal jméno Efraim. V roce 1983 emigroval do Spolkové republiky Německo, kde se stal posluchačem Vysoké školy pro judaistická studia v Heidelbergu. V roce 1990 odjel do Jeruzaléma, kde studoval v rabínském semináři Ariel. V září 1992 se stal pražským a českým vrchním rabínem.

Následovat Praotce Abrahama v jeho pohostinnosti

23. 01. 2010

Rozhovor s vrchním zemským rabínem Efraimem K. Sidonem jsem zahájil konstatováním, že židovské památky jsou na celém území naší vlasti, a jsou, nebo by mohly být, hojně navštěvovanými turistickými cíli.
Pane rabíne, jak vnímáte zhodnocování tohoto potenciálu České republiky?
V podstatě hned po „Sametové revoluci“, kdy jsem se vrátil do Československa, jsem si uvědomil, jak obrovské bohatství židovských památek máme, a v jakém kontrastu jsou se zájmem organizátorů turistických programů. Postupem doby se situace zlepšovala a zlepšuje, ale stále je to tak, že většina cizinců zůstává v Praze a že incomingové firmy jsou nuceny preferovat pražský Josefov. Je to obrovská škoda, protože turisté by mohli vidět a vstřebat daleko víc zážitků. Ve Slezsku i na Moravě je řada zajímavých míst. Boskovice, Třebíč, Mikulov, Holešov atd. Jsem přesvědčen o tom, že by určitě bylo prospěšné směrovat na ně pozornost turistů. Jednou z dost zásadních překážek, s nimiž se musí incomingové firmy zaměřené na skupinovou klientelu vyrovnávat, je, že k nám cizinci přijíždějí na omezenou dobu. Pokud přijedou na tři dny, tak během nich si stihnou prohlédnout Prahu, a jedná-li se o židovskou klientelu, hlavně židovské centrum. Značným problémem mnoha koutů České republiky je také nedostatečná infrastruktura cestovního ruchu. I to, že tam leckdy není zajištěno košer stravování. Jak jsem už ale předeslal, na řadě míst se situace změnila k lepšímu. Každý vzdělanější člověk ví, že důvodem, proč bylo v roce 2003 město Třebíč zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO, je unikátně zachovaná židovská čtvrť, a že Mikulov navštěvuje hodně zbožných turistů, zejména pak na výročí rabi Schmelkeho. Ale bezesporu by se dalo dělat víc, ačkoliv dodnes neznám klíč, jak s tím pohnout. Jako český zemský rabín bych měl radost, kdyby se v synagogách, které jsou už opravené, konala čas od času bohoslužba, aby alespoň čas od času plnily své stěžejní poslání.

Alfou i omegou cestovního ruchu, důvodem, proč lidé putují do cizích zemí či míst, kde za běžné služby a věci vydávají víc peněz, než kdyby je kupovali doma, jsou zážitky. Domnívám se, že hlavní příčinou, proč (nejen takovéto) turistické cíle a atraktivity jsou v Česku ladem, je absence poptávky našinců, lidí, kteří v cestovním ruchu nepracují a nepodnikají, aby na ně a jejich rodiny vydělával. Resp. aby daleko víc peněz inkasovaných od spotřebitelů odjinud (od turistů) v daleko větší míře přispívalo k jejich blahobytu.
Cestovní ruch – peníze utracené v České republice cizinci i našinci – nesporně přispívá k posilování hospodářské stability státu, a tedy i existenčních jistot jeho obyvatel. Česká republika je úžasně disponovaná nejen, co se týče židovských památek. Kraje i města si to postupně uvědomují, a akceptují už asi i to, že cestovní ruch je největším zaměstnavatelem v Evropské unii, a proto investují do renovace památkových zón i do turistické infrastruktury. Do obnovy židovských památek, synagog a hřbitovů investuje ohromné peníze i Federace židovských obcí v České republice a Pražská židovská obec, vždy ve spolupráci s danými sídly. Bez jejich velké vstřícnosti by to prostě nešlo, a tak jim za to i prostřednictvím Všudybylu děkujeme. To, že obyvatelstvo České republiky nevnímá cestovní ruch jako důležitý přínos, je možná pouze komunikační nedostatek.

