Menu

Mojí největší vášní velikou je Rusko

17. 04. 2009

S dramatikem, fil­movým a divadelním režisérem a scénáristou Zdeňkem Troškou jsme se na party Exportního klubu Ligy pro cestovní ruch 1. dubna 2009 v Rytířském sále Best Western Hotelu Kampa hotelového řetězce EuroAgentur Hotels & Travel dohodli, že uděláme interview. Místo abych s ním šel do mlýna, uskutečnilo se 2. dubna v pražském Novoměstském pivovaru.
Zdeňku, když jsme ve všudybylím interview „Nevěřím, že lidé opustí svoji zónu komfortu prostřednictvím svých slabých stránek“ s viceprezidentem pro Evropu Microsoft Corporation Honzou Mühlfeitem (viz www.e-vsudybyl.cz) otevřeli téma, proč se mnou pořádá party Exportního klubu Ligy pro cestovní ruch, mj. řekl: „Jedna z věcí, která se v Česku musí dělat lépe, je networking. Já dělám informační technologie a jsem v naší firmě zodpovědný za evropský byznys. Se spoustou lidí, které jsem poznal na tvých setkáních Ligy pro cestovní ruch, to prostě kliklo.“ Jak tobě, Zdeňku?
U pana Viliama Siveka v Best Western Hotelu Kampa se mi moc líbilo. Nejen proto, že prostora Rytířského sálu je krásně udělaná; seznámil jsem se tam s řadou sympatických lidí a hovořil s nimi o své profesi a jejích úskalích. Hodně mne potěšili, jak byli v obraze, a obzvlášť, když mne vyzvali, abych jim poslal své záměry, že by se v nich chtěli angažovat.

Zdeňku, jak vnímáš cestovní ruch?
Především jako spotřebitel. Hodně a rád cestuji. Ale samozřejmě chápu, že cestovní ruch spolu s turisty a jejich útratami přináší do navštěvovaných míst a zemí prosperitu. I k nám do Hoštic. Už jen díky filmům „Slunce, seno…“ jich tam jezdí čím dál tím víc. A nejen kvůli němu, také proto, že jsou místem posledního odpočinku Michala Tučného. Takže Hoštice se proměnily ve velmi frekventovaný turistický cíl a atraktivitu. Jak říkáme: ve druhou Svatou Horu. Nejednou tam za den najede na dvanáct, patnáct autobusů s turisty. Někdy se mi do rukou dostane jejich itinerář: V šest vyjedou z Prahy, v 7.30 Svatá Hora u Příbrami, v 10 hodin Hoštice u Volyně, v poledne oběd v Písku, pak Hluboká, České Budějovice a nakonec Český Krumlov. Hoštice už jsou samozřejmou součástí poutních a výletních destinací, do nichž lidé jezdí na dovolené, čundráci na čundry ba i zahraniční turisté, protože jim je cestovní kanceláře dávají do itinerářů.
Když do Hoštic přijedou důchodci a všechny ty babky se se mnou chtějí mocí mermo vyfotografovat a všem se musím podepsat, prchám přes zahradu do lesů. Nezřídka mi to není nic platné. Jednou jsem takhle šel na houby a zastavily u nás dva autobusy důchodkyň. Ty mé matce nevěřily, že nejsem doma. Byly přesvědčené, že mne zapírá. Tak maminka musela vzít mobil a zavolat mi. Byl jsem v lese nad vesnicí. Chtěly, abych z něho vyšel a zamával jim. I ony mi na tu kilometrovou vzdálenost mávaly. Stejně jsem ale musel mezi ně, vyfotit se s nimi a podepsat.

No co, cestovní ruch je o proslulosti navštěvovaných míst a místních rodáků. Takže ti, Zdeňku, nezbývá než plnit roli turistické atrakce. Ostatně, co by za to dali v Příboře, kdyby tam místo českého rodáka Sigmunda Freuda měli Trošku, mezi Čechy populárnější osobnost.
Já jsem ale hrdý na to, že jsem se narodil v Hošticích. Dodneška tam mám trvalé bydliště. Z Hoštic jsou můj otec i matka i celé příbuzenstvo. Tam jsem doma. V Praze mám sice malý byteček 1+1, takový obytný antikvariátek, ale když v hlavním městě nemám žádnou práci, okamžitě jedu domů, do klidu jihočeské pošumavské vísky.

