Menu

Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR (KZPS ČR) je otevřené nezávislé zájmové sdružení, založené podle zákona č. 83/90 Sb., o sdružování občanů. Jeho členskými organizacemi jsou pouze zaměstnavatelské svazy a sdružení, nikoliv jednotlivé podniky. Sdružuje osm zaměstnavatelských svazů z oblasti stavebnictví, textilního průmyslu, malého a středního podnikání, družstevnictví, zemědělství, důlního a naftového průmyslu, dřevozpracujícího průmyslu, školství, zdravotnictví, kultury a sociálních služeb. Zastupuje 23 062 členských subjektů s téměř milionem zaměstnanců. Podporuje prosazování zájmů svých členů v legislativě a v dalších oblastech. Formuluje společné podnikatelské a zaměstnavatelské zájmy a prosazuje je v součinnosti s příslušnými státními orgány, ostatními zaměstnavatelskými organizacemi a odbory, zejména formou konzultací s vládou. Spolupracuje se Svazem průmyslu a dopravy ČR, Hospodářskou komorou ČR, Agrární komorou ČR, Svazem obchodu a cestovního ruchu ČR a dalšími organizacemi. Je jedním ze sociálních partnerů zastupujícím stranu podnikatelů v Radě hospodářské a sociální dohody (tripartitě). Prezidentem Konfederace je Jan Wiesner. Viceprezidenty jsou prezident Asociace textilního, oděvního a kožedělného průmyslu Jiří Kohoutek; předseda Družstevní asociace ČR Zdeněk Juračka; předseda Sdružení podnikatelů a živnostníků ČR Bedřich Danda; předseda Svazu českých a moravských výrobních družstev Rostislav Dvořák; prezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví v ČR Václav Matyáš; prezident Unie zaměstnavatelských svazů ČR; předseda představenstva Zaměstnavatelského svazu důlního a naftového průmyslu Zdeněk Osner; předseda Zemědělského svazu ČR Martin Pýcha.

Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR

27. 01. 2013

Rozhovor s předsedou Konfederace podnikatelských a zaměstnavatelských svazů České republiky Janem Wiesnerem jsem 10. ledna 2013 začal inspirován válečným střetem Severu proti Jihu, Konfederace versus Unie.
Pane předsedo, existuje nějaká střetová analogie vaší Konfederace a Unie?
Rozhodně ne. Snažíme se spolupracovat, byť některé věci, kterými se Evropská unie zabývá, vnímáme jako zbytečné. Zrovna minulý týden jsme měli jednání s europoslanci, které pořádáme společně se Svazem průmyslu a dopravy ČR a Hospodářskou komorou ČR pod CEBRE – Českou podnikatelskou reprezentací při Evropské unii. Ta nás v rámci Evropské unie zastupuje, za což je třeba poděkovat Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR, pod nějž její pracovníci spadají. Od europoslanců chceme, aby nám avizovali, které věci se v orgánech Evropské unie budou projednávat či v jaké fázi projednávání se nacházejí. Cílem je, abychom měli čas předkládat jejich prostřednictvím připomínky a oni je mohli prosazovat. Podobně komunikujeme s našimi zástupci v Evropské hospodářské a sociální radě, kde se projednávají chystané evropské právní normy. Víc nás trápí, že úředníci naší státní a veřejné správy si k direktivám Evropské unie přidávají další věci a ještě se vymlouvají, že pocházejí z dílny Evropské unie. Jako by nestačilo, co Unie přikazuje nebo doporučuje. Je to jen a jen kontraproduktivní! Podkopává to konkurenceschopnost našich firem a českého státu coby hospodářské entity, neboť jsme „papežštější než papež“.

