Národní muzeum v přírodě hostilo výroční konferenci konzervátorů-restaurátorů
04. 11. 2019
S generálním ředitelem Národního muzea v přírodě Ing.
Jindřichem Ondrušem se potkáváme v přednáškovém sále Valašského
muzea v přírodě v Janíkově stodole v Rožnově pod Radhoštěm na
celorepublikové výroční konferenci
konzervátorů-restaurátorů.
Pane řediteli, měl jsem tu čest zúčastnit se části konference a
vyslechnout nesmírně zajímavé příspěvky.
Jsme rádi, že tu tuhle konferenci máme, protože konzervátorská
restaurátorská činnost je jedním z pilířů, na kterém stojí
muzejnictví. Konzervátoři-restaurátoři jsou skupinou odborníků, která se
stará o to, aby sbírkové předměty nedegradovaly a neztrácely hodnotu, a
pokud je to možné, vracely se do původního stavu. Muzejnictví v České
republice je podle stávající legislativy založeno na tom, že se muzea po
všech stránkách starají o sbírky muzejní povahy, ze kterých těžíme.
Děláme z nich expozice nebo celé výstavy. Směřujeme tím nejen
k uchovávání odkazu předchozích generací, ale i k edukaci těch
současných. K tomu, abychom z nich těžili informace a předávali je
odborné i laické veřejnosti.
Konzervátorsko-restaurátorská komise je jednou
nejaktivnějších komisí při Asociaci muzeí a galerií České
republiky.
A taky jednou z nejpočetnějších. To, že má celorepublikovou výroční
konferenci u nás, je pro Národní muzeum v přírodě prestižní věcí.
Konání konference jsme začali domlouvat již před několika roky, kdy jsme
připravovali obnovu Libušína. Obnovu jsme zahájili tím, že jsme sestavili
přípravný tým, v němž jsou zastoupeni zaměstnanci našeho muzea,
památkáři Národního památkového ústavu, krajští památkáři a
specialisté městských samospráv, kteří se na obnově podílejí hlavně
z hlediska náležitostí stavebního řízení.
Už v této fázi bylo zřejmé, že obnova Libušína bude velmi náročná,
ale zajímavá věc a že by bylo dobré odbornou i laickou veřejnost
seznamovat v průběhu prací s jejími dílčími výsledky. Celorepubliková
výroční konference konzervátorů-restaurátorů se koná v době, kdy
rekonstrukci Libušína dokončujeme. Ve fázi, kdy interiéry ještě nejsou
zcela hotovy. Je to roubená stavba se systémem vnitřních předstěn a
kluzných stěn, protože nové roubení bude ještě hodně dlouho
„pracovat“. V interiérech objektů Libušína jsou fresky, sgrafita,
nástěnné malby al seco. Ty musejí mít stabilní podklad, který se při
sedání dřevostavby nebude deformovat a praskat. Takže v této dokončovací
fázi je ještě krásně vidět, jaký kde je a jak je koncipována konstrukce
kluzných stěn. Některé fresky už jsou hotové. Například ty, které
navrhl Mikoláš Aleš. Zkrátka vhodná situace, aby účastníci konference
v průřezu viděli skladbu obnovy. To je to, co dovedou odborně posoudit a
ocenit. Konference se účastní na dvě stě šedesát delegátů a všichni se
„otočí“ na komentovaných prohlídkách Libušína. Samozřejmě je jim
k dispozici celé naše muzeum.
Od počátku obnovy Libušína o ní veřejnost průběžně
informujete.
Je to totiž jedna z nejvýznamnějších obnov národní kulturní památky
v České republice. Ihned se setkala s velkým ohlasem a podporou široké
veřejnosti, s její kladnou reakcí. Laická veřejnost si průběžný
přístup k informacím určitě zaslouží. Už proto, že sbírka na obnovu
Libušína byla jednou z nejúspěšnějších veřejných sbírek.
Pochopitelně informace o Libušíně sdílíme také s odbornou veřejností.
Po dokončení obnovy se Libušín určitě stane předmětem jejího
kritického zkoumání. Lidé se budou zajímat a odborníci zkoumat, co se
dělalo, jak se to dělalo, proč se to dělalo apod. Proto je dobré seznamovat
je s postupy a dílčími výsledky obnovy už během prací a hlavně před
jejich dokončením. Ve fázi, když už je něco hotovo, něco rozpracováno.
Nám to přináší užitečnou zpětnou vazbu a některým z odborníků
další poznatky, jak se co dělá a kde jsou limity takovéto obnovy.
A kde tedy jsou?
