Nesnaž se předčit ostatní,

Kvalita státní správy je to, co si občan zaslouží

nýbrž sám sebe

Marcus Tullius Cicero (103 – 43 př.n.l.)

Hrabě Jan Petr Straka z Nedabylic a Libčan odkázal rodové jmění na vzdělávání mladých mužů z řad zchudlé šlechty. Vzdělávací ústav byl postaven v letech 1891 až 1896. Vybavení paláce bylo na svou dobu moderní. V přízemí byly provozní kanceláře a byty personálu. V prvním a druhém patře studovny, modlitebna a ložnice. Byla zde aula, jídelna, krytý bazén, tělocvična, sály taneční a šermířský, nemocnice i vězení pro studenty, kteří porušili ústavní řád. Od roku 1920 Strakova akademie sloužila posluchačům vysokých škol jako Akademický dům. Už za první republiky tu sídlily státní orgány. Za druhé světové války byla Strakova akademie sídlem protektorátní vlády. Po ní pak úřadu předsednictva první poválečné vlády, kterou až do dneška následovaly úřady všech dalších vlád. 

Neodpustím si podotknutí), že hlavní téma vydání Všudybylu – lidské zdroje – mne inspirovalo k návštěvě instituce bezesporu dodnes výchovné, a to Strakovy akademie. Vedoucí Úřadu vlády JUDr. Ivan Přikryl byl totiž tak laskav, a vyhověl mé žádosti o interview.
Přes mnohovýznam vašeho konstatování, historie i současnost Strakovy akademie s oblastí lidských zdrojů hodně souvisí. Úřad vlády je totiž nositelem řady gescí. To, co není v přímé kompetenci některého z ministerstev nebo kde se kompetence překrývá mezi více úřadů, padá na nás. Jedna z oblastí se týká i lidských zdrojů. Kvality úředníků státní správy, jejich vzdělávání, vytváření podmínek pro zaměstnávání ve státní správě a v neposlední řadě jazykové přípravy. Úřad vlády sice není ten, který by vyhledával lidské zdroje a včleňoval je do systému, ale jsme místem, které práci s nimi a jejich fungování v oblasti státní správy a v samosprávách dává metodický rámec. Pro ten účel je součástí naší struktury Institut státní správy.

No, začněme u vás. Jaká je pracovní náplň vedoucího Úřadu vlády?
Promiňte, že trochu odbočím. Úřad vlády je zvláštní útvar a já jeho statutárním představitelem jmenovaným vládou. Říkám to proto, že Úřad vlády je sice správní úřad, ale zvláštní. Od jiných odlišný. Ve své gesci má mimo jiné sekce například sekci předsedy vlády, sekci legislativně právní, v jejíž čele stojí ministr Zářecký, sekci místopředsedy vlády pro ekonomiku pana místopředsedy Havla a sekretariáty všech místopředsedů. Statutárně zodpovídám za hospodaření těchto útvarů, ale neřídím je. Práce vedoucího úřadu vlády je rozdělena do určitých segmentů. Jedna věc je řízení Úřadu vlády jako instituce státního úřadu, jeho útvarů a asi deseti komisí. V tomto úřad řídím po stránce organizační a hospodářské, nikoli však po stránce věcné. Páni ministři a další ústavní činitelé, kterým Úřad vlády poskytuje servis, to mají jakoby lehčí než ostatní ministři, protože se starají jen o věcnou stránku. To jedno specifikum. Ostatní útvary úřadu vlády řídím se vším všudy, tedy i věcně. Důležité je také to, co ode mne očekává pan předseda vlády, neboť mu vytvářím podmínky pro řízení vlády, její činnost, organizační i administrativní přípravu vládních jednání atd. Není tajemstvím, že si mne vybral už za svého náměstka, když byl ministrem pro místní rozvoj. Potěšilo mě, když mi nabídl i vedení tohoto úřadu. Dává mi celou řadu úkolů, které strategicky rozhodne, a protože je člověkem velmi pracovitým a s velkými ambicemi, nechává mi jejich část k přímé realizaci. K předjednání, vypracování návrhů apod. To jsou dvě dominantní části. Třetí je protokol. Abychom věděli, když se někdo hlásí k předsedovi vlády, jakou má historii a proč přichází, a nedopustili kompromitování ústavních činitelů. Na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR to bylo snazší, dělal jsem práci, v níž jsem se pohyboval většinu svého života – bytovou politiku a její koncepci. Psali jsme zákony. Pro mne to bylo více hobby než práce, i když jí bylo až až. Chvíli jsem proto váhal, když jsem dostal nabídku jít pracovat jako vedoucí Úřadu vlády. Říkal jsem si, nebude-li to příliš monotónní. Již první dny mne přesvědčily, že ne. Je to zajímavá, náročná a intenzivní práce. Obvykle ji začínám kolem šesté ráno a končívám v devět večer. Je to ohromná životní zkušenost.