Plánovité ekonomice chybělo zboží. Současné tržní chybí peníze. Mnohé ale nasvědčuje tomu, že náš stát ani jeho obyvatelstvo o ně nestojí. Tím mám na mysli nejen to, jak velkoryse si české národní hospodářství „nechává pouštět žilou“, ale i to, že nestojí o peníze, které by k nám mohli přijíždět utrácet lidé, spolky a firmy ze zahraničí, obzvláště pak střední a vyšší příjmové sociální vrstvy včetně multimilionářů a miliardářů z rychle se rozvíjejících světových ekonomik. Přitom, když jsem měl 7. ledna 2013 možnost zúčastnit se jednání viceprezidentů vaší Konfederace, téměř všichni žehrali, že firmám zastřešovaným jejich svazy klesají objemy zakázek, protože na ně nejsou peníze. Zejména pak ve veřejných rozpočtech. Dle mého odhadu činí objem peněz, o které české národní hospodářství (a tedy i vámi zastřešované firmy) přichází – i vzhledem k žádnému či malému tlaku na hospodářské využívání potenciálu cestovního ruchu České republiky – činí okolo 500 až 750 miliard korun ročně. Přitom z každé stokoruny, kterou turisté v České republice utratí (mimo naším státem velkoryse tolerovanou šedou ekonomiku), jde 41 Kč do veřejných rozpočtů. Tedy např. i na liniové stavby dopravní infrastruktury.
My samozřejmě prosazujeme podporu cestovního ruchu a to, aby se Česká republika snažila daleko výrazněji ukazovat v konkurenci ostatních turisticky atraktivních destinací. V prvé řadě při tom jde o další peníze, které by se z cestovního ruchu mohly dostávat do české ekonomiky. Třeba i do vámi zmiňovaných veřejných zakázek na liniové stavby, které výkonnost cestovního ruchu a hospodářský rozvoj země zásadním způsobem ovlivňují. Nehledě na to, že už dnes je v rámci Evropské unie cestovní ruch největším zaměstnavatelem – tvůrcem přímých a hlavně daleko většího počtu nepřímých pracovních míst. V prosazování oblíbenosti České republiky by tedy česká administrativa měla dělat daleko více, a samozřejmě nejen ona, protože k tomu, jak je Česká republika, její regiony a atraktivity v zahraničí vnímána, přispíváme všichni. Zatím spíš děláme kroky, které touhu cizinců jezdit k nám utrácet peníze snižují, včetně šíření mystifikujících zpráv, které sami jako čeští občané „troubíme do světa“. Nebo i tím, že jsme „papežštější než papež“ a ve vízové praxi vůči občanům z dynamicky se rozvíjejících ekonomik co do ostražitosti překonáváme Evropskou unii. Rovněž je třeba daleko víc prosazovat regiony. U Prahy to už udělali Karel IV., Rudolf II. a další osobnosti, a my to ještě nestihli pokazit. Je potřeba využít i proslulost dalších světově uznávaných osobností a věcí, kterými naše vlast obohatila světové školství, průmysl, sport, vědu, umění atd.

Co se současného hospodářského vývoje týče, ten už jste, pane předsedo, prognózovali před půldruhým rokem.
Ano, na začátku první krize, kolem roku 2009, kdy jsme chtěli, aby se posílila zaměstnanost tím, že budou získány investiční prostředky, které se investují do dopravní infrastruktury a dalších věcí. Dávali jsme řadu námětů, včetně toho, jak k těm penězům přijít, protože víme, že ve státním rozpočtu nejsou. Významný krok udělala Evropská investiční banka, která vyhlásila úvěry s velice výhodnými úrokovými sazbami. Dali jsme návrhy, které jsme projednali jak na tripartitě, tak s premiérem a s ministrem financí, aby si stát tyto finance půjčil. Zvýšila by se tím zaměstnanost, snížily veřejné výdaje na sociální záchrannou síť a hlavně by se vybudovala infrastruktura, která by už začala vydělávat a která se stejně někdy musí dát dohromady. Odpověď byla, především z úst pana ministra financí Kalouska, že schází stavební připravenost a že i kdyby si stát ty peníze půjčil, nemohl by stavby realizovat. Časté střídání ministryň a ministrů vede k tomu, že ministerstva nepracují natolik koncepčně, aby takovéto projekty připravovala v dlouhodobém předstihu tak, jak to má být. Víme, že velké liniové dopravní stavby jsou otázkou víc než deseti let. Od projektové přípravy, územního řízení, vykupování pozemků, po všechny další věci, které s tím souvisejí. Je tedy možné realizovat jen takové projekty, u nichž není proces stavební přípravy tak časově náročný. Třeba zateplování, které bylo zastaveno, a další související věci – to vše by zase přineslo úspory v energetice.

Už předloni jste chtěli, aby vláda stanovila prorůstové priority a ty se realizovaly.
To se podařilo až v létě 2012, kdy byla premiérem ustavena skupina pěti zástupců NERVu, pěti zástupců vlády – náměstků ministrů a pěti představitelů podnikatelské sféry. Dali jsme dohromady opatření, která jsou nejnutnější pro zvýšení zaměstnanosti a zlepšení podnikatelského prostředí. Bohužel, prorůstových opatření je tam málo, neboť na ně ministerstvo financí ČR dalo veto. Prý nebude akceptovat věci, které souvisejí se zvyšováním výdajů státního rozpočtu. Opakuje se to pořád dokola. Nakonec byl v prosinci 2012 schválen materiál „Opatření vlády pro zlepšení podmínek rozvoje hospodářství, podporu podnikání a zaměstnanosti“. To stanovuje prioritní body, jichž je celkem dvaadvacet, a další body, které je potřeba řešit, a těch je celkově zhruba sedmdesát. Příslušné úkoly dostali uloženy jednotliví ministři. Dohodli jsme se na jednání, abychom byli informováni, jakým způsobem, v jakých termínech a odpovědnostech atd. se budou tyto body rozpracovávat a realizovat.