Možná jsme se, dávno tomu, potkávali na nedělních mších v kostelíku na Dobrši. V rozhovoru s arcibiskupem pražským a primasem českým kardinálem Miloslavem Vlkem v interview: „Když dělám dobro, obdarovávám“ (viz fulltextový vyhledávač www.e-vsudybyl.cz) zmiňuji, že můj děda, Martin Kainc, pochází z Nespic, ze Šumavy. A pokud jsem kdy, zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, jezdil do rodného kraje svých předků k tetě Petrové do Chvalšovic, velmi rád jsem tam navštěvoval nedělní mše právě v tomto v prastarém, původně románském kostelíku Zvěstování P. Marie z první poloviny 13. století. „Jenomže tenkrát jsem ještě nebyl tak slavný, aby sis mne všiml…“
Kostelík na Dobrši, nádherné to místo, plné vzácných gotických fresek. Přiznávám, že tam jezdím velice rád. Hrával jsem tam na varhany. Tamní páter Martin dojížděl sloužit mše i do nedalekých Hoštic. Já mu ministroval a pak i hrál na varhany. Ale hlavně nás pustil k sobě na dobršskou faru, kde se natáčely vnitřky fary faráře Otíka do filmů „Slunce, seno“ a přímo u pana faráře doma byt učitelky Hubičkové - Jiřiny Jiráskové.

Když už hovoříš o faře. Začátkem devadesátých let jsem byl ředitelem cestovní kanceláře. Jedním z našich klientů a častých příchozích „na kafe“ byl, díky tvým filmům velmi slavný, pan Luděk Kopřiva.
To byl vynikající herec! Role faráře Otíka ho proslavila navěky. Opravdu si ji hýčkal. Musím zmínit jednu veselou příhodu právě z Dobrše. Natáčeli jsme na faře vedle kostela a Luděk měl chvilinku volno. Šel si v tom kostýmu, v sutaně faráře, pro něco do auta, které měl zaparkované pod lipami na návsi před kostelem. V tom momentě na ni vjíždělo několik aut, z nichž vystupovali svátečně oblečení lidé. A hlavně mladá maminka s miminkem v povijanu. Jedna z babiček se otočila směrem ke kostelu, a viděla že přichází „pan farář“, pozdravila: „Pochválen buď Ježíš Kristus, velebný pane. Tak už jsme tady. Pokřtíte nám Vojtíška, viďte…“ A Luděk Kopřiva se tak potutelně, jak to uměl jen on, usmál a odtušil: „Což o to, já vám ho rád pokřtím,“ a spisovně dodal, „ale bude vám to hovno platné.“ Všichni zkameněli, protože nevěřili svým uším, jaké že to slovo splynulo z úst svatého muže. Načež se Luděk začal smát a říká: „Nezlobte se, já nejsem farář, jsem herec. My tady natáčíme komedii „Slunce, seno, jahody“. Pan farář už na vás jistě čeká v zákristii. Všichni se tomu zasmáli, vyfotografovali se, jak pan Kopřiva drží to dítě v povijanu.

Zdeňku, působíš velmi pohodově. Jenomže způsobit, aby tým lidí, herců i filmového štábu fungoval, hodně záleží na tom, jak je člověk v jejich čele organizačně schopný, aby si každý nedělal jen to, co chce a kdy se mu zrovna chce…
Lidi, s nimiž pracuji, musím mít rád. A když máš rád své spolupracovníky a oni tebe, jde práce sama. Před měsícem jsem skončil režii opery „Čarostřelec“ v Jihočeském divadle. Šéf opery Míla Veselý se mne ptá: „Prosím tě, můžeš mi něco říct? Ty jsi ani jednou za těch šest týdnů nezvýšil hlas. Samá sranda, pohoda. Já se můžu ukřičet, a stejně mne neposlouchají. Ty se vůbec nerozčiluješ? Jak je to možný!?“ To proto, odpověděl jsem mu, že jsem hercům na první zkoušce řekl: „Vážení a milí, záleží jenom na vás. Když mě budete poslouchat, a uděláte hned, co vám říkám, tak o to dřív půjdete domů a uvidíte celou „Ordinaci v růžové zahradě“. A bylo.