Dovolím si přejít na jiné téma. Na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR jste byl nepsaným korunním princem sekce cestovního ruchu.
Jen technicky, podotýkám. Z protokolárního hlediska jsem pana ministra zastupoval na jednáních, kterých se měl, avšak nemohl zúčastnit. V mezinárodním prostředí jsem se však pohyboval už dlouho před tím. Jako člen exekutivy Mezinárodního družstevního svazu jsem navštívil bezmála stovku zemí světa. Nyní jsem se účastnil řady vrcholných mezinárodních jednání i na poli cestovního ruchu. Vždy jsem k nim dostal kompletní přípravu a důkladně ji nastudoval. Na základě zkušeností a praxe, kterých jsem za tu dobu nabyl, si teď daleko více uvědomuji, že průmysl cestovního ruchu má v České republice obrovský prostor pro expanzi a že se pro toto hospodářské odvětví dá mnohé udělat, a to i ze strany státu, co do vytváření podmínek. Chce to jen dobře komunikovat se členy Národní federace hotelů a restaurací ČR i ostatních profesních asociací cestovního ruchu, s ředitelem CzechTourism panem Rostislavem Vondruškou a dalšími lidmi. Cestovní ruch je oblastí nejen s velikým ekonomickým potenciálem, ale i s ohromným prostorem pro uplatňování lidských zdrojů. Řekl bych, že Česko nemá až tak velký problém s rozvojem cestovního ruchu ve svém hlavním městě Praze, i když i tam jsou bezesporu rezervy. Jsem však přesvědčen, že (bereme-li podíl odvětví cestovního ruchu na hrubém domácím produktu) můžeme jít ještě nahoru. V České republice jde také o posilování stabilizujícího prvku průmyslu cestovního ruchu, o domácí cestovní ruch. Na jeho základě totiž každá prosperující evropská destinace staví své úspěchy i v oblasti zahraničního obchodu, tj. incomingu včetně kongresové a incentivní turistiky. Švýcarko či Rakousko jsou toho zářným příkladem. Naším cílem tedy je, do vlastních řad i směrem do zahraničí, poukázat na využitelný potenciál a s ním spojené podnikatelské a pracovní příležitosti, turistické atraktivity a krásy České republiky. Tedy, aby pro zahraniční turisty nebylo Česko pouze Prahou. Když jsme např. navštívili veletrh cestovního ruchu v Číně a při té příležitosti i „předjednávali“ některá jednání premiéra Jiřího Paroubka, uvědomoval jsem si to dvojnásob. Turisté z asijských zemí totiž mohou být potenciálně právě těmi, kteří český průmysl cestovního ruchu dostanou do daleko vyšších otáček. Proto jsme tomu věnovali hodně pozornosti a chápu, proč toto pan premiér určil za jednu z priorit.