Jak na jednání Konfederace zmínil pan předseda Osner, Česko je dosud disponovanou zemí i co se týče nerostného bohatství. Vzhledem k růstu cen nerostných surovin už totiž začíná být rentabilní těžit je i z hůře dostupných ložisek či v nižší koncentraci.
Jak Konfederace, tak Svaz průmyslu a dopravy ČR se už několik vlád snažíme přimět k tomu, aby nechaly vypracovat surovinovou a energetickou strategii, aby bylo řečeno, jakým způsobem se bude s naším nerostným bohatstvím v budoucnu nakládat. Samozřejmě, i my jsme proti tomu, aby se od nás vyváželo uhlí. Proto je potřeba, aby vláda přijala pravidla hry, která by tomu zákonným způsobem zamezovala. Každý rozumný stát, už z hlediska hospodářské bezpečnosti, dbá na to, aby na generace dopředu byly vytvořeny podmínky k tomu, aby měl k dispozici strategické suroviny. Ostatně, když se za minulého režimu dlážděné povrchy komunikací nahrazovaly asfaltovými, skupovaly staré dlažební kostky německé kamenolomy a vyvážely je do Nizozemska, kde z nich stavěli protipovodňové hráze. Když jsme se jich měli možnost zeptat, proč to dělají, odpověděly: „Přece nebudeme těžit svůj kámen. Ten si necháme pro budoucnost.“ A zase tu narážíme na absenci hospodářské strategie, která by stanovila, co je teď možné vytěžit, případně vyměnit za jiné suroviny, a co nechat pro budoucnost. V současné době se surovinová strategie zpracovává, a my u těch jednání nechybíme. Navazuje se při tom na energetickou strategii a horní zákon, který musí být podle surovinové strategie a energetické strategie patřičně upraven.

To, co přijme některá z vlád, je závazné i pro vlády následující. Takže tato vláda, proklamující sebe samu jako pravicovou, má zřejmě potřebu, aby dlouhodobě závaznou hospodářskou koncepci státu pro následující vlády vytvořila příští, vysoce pravděpodobně levicově orientovaná vláda. Budoucnost malých zemí, jako je Izrael, Rakousko, Švýcarsko, Slovinsko, Finsko, Česko apod. je dána vzdělanostní úrovní, invencí a řemeslnou zručností jejich obyvatel. Na rozdíl od velkých mocností, které k tomu, aby se daly uřídit, preferují sounáležitost obyvatel s vlastní velikostí.
Ono nejde jenom o vzdělané lidi. Jde i o řemeslně zručné lidi. Ostatně i díky tomu se předválečné Československo záhy po osamostatnění probilo mezi osm nejprůmyslovějších zemí světa. Učňovské školství ale bylo po sametové revoluci naprosto rozmetáno. Střední a vysoké školy? Ty jsme dostali někam úplně dolů, ačkoliv jsme byli v popředí evropské sedmadvacítky. Opatření, která by se měla přijmout ve školství, a léta po nich voláme, resortní ministerstvo nepřijímá. Přitom zlepšit se musí už koncepce předškolní výchovy, a pak osnovy na základních, středních i vysokých školách. Vzdělávání musí mít provázanost s praxí. S reálným životem. Učňovské školství se musí vrátit se k podstatě – učit řemeslo. Je třeba, aby si výrobní firmy vychovávaly příští profese k obrazu svému. Nejde už stavět učňovská zařízení jako za Bati, což přetrvalo až do roku 1989. Podíl manuální práce klesá. Technologie se neustále inovují. Učňovská zařízení, i ta vychovávající profese pro terciární sféru, je proto třeba propojit s podniky, aby tam se odehrávala jejich praxe. Co se týče vysokých škol, ty soukromé působí převážně v netechnických oblastech. Proto voláme po posílení úrovně technicky zaměřených škol a jejich propojení s výrobní praxí. To by mělo být součástí hospodářské strategie, která naznačí, kam se bude výrobní činnost v budoucnu v České republice ubírat.


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001