Práce na obnově Libušína provádíme původními technikami. Našli jsme
velmi dobrou prováděcí firmu a šikovné řemeslníky. Avšak takováto
rekonstrukce je až tak výjimečnou zakázkou, že mnoho věcí, k nimž jsme
došli, se musí dělat postupy, které už se dávno nepoužívají. Takže
řemeslníci si je napřed museli osvojit. Další limit vyplývá z toho, že
když se Libušín původně stavěl, nebyly tu inženýrské sítě. Byla to
roubenice, do které se tyto sítě postupem času doplňovaly, a to v situaci,
kdy už byla tato dřevostavba sedlá. Teď je to tak, že sítě zabudováváme
do čerstvě roubeného objektu, u kterého předpokládáme, že bude ještě
hodně dlouho „pracovat“. Zkrátka nepříznivá konstelace pro zabudování
pevné inženýrské sítě.
Naši předkové se rovněž nepotýkali s požadavky současných norem
protipožární ochrany. Obrovským „oříškem“ pro nás tak byla instalace
samozhášecího systému. Celý objekt Libušína je prošpikován rozvody
vedoucími ke sprinklerům. Ze střešních šindelů čouhají ventily,
kterými by se v případě požáru zkrápěla střecha. Pod střechou jsou
další, kterými by se zkrápěly stěny zvenčí. Vevnitř, v prostorách
Staré pustevny, Parmovy přístavby, nástavby kuchyně a Pustevenky, je zase
instalováno vnitřní hašení vodou. Vlastní jídelna Libušín se bude hasit
plynem. To proto, že je tam kazetový strop a podle současných norem by
z každé kazety musel čouhat samostatný sprinkler. Ono se u památek
přiznává, že je v nich zabudováno protipožární zabezpečení, ale aby
z každé kazety ze stropu vyčnívalo čtyřiašedesát ventilů, to je
příliš. Plyn je o tom, že tam nemusí být instalováno tolik sprinklerů,
a navíc je plyn při hašení k interiéru šetrnější.
Takže abych to shrnul: obnovu Libušína se snažíme dostat do pozice
vědecké autentické rekonstrukce, ale jsou tam věci, jako třeba zmiňovaný
samozhášecí systém, kdy včlenění tohoto novodobého prvku je dalším
z limitů. Je to věc, kterou jsme v přípravném týmu strašně dlouho
diskutovali, protože bez samozhášecího systému by k obnově Libušína
nemohlo dojít. Je to ukázka pro všechny ostatní, jak jsme se tohoto úkolu
zhostili, a tvoří to penzum zkušeností pro další podobné realizace.
Národní muzeum v přírodě má své ústředí zde
v Rožnově pod Radhoštěm a je hlavním gestorem této sféry muzejnictví
pro celou Českou republiku.
Národní muzeum v přírodě vzniklo v prosinci roku 2018 smlouvou
s Národním památkovým ústavem, od něhož jsme připojením k našemu
Valašskému muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm předbrali tři
další muzea v přírodě. Máme působnost z Zubrnicích, což je 18 km od
Ústí nad Labem, na Vysočině v Hlinsku, v Olomouckém kraji to jsou
Příkazy, ve Zlínském kraji Rožnov pod Radhoštěm. Působíme napříč
republikou.
Samo
Valašské muzeum v přírodě je jedním z největších muzeí v přírodě
v Evropě. Touto integrací – vznikem Národního muzea v přírodě –
jsme svoji pozici ještě upevnili. Vznikl tak subjekt, který se dnes stará
o téměř všechna muzea v přírodě v České republice, která jsou
v gesci a ve správě Ministerstva kultury České republiky (vyjma muzea
v přírodě ve Strážnici, které je součástí Národního ústavu lidové
kultury).
Muzejnictví v přírodě je segment, který souvisí s národním odkazem.
S dědictvím předchozích generací, s jejich umem a řemeslným fortelem.
Zejména pak s lidovou architekturou. V ranku kultury je tak Národní muzeum
v přírodě jednou z ústředních institucí, jejíž generální
ředitelství nesídlí v Praze. I to je svým způsobem symbolické.
Na úrovni státu byla vypracována koncepce rozvoje muzejnictví,
která obsahuje samostatnou část věnovanou muzeím v přírodě.
Jedna z věcí, která z toho vyplynula, je, že tady u nás v Rožnově pod
Radhoštěm vzniklo Metodické centrum pro muzea v přírodě, které poskytuje
služby všem muzeím v přírodě bez ohledu na to, kdo je jejich
zřizovatelem. Ať jsou státní, krajské, městské, či soukromé. Úzce
s nimi spolupracujeme na platformě Českého svazu muzeí v přírodě. Ten
má sídlo rovněž u nás v Rožnově. Takže s ostatními muzei
v přírodě se setkáváme jak na platformě vzájemného sdílení informací
v rámci Českého svazu muzeí v přírodě, tak v obdobně odborné rovině
na základě činnosti Metodického centra pro muzea v přírodě. Na obou
těchto základech spolupracujeme i s okolními státy.
