Králický Sněžník a oblast pod ním je úžasná

Rozhovor s hejtmanem Pardubického kraje Mgr. Radko Martínkem jsem 9. prosince 2009 načal vzpomínkou na jeho působení ve funkci ministra pro místní rozvoj parafrází: „Čo bolo, to bolo, terazky som hejtmanom…“
Traduje se, že je lepší být první v provincii, než v Římě senátorem. Hejtman je velmi zodpovědná funkce. Určitě mi přibylo hodně práce. Avšak tvůrčí. Coby krajská samospráva řešíme jasně vymezenou problematiku a konkrétní problémy, takže si nestěžuji. Nakonec, jsem jedním z architektů současného krajského zřízení a teď se mi dostalo výsady realizovat jej v praxi. I v tomto smyslu je to pro mne veliká životní výzva.
Pardubický kraj je samosprávným územním celkem protikladů. Má obrovskou perspektivu, avšak ta je zatím v mlhách, protože jeho klíčové problémy dosud nebyly řešeny. Jde především o strategickou rychlostní komunikaci R35, severní spojení východu a západu České republiky, a eventuálně R43, která by měla spojit Moravskou Třebovou s Brnem. Realizací těchto komunikací by se vytvořila alternativa k stávající D1.
Jsme krajem, který má spoustu nádherných památek a přírodních krás. Na druhé straně jej ale turisté jako turistickou destinaci až tak moc nevnímají. Řada věcí by se teď mohla změnit, protože máme k dispozici relativně velký balík peněz, kolem sedmi set milionů korun z evropských zdrojů. Ty chceme využít na podporu rozvoje turistické infrastruktury. Jdeme takovou méně populární cestou. Peníze chceme soustředit do klíčových míst, která by mohla nastartovat rozvoj cestovního ruchu. Tedy nikoliv takovým tím „mikulášovským“ systémem, který je v našem státě obvyklý – každému dáme něco a není z toho nic.
Vybrali jsme tři oblasti, které by do budoucna měly plnit funkce center cestovního ruchu. První oblastí jsou Pardubice a Kladruby nad Labem. Pardubice jsou jedním z vůbec nejhezčích památkových měst v celé České republice. Nicméně naše krajská metropole je věhlasná hlavně díky obrannému a chemickému průmyslu a světově unikátním radiolokačním zařízením. Tedy nikoliv zásluhou městské památkové zóny a Pernštýnského zámku. Takže také proto se zámek ještě více snažíme zatraktivnit a propojit s městem, jak tomu bylo v dobách, kdy Pernštejnové vybudovali z Pardubic vysoce reprezentativní rezidenční sídlo. Chceme využít i hřebčína v Kladrubech, který je absolutním unikátem. Bohužel události posledních týdnů to hodně komplikují.
Další vytipovanou oblastí jsou dvě historická města s jedinečnými památkovými rezervacemi – Litomyšl a Moravská Třebová. Litomyšl usiluje o velký grant z evropských zdrojů, který by umožnil revitalizaci zámeckého návrší. Moravská Třebová je jedním ze „zakletých měst“. Je nádherné, ale jeho infrastruktura cestovního ruchu významu tohoto místa bohužel neodpovídá.
Třetí oblastí je Králicko. Svérázný kraj pod Králickým Sněžníkem je úžasný svojí přírodou, skvělý pro nejrůznější letní i zimní outdoorové aktivity. Je však zároveň oblastí s velkou koncentrací památek, ať už je to klášter nad městem Králíky s unikátními svatými schody z italského mramoru a pozoruhodnou galerií didaktických obrazů křesťanských mučedníků v křížové chodbě či vojensky nikdy nepřekonaný pevnostní systém na obranu republiky před hitlerovským Německem. Tento malebný kraj rozvodí tří moří – Černého, Baltického a Severního – je nejchudší částí Pardubického kraje. Lesnictví a cestovní ruch jsou pro tamní obyvatele téměř rozhodující reálnou šancí na slušný život. Uvažujeme proto, že bychom právě sem nasměrovali nejvíc finančních prostředků na podporu pevnostní turistiky a do vybudování moderního zimního střediska v Dolní Moravě, která mívá ideální sněhové podmínky. To stávající disponuje jednou ze dvou sjezdovek FIS v České republice (tou druhou je černá ve Svatém Petru), která poskytuje vynikající podmínky pro dobré lyžaře. V kritických úsecích této sjezdovky na úbočí Sušiny jsou pro větší bezpečnost sportovců instalovány i záchytné sítě. Méně zdatní lyžaři mohou využít mírnější sjezdové tratě. Na Dolní Moravě se připravuje velkorysý projekt, který by mohl úplně změnit strukturu tamního cestovního ruchu.
Vedle těchto klíčových oblastí máme vytipovánu řadu dalších jednotlivostí zvyšujících atraktivitu našeho kraje. Jsou to například hrad Svojanov, zámek v Nových Hradech, Sodomkovo karosářské muzeum ve Vysokém Mýtě, renesanční tvrz v Letohradě aj. Podporujeme vytváření podmínek pro hospodářské aktivity v rámci cestovního ruchu. Hledáme i možnosti, jak do našeho kraje přivést návštěvníky na prodloužené víkendy. Do této kampaně zapojujeme informační centra, která technicky dovybavujeme.

