Kriminální činnosti nelze čelit paušálním shromažďováním osobních dat

S předsedou Úřadu pro ochranu osobních údajů RNDr. Igorem Němcem se potkáváme 28. května 2013.
Pane předsedo, letecká doprava je jedním z velkých témat ochrany osobních údajů.
Ano. Už kvůli smlouvě mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými o předávání podrobných údajů o pasažérech v tzv. záznamech PNR (personal name record). Ty obsahují mimo jiné jména cestujících, adresní údaje a čísla kreditních karet použitých při platbě letenky, ale také čísla sedadel nebo informaci, co zvláštního si kdo na palubě letadla objednal k jídlu. Toto předávání osobních údajů, o kterém málokdo z pasažérů vůbec ví, iniciovaly USA. Evropský parlament na jaře 2010 zejména s přihlédnutím k nejasnostem v ochraně osobních údajů odložil hlasování o dohodě o záznamech PNR se Spojenými státy z roku 2007. Poslanci tak donutili Evropskou komisi, aby vyjednala novou dohodu. Avšak jak styl „Velkého bratra“ nabývá na síle, Evropská unie s USA a dalšími zeměmi, jako je např. Austrálie a Kanada, uzavřela smlouvy, protože jinak by spoje z Evropy nemohly na jejich území přistávat. Předávání dat neprobíhá recipročně. Už proto, že v Evropě nevědí, co by s osobními daty cestujících dělali. Vše se děje pod hlavičkou boje proti terorismu. Ale už i V Evropě se připravuje obdobný systém, také v rámci boje proti terorismu. Kuriózní na tom je, že když se zeptáte těch, kdo nařízení prosazují, co třeba návštěvník z území mimo Schengenský prostor, který přicestuje automobilem nebo lodí, tak jen pokrčí rameny. Opatření se totiž vztahuje jen na letecké cestovatele.

Díky této praxi se ale citlivá osobní data dostávají mimo kompetence orgánů Evropské unie dohlížet na nakládání s nimi.
Ve Spojených státech amerických navíc funguje úplně jiný systém než v Evropě. Ochrana osobních údajů se v jednotlivých státech USA velmi liší a zatím není založena na jednotných pravidlech totožných s právními předpisy v evropských zemích; spočívá hlavně v zabezpečení dat. Ve Spojených státech existuje velké množství složek státu, které mají k osobním datům přístup. Celý jejich výčet, myslím, nezná ani americký prezident. Člověk, který se v těchto databázích ocitne, nemá žádnou možnost si ověřit, co kdo o něm vede a zda to jsou správné údaje. V Evropě přitom platí princip, že nikdo nesmí shromažďovat nepřesné osobní údaje ani sdružovat osobní data shromážděná k odlišným účelům.

Občas má někdo problémy, protože jako důkazní materiál při usvědčování zlodějů či vandalů použil kamerový záznam.
Za dlouhodobé ukládání kamerových záznamů náš úřad udělil pokutu např. i letišti. Cílem monitoringu totiž nesmí být shromažďování osobních údajů, ale bezpečnost provozu. Kriminální činnosti nelze ani v rámci bezpečnosti leteckého provozu čelit paušálním shromažďováním osobních dat. Náš úřad vždycky posuzuje, zda doba jejich uchovávání odpovídá bezpečnostním účelům a kde všude jsou rozmístěny sledovací kamery.

Nicméně navzdory evropským úřadům na ochranu osobních údajů svět směřuje do náruče „Velkého bratra“.
A s tím se odmítám smířit. Díky osmiletému působení ve funkci předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů vidím odvrácenou stranu tohoto trendu a problémy, které hrozí jednotlivcům. S úniky a zneužitím osobních dat souvisí závažné události. Postižení pak mají jen málokde možnost se dovolat.
Např. shromažďování osobních údajů o zdravotním stavu a především nakládání s nimi je „Velký bratr“ jako hrom. Pokud bude centrální úložiště dat přístupné všem, kdo např. vydávají recepty, hrozí i smrtelné nebezpečí, že zrovna vás přejede auto, protože jste vhodný dárce srdce nebo ledviny.

Podrobné informace o někom ale není až tak těžké získat…
Není. Jenomže díky expanzi informačních technologií se velmi výrazně změnila doba a podmínky života. Trefně to ilustruje jeden z Murphyho zákonů. A ač se jedná o absurdisticky laděnou nadsázku, vystihuje podstatu problému: „Chybovati je lidské, ale pokud chcete něco skutečně podělat, potřebujete k tomu počítač.“
„Sherlockové Holmesové“, soukromí detektivové, tady byli vždycky. Zákony a úřady na ochranu osobních údajů ale nevznikly (v Německu před třiceti lety, u nás v roce 2000) kvůli jejich zásahům do soukromí jednotlivců. Jejich cílem je dohled nad řádným, efektivním a bezpečným zacházením s informacemi, včetně kontroly, zda a jakým způsobem jsou uplatňovány principy ochrany osobních dat. V případě „Sherlocků Holmesů“, byl vždy nejdříve objekt a pak shromažďování údajů o něm. Teď, zejména díky informačním technologiím, je na prvním místě hromadné shromažďování osobních údajů, a objekt se vygeneruje na základě zadaných kritérií. A to je strašně nebezpečné, protože zadání skutečně může znít: „Najděte mi vhodného dárce srdce.“

• www.uoou.cz