Tvořit a řídit je jedna věc. Sehnat na to peníze, věc druhá a hodně limitující.
To je v naší české kotlině zajímavý úkaz. Vysvětlím to takhle. Sami od sebe mi pracovníci „Filmexportu“ kdysi řekli: „Pane Troška, kdybyste ,Slunce seno‘ natočil v Německu nebo kdekoliv jinde, tak už jste dneska ,vysmátej‘, a ta která společnost by s vámi uzavřela smlouvu na dalších pět deset projektů.“ Tady v Česku mám pocit, že neustále začínám od začátku. Po každém filmu si připadám jako student z Etiopie, který v Česku žádá o práci. I když jsem natočil šest úspěšných a oblíbených pohádek, na každou z nich jsem strašně obtížně sháněl peníze. Na jakýkoliv další projekt. Že by za mě mluvila jenom má práce, tak to v Česku nefunguje.

Jak moc jsme my Češi pro okolní svět nesrozumitelní?
Jak pro koho. Z vlastní zkušenosti vím, že západní státy o Československu a o Česku ví strašně málo. Už za svých studií ve Francii osmadevadesát procent mých spolužáků nevědělo, kde Československo vůbec leží. Situovali nás někam k Makedonii. Mezi Řecko, Jugoslávii a Albánii. A docela vážně se mě ptali, jestli u nás máme vlaky, auta a tak… To je zřejmě komplex velkých národů, které jsou zahleděny do sebe a malé národy pro ně jakoby neexistovaly. Domníval jsem se, že to časem pomine, ale není to pravda. Nedávno jsem viděl v televizi anketu. V Rakousku se ptali lidí na základní věci týkající se naší země a české kultury. Z řady oslovených byli snad jen dva, kteří na něco dovedli alespoň trochu přibližně odpovědět.

A přitom právě nejen umění, ale i cestovní ruch lidem různých ras a národů umožňuje vzájemně se poznávat. Ne náhodou nejen „inter arma silent musae“, ale válečné konflikty a předsudky umlčují i toto hospodářské odvětví. A co ty, Zdeňku, jak a kam cestuješ?
Jsem nadšený pěší turista, odmalička hrozně rád chodím pěšky. Naše jižní Čechy mám prochozené. A co se týče zahraničí, rád cestuji do jižních států. Miluji Itálii, Řecko, ale ne proto, že bych se tam válel u moře, jezdím za kulturou a poznáním. V listopadu či v únoru do Egypta. Vždycky to vyšlo stoprocentně. Sluníčko svítilo a moře bylo příjemné ke koupání. Mám rád i Tunisko. Byl jsem v Etiopii… Teď, když připravujeme film podle humoristické knížky pana Miroslava Švandrlíka „Doktor od jezera hrochů“, se pojedeme podívat do Keni nebo Jihoafrické republiky na výběr exteriérů. V těchto dnech také jednáme s ruskými, gruzínskými, kazašskými a ukrajinskými studii, že bychom se mohli spojit a vyrobit nějakou česko- (řekněme v tomto smyslu) ruskou koprodukci klasické pohádky. Mou největší vášní velikou je totiž Rusko. Zřejmě jsem ve svém minulém životě musel být Rus, protože všechno ruské se mne dotýká úplně jinak než jakákoliv jiná kultura. Obzvlášť ruská muzika devatenáctého století, ale i ortodoxní zpěvy. To je taková nádhera! Taková síla! Ruské malířství, architektura, krajina ale i gastronomie. Kdybys mi nabídl, že bych mohl trávit dovolenou v Americe nebo kdekoliv jinde na světě, anebo v Rusku, tak bez mrknutí oka okamžitě jedu do Ruska.
Natáčeli jsme i v Kazachstánu. V životě na mne velmi silně zapůsobily dvě věci: MOŘE, které jsem poprvé viděl ve svých patnácti letech ve Warnemünde u Rostocku v Německu, kam jsme jeli se školou, a KAZAŠSKÁ STEP. To je něco nepředstavitelně nádherného. Přiznávám, že zážitek z ní byl o něco silnější než z mého prvního moře. Pochopitelně, že mým městem je Petrohrad. St. Petěrburg, to je místo s tak obrovským geniem loci, že je to neuvěřitelné. Tam jdeš po bulváru a v mysli ti defilují všechny jeho osobnosti. Ať hudebníci nebo spisovatelé… Tam je to téměř hmatatelné. Okolí Petrohradu, všechny ty carské paláce atd. Miluji Ukrajinu. Miluji okolí Moskvy. „Podmoskovije“. Na Urale jsem byl, v Karélii, na Kavkaze, ve Vladikavkazu, v Soči… To je tak nepřeberná krása všeho tam, že mne to vždycky nabije obrovskou energií.


Archiv vydání

2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 05/2019
05/2019 číst aktuální číslo
Czech specials new