Rakousko je zářným příkladem, nakolik se dá z cestovního ruchu těžit a díky němu podporovat další hospodářské a kulturní aktivity státu i soukromého sektoru. I když je nutno přiznat, že do sedmdesátých let minulého století to tam „až tak horké“ nebylo. Svým způsobem tam došlo k celonárodnímu obrození cestovního ruchu. Nejen k zavedení kvalitního systému řízení procesů v rámci průmyslu cestovního ruchu jako takového, ale zejména k výraznému posunu v přístupu občanů Rakouska.
Samozřejmě, že i Češi očekávají, že jim turisté přinesou peníze. Ale u nás jim za to chceme dát co nejméně nebo v podstatě nic. Ale i tento přístup se už v řadě českých a moravsko-slezských regionů hodně zlepšil. Přesto mám dojem, že často návštěvníkům Česka neposkytujeme služby na úrovni, která by jim byla příjemná. Tak, abychom jim předem vycházeli vstříc a s úsměvem.

Mám rád starozákonní příběhy. Jisté úspěchy jsem měl i se zhudebněním Písně písní přebásněné Jaroslavem Seifertem.
Když už mluvíte o Bibli, o židovské tradici a králi Šalomounovi, měli bychom se učit pohostinnosti od praotce Abrahama. Podle naší tradice je vlastně patronem dobrých hoteliérů. Jeho dům byl otevřen každému, kdo šel kolem. Každému s potěšením a vstřícně nabídl vše, co potřeboval, i andělům. I u nás se přece říká: „Host do domu, Bůh do domu.“ Zatímco bychom mu sami od sebe měli nabídnout a poskytnout služby, naopak od něj na sodomský způsob očekáváme, že nám své služby poskytne on. A to jen v případě, že jsme si ho předtím pořádně proklepli. Studoval jsem v Izraeli. Tam je tato vstřícnost mnohem vyvinutější a přirozenější. V Česku je patrný odstup k hostovi, skoro (bych řekl) na hranici nepřátelství.

Teprve po „Sametové revoluci“ mi došlo, proč Vyvolený národ čtyřicet let mašíroval pouští. Ani náš český exodus ke svobodné společnosti není prost názorů „za faraona bylo líp“. Jak přesvědčit lidi, aby byli vůči návštěvníkům Česka vstřícnější? Vždyť ve spoustě jiných odvětví mají jasno, že o pracovní místa a hlavně o jejich peníze jde až na prvním místě…
Ty dole bude možná snadnější přesvědčit, protože žijí v kontaktu s realitou. Jsou-li provozovateli dopravních firem, muzeí, restaurací, ubytovacích zařízení, prostě zjistí, že se jim nedostává klientů. Nicméně vnější vlivy tohoto stavu, kterými jsou ústup pražského turistického boomu a finanční krize, je český průmysl cestovního ruchu s to kompenzovat zapojením svých dosud pramálo čerpaných rezerv. I ti nahoře by si měli uvědomit, že vytvářením vstřícné a pohostinné České republiky a osobním příkladem slušnosti a poctivosti pro ni udělají daleko nejvíc, a budou tak i vzorem svým voličům. Když vás zvou na návštěvu do chronicky rozhádané rodiny, omluvíte se nejspíš, že jste bohužel pro ten večer zadán. Ale návštěvu u příjemných lidí neodmítnete, ani když jste u nich párkrát byl. Protivné hospody zejí prázdnotou a příjemné, ač nejsou hned za rohem, praskají ve švech. Kdybychom dokázali nabídnout příjemné prostředí a za své hosty přemýšleli, mohli bychom je také nasměrovat mimo Prahu. Věřím, že by pak přijížděli do Česka rádi a opakovaně.


Archiv vydání

2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 05/2019
05/2019 číst aktuální číslo
Czech specials new