Menu

Některá místa České republiky svými památkami a přírodními krásami návštěvníky jakoby sama přitahují. Praha, zvláště Pražský hrad, je prvořadou českou destinací pro turisty z celého světa. Ovšem podíváme-li se jen kousek za humna, třeba do Středočeského kraje, regionu právě tak bohatého na turistické a přírodní atraktivity a pamětihodnosti, navštěvovanost je zde už o několik řádů slabší. A tak je to i s dalšími kraji. Symbolické podání ruky s lidmi z celého světa nemá jen velikou duchovní dimenzi. Turismus, včetně poutí na památná místa, přináší poptávku po službách. Ne náhodnou je cestovní ruch oblastí, která celosvětově zaměstnává nejvíc lidí. V tomto by se Praha měla s dalšími turistickými cíli v České republice (obdobně jako sv. Martin) o svůj pomyslný plášť rozdělit. Jsme-li pasivní a nesměřujeme-li návštěvníky i do dalších, neméně krásných částí naší vlasti, zavíráme dveře pracovnímu uplatnění mnoha lidí v cestovním ruchu. Je to i ke škodě pracovníkům v dalších profesích, mladým lidem, kteří z daných krajů odcházejí, protože doma nemají uplatnění. I systému, kterému se nedostává dostatečné ekonomické síly a stability, aby se mohl v daleko větší míře a intenzivněji věnovat charitě, údržbě a ochraně památek, vzdělávání a duchovnímu povznášení národa. Co se týče oné ruky podané návštěvníkům České republiky, tam bychom měli být rozhodně vstřícnější.
Kardinál Miloslav Vlk, prosinec 2004 (www.e-vsudybyl.cz, článek „Když dělám dobro, obdarovávám“)

I ti nahoře by si měli uvědomit, že vytvářením vstřícné a pohostinné České republiky a osobním příkladem slušnosti a poctivosti udělají pro naši zemi daleko více, a budou tak i vzorem svým voličům. Když vás zve na návštěvu chronicky rozhádaná rodina, omluvíte se nejspíš, že jste bohužel pro ten večer zadán. Ale návštěvu u příjemných lidí neodmítnete, přestože jste u nich už párkrát byl. Protivné hospody zejí prázdnotou a příjemné, ač nejsou hned za rohem, praskají ve švech. Kdybychom dokázali nabídnout příjemné prostředí a přemýšleli, co vše našim hostům nabídnout, mohli bychom je také nasměrovat mimo Prahu. Věřím, že by pak přijížděli do Česka rádi a opakovaně.
Vrchní zemský rabín Efraim K. Sidon, prosinec 2009 (www.e-vsudybyl.cz, článek „Následovat Praotce Abrahama v jeho pohostinnosti“)

My, čeští turisté!

13. 04. 2014

S náměstkem ministryně pro místní rozvoj pro veřejné investování a cestovní ruch Ing. Jiřím Houdkem se potkáváme 12. března 2014. V předchozím vydání Všudybylu jsem v interview s ministryní pro místní rozvoj paní Věrou Jourovou hovořil mj. o tom, co jí dala praxe, kterou prošla, od komunální úrovně přes samosprávnou až po manažerské funkce na resortním ministerstvu.
Pane náměstku, co dala praxe vám?
Za více než patnáct let starostování velice mnoho. Nejen poznání, jak lze řídit město. V této oblasti jsem prosazoval pro polistopadové Česko hodně netradiční model spravování městského majetku, jaký je dlouhodobě úspěšně aplikován např. ve Švýcarsku, Německu nebo Rakousku. Tkví v tom, že město svůj po generace vytvářený a zhodnocovaný majetek využívá ve prospěch obyvatel a návštěvníků města. Tedy ke svému dlouhodobému (resp. trvale udržitelnému) hospodářskému rozvoji, od nějž se odvíjí kulturní, společenský a v neposlední řadě zejména sociální rozvoj města. Vychází z filozofie, že město si má městský majetek držet ve svém vlastnictví, a ne se ho zbavovat, jak se to u nás překotně dělo od devadesátých let minulého století. Hospodářsky silné sídlo totiž není zcela závislé na přerozdělování daní státem. Občanům Třeboně se to podařilo. Nejen že si v majetku svého města udrželi lesy, rybníky či technické služby, ale i autokemp, a následně do něj získali také lázně. Nejdřív Bertiny a potom Lázně Aurora. Město Třeboň je provozuje prostřednictvím svých obchodních společností, což aplikuje i u dalších majetků. Nedaňové příjmy z tohoto majetku v jednotlivých letech pak posilovaly městský rozpočet Třeboně ve zhruba stejné výši jako daňové. Ve svém důsledku to pro Třeboňany samozřejmě znamenalo závazek být dobrými hospodáři. Z městského majetku nejen čerpat, ale také do něj investovat. Asi každý, kdo přijede do Třeboně, vidí na první pohled, že třeboňští občané nezůstali ničemu dlužni a že městský majetek efektivně využívají. Tato životní zkušenost mne určitě obohatila nejen ve sféře problematiky municipální, ale i manažerské. Spolu s pozicí starosty města Třeboně jsem totiž zastával i funkci manažera v městských ob­chodních společnostech.