Když jsem pro minulé vydání Všudybylu připravoval povídání s hejtmanem Michalem Haškem a nastolil téma proč mají Češi tak malá očekávání, co se týče přínosů cestovního ruchu pro své osobní existence, tj. aby na ně (byť v něm nepracují) vydělával, odtušil: „To se zeptejte Čechů. Já su Moravák.“ No, měl jsem vědět, že Moravané cestovní ruch berou jako významný zdroj svého blahobytu. Zrovna tak jako že vím, že řeka, podle níž jsou zváni Moravany, pramení v Pardubickém kraji.
Nejen že u nás pramení, ale já su taky Moravák… Ale zpátky k onomu pramenu. Jsme jedním z krajů na česko-moravském pomezí a třetina našeho kraje patří na Moravu. Právě v té řeka Morava pramení. Velmi si toho vážíme. Králický Sněžník a oblast pod ním jsou úžasné. Pro každého Moravana by mělo být samozřejmostí nejméně jednou za život vystoupit na Králický Sněžník k prameni své řeky.
A proč lidé ignorují cestovní ruch? To je relikt minulé doby, kdy za slušnou práci považovali zaměstnání ve fabrice, na úřadě, ve školách apod., ale sloužit někomu? To dodnes nepovažují ani za důstojné, ani za zábavné, spíš za cosi méněcenného. Díky tomu trpí celé odvětví cestovního ruchu. Pocit, že je člověk někde vítán, je pro danou turistickou destinaci obrovský kapitál, který Česku chybí možná víc, než peníze do infrastruktury.

Cestovní ruch je o realizaci zboží. O tom, že lidé jezdí utrácet peníze za uspokojování svých základních potřeb a za věci a služby (které jsou pro ně u nich doma zpravidla levnější) jinam. No, a někam jet, a nezřídka za to dopředu zaplatit, je víceméně stresující. Proto v cestovním ruchu hrají tak obrovskou roli pohostinnost, osobní reference a pověst země, o níž uvažujeme, že bychom ji navštívili. Jak až jde povědomí o turistické destinaci vystavět, nám ukazují Rakušané, kteří v podstatě (kromě Alp) nemají nic, čeho bychom v Česku neměli desetkrát a víckrát tolik. Ale mají tam jasno. Cestovní ruch je sférou strategického hospodářského zájmu nejen státu, ale téměř každého Rakušana. Díky tomu, ač je jich oproti nám osm desetin, z cestovního ruchu generují desetinásobek inkasa oproti České republice…
To je pravda. V době, kdy jsem byl ministrem pro místní rozvoj, v jehož kompetenci je cestovní ruch, a i nyní v tomto považuji Rakousko za velký vzor. Ve střední Evropě není lepšího příkladu. Je to o systematickém přístupu, ale i o přístupu každého jednoho člověka, který si uvědomuje, že je cestovní ruch tím, co nasává peníze odjinud do ekonomického systému státu, z něhož mu pak bude například vyplácen starobní důchod. Právě na základě dojmů z Rakouska jsem se snažil propagovat agroturistiku, z níž je tam schopno žít, respektive si přilepšovat k živobytí, obrovské množství rodin. Říkal jsem si, že i u nás máme celou řadu nádherných oblastí, kam by lidé také jistě jezdili, kdyby… A tak jsem se snažil, a to i mezi blízkými známými, agroturistiku propagovat, ale se zlou jsem se potázal. Našinci si v zásadě nikoho nechtějí pustit do domu. Tím pádem nepřipadá v úvahu, že by mohli z cestovního ruchu profitovat. To je problém, který bude ještě dlouho přetrvávat, protože je zahnízděn v hlavách lidí.