Vším, čím jsem byl, byl jsem venkoncem rád. A vyzkoušel jsem si i roli státního úředníka. Občas jsme si na vlastní účet zažertovali rčením: „Ty máš tolik práce, že nemůžeš vůbec nic dělat, viď?“
Ony necelé dva roky, co působím ve státní správě (celý předchozí život jsem pracoval v soukromém družstevním sektoru), procházím docela údivem. I já předtím žil v představách, že je státní správa Havaj. Měl jsem představu úředníků, jak sedí a koukají z okna. Když někdo přijde, tak možná bouchnou razítko… Možná, že někde takoví úředníci jsou. Ale jak na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR, tak i zde na Úřadu vlády jsem se setkal s vysokou profesionalitou a nasazením lidí. Dobré je i to, že mladá generace, která nastupuje, je zdravě dravá. Na rozdíl od naší, která musí čelit handicapům, je jazykově velmi dobře vybavena. Pro mne byla celková úroveň státní správy překvapivě vysoká. Budu-li mít možnost na tomto postu pracovat i po další volební období, vnímám jako nutnost přičinit se o rehabilitaci postavení státního úředníka. Nejen tím, že budeme pouze říkat to, co teď říkám. Ono to totiž souvisí s ohromným množstvím témat. Možná i s bojem proti korupci. Státní správa je náročnou prací, a ne moc dobře zaplacenou. Ono se to nezdá, ale řadoví referenti berou podstatně menší peníze než referenti v řadě jiných oblastí. A zákon o státní službě, který by měl rehabilitovat postavení státního úředníka? Jeho návrh se stále otáčí nohama vzhůru a neustále mění. Když mladý člověk na startu kariéry zvažuje, co bude dělat, může jít buď podnikat, nebo pracovat do soukromého sektoru, kde když bude šikovný a bude mít štěstí, může vydělávat značné peníze. Ale jak to chodí, je to riziko – jednou jsi nahoře, jednou dole. Nebo může jít do státní správy či samosprávy. To je ale něco jiného. Mělo by mu to dát jistotu práce, určitého standardu výdělku a služebního postupu. Zjednodušeně řešeno. Když neuděláš něco, čím bys porušil zákony této země nebo pracovní povinnosti, dožiješ se v této práci penze s velkou jistotou, že tě nepostihne nezaměstnanost. Takové ty hurá revoluce: jednou nabereme, jednou snížíme počet úředníků, to by nemělo být. Státní správa i samospráva by měla být oddělena od politiky. Řada ministrů vymění za dobu ministrování třetinu pracovníků svého úřadu. To je barbarství! Lidé než se něco v administrativě naučí, trvá to rok. Neskromně říkám, že jsem měl na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR při zpracovávání koncepce bytové politiky dobré výsledky právě proto, že jsem nepodlehl tlakům a byl schopen se domluvit i s lidmi, kteří svým soukromým politickým názorem byli třeba i jinde než u sociální demokracie. Já byl jejich šéfem a oni loajálními odborníky. Mnozí se mi divili, ale za půl roku pochopili, když zjistili, jaký vysoce výkonný a kvalitní tým tvoříme. Tady bude potřeba udělat to, co jsem měl např. možnost sledovat v Norsku. Že zákon o státní správě řekne: „Přijde nová garnitura politiků, jmenuje ministra, jmenuje náměstky, a tím to končí!“ Žádné ostatní funkce už by neměly být politické. To jsou funkce profesionální. Dokonce jsem přesvědčen, že by bylo dobré mít státního tajemníka, obdobně jako existují tajemníci úřadů samosprávy, jež zajišťují kontinuitu chodu úřadu. Za dva roky, co spolupracuji se současným panem premiérem Jiřím Paroubkem, jsem se přesvědčil, že oblast státní správy je rozmanitá a zajímavá a že je toho ještě strašně málo, co jsme pro ni do této chvíle udělali. Státní správu by bylo třeba v očích obyvatelstva rehabilitovat. Jsem přesvědčen, že společně s dalšími lidmi jsme s to novou koncepci připravit jak po stránce legislativních návrhů, tak organizačně. Dokonce jsme uvažovali, a to i usnesením vlády, zavést prestižní vysokoškolské studium, tak jako je tomu třeba ve Francii. Aby se studium státní správy, správního práva apod. stalo prestižním oborem. Aby bylo respektováno, protože kvalita státní správy je to, co si občan zaslouží.

www.vlada.cz