Říká se, že hledáš-li pomocnou ruku, nejspíš ji najdeš na konci své paže. Jistá míra hospodářské soběstačnosti je velice důležitá.
Ale nesmí jít o soběstačnost za každou cenu. Správa městského majetku je trvale pod přímou veřejnou kontrolou. Ve městě velikosti Třeboně se hned ví, co se kde udá. To dává prostor dohlížet i na to, aby ekonomické výnosy byly realizovány s etickým rozměrem, což se v řadě případů v naší republice neděje. Tedy etika podnikání, která má být samozřejmostí. Týká se i toho, že kdo je úspěšný, má se o svůj úspěch podělit s potřebnými. Ať už v rámci charitativní činnosti, nebo podporou veřejně prospěšných aktivit, na které se nedostávají finanční prostředky z jiných zdrojů. To je stav, ke kterému bychom měli dospět. I přes dílčí neúspěchy, které v České republice každodenně zaznamenávám, jsem optimista a věřím, že se mé děti nebo vnoučata dožijí toho, že budeme žít ve společnosti, která ctí morální hodnoty a sociální sounáležitost.

Než jste byl jmenován náměstkem ministryně pro místní rozvoj, setkali jsme se v listopadu 2013 na 16. konferenci Sdružení lázeňských míst České republiky, jejímž předsedou jste po dlouhá léta byl.
Ano, mé nejobsáhlejší zkušenosti z cestovního ruchu jsou hodně spjaty s lázeňstvím, v němž jsem se od roku 1994 pohyboval. Nicméně cestovní ruch vnímám komplexně. Jako spektrum široké nabídky. Ať už co se týče duchovního bohatství země, služeb a památek, nebo přírodních atraktivit. I v současné pozici jsem toho názoru, že bychom jako dobří hospodáři měli využívat všeho, čím naše země disponuje. Měli bychom si jejího potenciálu vážit a nalézat v něm nejen zdroje hospodářského rozvoje země, resp. jejích míst a regionů, ale i poznání a náměty pro návštěvy dalších lokalit Čech, Moravy a Slezska. My, čeští turisté! Rozvíjet domácí cestovní ruch je nesmírně důležité. Umět Česko nabídnout Slezanům, Moravanům a Čechům! To je i jedna ze součástí mé vize, s níž jsem na ministerstvo nastupoval. I díky poznávání své vlasti budeme pro sebe objevovat – a většina z nás bude chtít i zachovat – řadu krajinných a dalších hodnot, kterými Česko disponuje. Včetně vesnických sídel. Nejen velké urbanistické celky či památkové soubory. Naše venkovské prostředí má velmi originální urbanismus. Řada obyvatel Česka to ale neví. Jsem přesvědčen, že Česká republika dokáže v rámci domácího cestovního ruchu nabídnout široké spektrum turistických požitků, od služeb luxusních pětihvězdičkových hotelových, lázeňských, golfových a zámeckých resortů až po trampskou romantiku outdoorových aktivit a putování po krásách českého, slezského či moravského venkova. Domácí cestovní ruch je jednou z oblastí, jehož rozvoj chci podpořit. Vedle toho je (samozřejmě i hospodářsky) neméně důležitá oblast příjezdového cestovního ruchu – incomingu. Nejen v rámci tak exponovaných míst, jako je Praha, Kutná Hora nebo Český Krumlov. Jak českým, tak zahraničním návštěvníkům Česka je třeba umět nabízet také další místa. A možná odlehčit těm extrémně navštěvovaným. Bohužel, slyšel jsem i takové názory, že Praha už nepotřebuje žádné aktivity pro nalákání turistů. S tím zásadně nesouhlasím! Každý zahraniční návštěvník Prahy by měl dostat co největší prostor se dozvídat, že do svého cestovatelského itineráře může zahrnout takové lokality, jako je rodiště vynálezce lodního šroubu Josefa Ressla, s úžasným Muzeem loutkářských kultur v renesančním Mydlářovském domě, či rodná města Sigmunda Freuda nebo Gustava Mahlera; malebné Valašsko; Olomouc s unikátním Arcidiecézním muzeem, jehož součástí je románský palác u baziliky sv. Václava na Přemyslovském hradě; geoparky, montánní muzea, a nejen ta nejnavštěvovanější v Příbrami či Ostravě; ostravská Dolní oblast; Jablunkov s unikátními historickými železničními tunely; Hradec nad Moravicí, kde pobýval Beethoven; Smetanova Litomyšl; Zlonice – spjaté s první symfonií hudebního skladatele Antonína Dvořáka, jehož devátá – Novosvětská – zněla 20. července 1969 po přistání Apolla 11 prvním lidem na Měsíci; Starobrněnské opatství, spjaté nejen s otcem genetiky Janem Řehořem Mendelem, ale i se studentem jeho klášterní školy Leošem Janáčkem (ostatně od roku 1924 v Česku držíme tradici Roku české hudby – tedy i letošního roku, v němž si připomínáme výročí českých hudebních velikánů. Kromě již zmíněných Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a Bedřicha Smetany i Bohuslava Martinů, Josefa Suka aj.); Plzeň, jejíž jméno zná z pivních etiket celý svět, aniž by namnoze tušil, že je plzeňskému typu piva dalo Evropské hlavní město kultury roku 2015; Třeboň s romanticky malebnou rybniční soustavou Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan, která už je řadu let biosférickou rezervací UNESCO; Písek, kde jsou dodnes hrdi nejen na nejstarší kamenný most ve střední Evropě, ale i na nejstarší, dodnes funkční veřejnou vodní elektrárnu v českých zemích, kterou tam roku 1887 nechal postavit František Křižík; Třebíč s židovskými památkami, po Jeruzalému jedinými, které kdy byly samostatně zapsány na seznam UNESCO; další z míst UNESCO – malebná Telč; vinařské oblasti jižní Moravy a severočeské Zahrady Čech; České Švýcarsko a další četná skalní města a jiné a jiné. To je směr, který budu podporovat a v jehož duchu budu ve spolupráci s CzechTourismem a odborem cestovního ruchu našeho ministerstva pomáhat konkrétním aktivitám.


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo
Czt