Probuzení poptávky (zpravidla spolehlivě) zajistí atak na přízemní stránky povahy lidí, na touhu po pohodlí a bezpracném blahobytu. Přitom cestovní ruch je sférou, která je schopna toto lidem umožnit. Čím to, že Češi nechtějí, aby cizinci jezdili do Česka utrácet peníze? Aby na jejich sociální jistoty vydělávala turistická atraktivita Česka a lidé odjinud? Proč jim nevadí, že turisté rok co rok utrácejí stamiliardy korun jinde?
Hlavní důvod, jak už jsem řekl, je v hlavách lidí. Nejen politiků, kteří je reprezentují. V Rakousku si to začátkem sedmde­sátých let minulého století uvědomili a od té doby postupují zcela systematicky. Postupuje tak stát, ale i jednotlivé kraje a obce, image pohostinného Rakouska budují systematicky i řadoví obyvatelé. Tato dlouhodobá práce přinesla to, co jim dnes závidíme – vysokou životní úroveň. Ta jim nespadla z nebe a nenastala naráz. I oni udělali řadu chyb a rádi tyto poznatky sdílejí. V začátcích si mysleli, že když dají peníze každému, kdo projeví zájem o podnikání v cestovním ruchu, bude to dobře. Posléze zjistili, že to je špatná cesta, že mnoho peněz bylo vynaloženo zbytečně, protože nevyřešily problém. A navíc si mezi sebou dotované programy začaly konkurovat. Proto se koncem sedmdesátých let začali zaměřovat na budování velkých center, která si vytipovali a do kterých masivně investovali. A tvrdí, že pokud se podaří zprovoznit taková centra, nastartují systém dostředivého víru, který prostřednictvím sílící turistické poptávky natahuje další a další peníze. Podpory z veřejných zdrojů pak už není zapotřebí. Samotná geografická oblast pak již generuje takové prostředky, které celé řadě malých soukromých firem vytvoří hospodářský základ pro to, aby mohly investovat a podnikat. Toto se v Česku nedaří, protože státní politika podpory cestovního ruchu v zásadě žádná neexistuje.
Pokud si odmyslím CzechTourism, který se zejména v oblasti propagace destinace Česká republika vůči světu o něco smysluplného snaží, tak prakticky vše ostatní, co se cestovního ruchu týká, je soustředěno na cestování Čechů do zahraničí. Snaha ukázat jim vlastní zemi, aby ji mohli poznat a propagovat ji doma i venku, v podstatě chybí. Několik nesmělých pokusů propagovat domácí cestovní ruch bylo učiněno (aby lidé alespoň tzv. druhou dovolenou trávili v Česku), ale zatím je to nesystémový přístup, který navíc nemá podporu v myšlení lidí. Obyvatelé Česka si pořád myslí, že cestovní ruch slušné povolání neskýtá.

A jak z toho ven?
To „babo raď“. Rychlé řešení žádné neexistuje. Jediná cesta vede přes systematické přesvědčování lidí. Paradoxně tomu mohou pomoci ekonomické problémy, které řada českých rodin má. Za předpokladu, že zjistí, že dovolená doma je příjemná, levnější a kvalitnější, než v zahraničí. Turista vnímá výrazně pozitivně, když ho přivítáte jako rodinného přítele a projevujete radost, že vás navštívil. Pak je vám schopen odpustit i určité technické nedostatky. Česká republika disponuje relativně velkým množstvím školených lidí, avšak jen někteří jsou schopni docílit, aby se turisté u nás cítili jako vždy vítaní hosté.

• www.pardubickykraj.cz