Menu

Počátky naší státnosti 28 – Kníže Oldřich, vznik metropole Moravy

21. 05. 2012

Válkou o české dědictví
literatura pojmenovává českopolský konflikt v první čtvrtině 11. stol. Nešlo však o boj dvou národností, jak je vnímáme dnes, ale o soupeření pokračovatelů Přemyslova rodu o hegemonii ve středoevropském prostoru. Oním dědictvím se stala Morava, někdejší centrum říše Mojmírovců a Metodějova misijního arcibiskupství. Odtud symbolicky pramenilo právo vládnout zemím Slovanů, o něž usiloval již kníže Boleslav I. a které nedalo spát ani Boleslavu Chrabrému. Nicméně po bezmála století vlády Boleslavů vize centralizovaného státu západních Slovanů s jediným svrchovaným panovníkem přestala být aktuální a realizovatelná. Římskoněmecká říše vyvíjela snahy začlenit východní sousedy do vlastního impéria, ne však jako dominantní mocný celek. Úsilí biskupa a mučedníka sv. Vojtěcha ve svém důsledku pomohlo vytvořit církevní metropole upevňující Polský a Uherský stát, politické konkurenty knížectví Přemyslovců.

Morava
v těžišti zájmového prostoru nástupnických zemí se na dlouhých 120 let stala neklidným územím s nestabilní správou. V letech 907–955 jih země ovlivňovali Staromaďarští nájezdníci, aniž by tu budovali mocenský systém. Zemi nerozvrátili, jak se někdy uvažuje. Vytratila se privilegovaná vrstva obyvatelstva a život, i když chudší, zde pokračoval dál. Jiný byl osud střední Moravy. Před maďarským živlem se tam v 10. stol. přesunul dálkový obchod z Podunají a nejspíše i metropole někdejšího Metodějova arcibiskupství. Staré hradiště v Olomouci – Povelu zaniká a je budováno nové v poloze dnešního Starého města s knížecím hradem na Václavském návrší. Ve 40. letech 10. stol. se Olomouc stává východištěm pro expanzi knížete Boleslava I. (935–972) na východ. Někdy v čase bitvy na Lešském poli, kde bylo v srpnu 955 rozprášeno vojsko Maďarů, Boleslav I. využil oslabení protivníka a zaujetím starých středisek na dolní Moravě zemi sjednotil. Ovládnutí celé Moravy a její připojení k Pražskému knížectví již Boleslavem I. řada historiků nesdílí, nicméně šlo o generační proces tzv. translatio regni, kdy vládce Přemyslova rodu (Počátky naší státnosti. č. 7) usiloval navázat na velkoříši krále Svatopluka. Rozvoj hradské soustavy v Bohemii 2. pol. 10. stol. měl obdobu v zakládání nových sídel nahrazujících předchozí mocenská centra (Olomouc, Uherské Hradiště, Hodonín), byť jejich datování, stejně jako v Čechách, zůstává obtížné. Tento děj však nenabyl formy plnohodnotné správy země. Období vlády Boleslava I. zůstávalo soustředěno převážně na expanzi. Sjednocení se však promítlo do Boleslavova úsilí o samostatnou církevní organizaci, které by dosáhl uznáním moravské arcidiecéze. Dostatečně výmluvným dokladem je však samo ustanovení biskupství a podřízení Prahy Mohuči, kam spolu s Bohemií přešla i Morava. Rozklad knížecí moci za Boleslava II. (972–999) měl za následek nejen územní ztráty, ale také oslabení vlády mimo vlastní českou kotlinu. Morava z minulosti propojená s Podunajím na jihu a Malopolskem na severu snadno podléhala vlivům obou sousedů. Bylo proto jen otázkou času, kdy pozice českých Přemyslovců na Moravě vystřídá jejich příbuzný, Přemyslovec po matce, polský kníže Boleslav Chrabrý (993–1025). V závěru století se ocitl na vrcholu moci, podporován císařem Otou III. pomýšlel na královský titul i hegemonii v zemích Slovanů. Jeho ovládnutí Moravy (po roce 999–1018/25?) se znovu promítlo do sociální struktury a vazeb zdejšího obyvatelstva.

Svobodní Moravné,
velmoži a bojovnická elita, v průběhu pěti generací prakticky vymizeli. Postupně byli absorbováni nástupnickými celky v Bohemii, Uhrách a následně i Polskem. Neexistovaly jazykové bariéry, lid tehdejší Sclavinie užíval společnou řeč, jen s nepatrnými rozdíly v krajovém nářečí. Uhry byly jazykově smíšené, na severu s dominantní slovanštinou, i v romanizované Panonii se řeč Slovanů udržela hluboko do středověku. Společné kulturní prostředí a příbuzenské vazby předních rodů netvořily hranice, jak je známe dnes. Žádný z Boleslavů při záboru Moravy nevstupoval na nepřátelské území. Ač se změny vládců zpravidla neobešly bez demonstrace moci, zaujetí země nemělo charakter pustošivé války. V míře panovníkovy vůle se měnila privilegovaná vrstva, hradští správci dosazovaní knížetem a jemu věrné rody, hospodářsky i sociálně závislé na vládnoucí moci.

V Bohemii od září 1004
vládl kníže Jaromír, k trůnu mu dopomohl římskoněmecký král Jindřich II. (Počátky naší státnosti. č. 27). Věrnost králi osvědčoval účastí na říšských výpravách, zpravidla proti Boleslavu Chrabrému. V domácí politice mohl Jaromír pomýšlet pouze na konsolidaci správy země. Bez šance mít následníka nesplňoval základní dynastické předpoklady, jako zmrzačený eunuch jistě neměl ani patřičnou autoritu, jíž by si vydobyl respekt vladyků a získal sněmovní podporu pro závažnější vladařská rozhodnutí. Starší bratr Boleslav III. zv. Ryšavý dlel kdesi v polském vězení. Budoucnost knížectví pod vládou Přemyslovců mohl zajistit pouze nejmladší Oldřich. Z událostí let 1002–4 vyplývá, že se dokázal orientovat v domácím prostředí a zkušenosti nabíral již při vyjednávání Jaromírova nastolení, možná zajistil i pokojný průchod vojsku krále Jindřicha II. ku Praze. Avšak jeho největší devizou byl syn, pokračovatel rodu. Ten sice nepocházel z urozeného manželství, Oldřicha prý očarovala jakási Božena selského původu, navíc již zadaná, nicméně dala mu syna jménem Břetislav, následníka, kterého jiný z potomků knížete Boleslava II. nabídnout nemohl.

Oldřichův nástup k moci
se datuje od Velikonoc roku 1012. Kníže Jaromír byl sesazen z trůnu a vyhnán ze země. Marně hledal útočiště u polského bratrance Boleslava Chrabrého, nepomohl ani Jindřich II., kterému Jaromír po dobu své vlády oddaně sloužil. Král naopak v září v Merseburku uvítal Oldřicha, přijal od něho slib věrnosti a uznal jej právoplatným knížetem Bohemie. Trůnu zbavený Jaromír byl zajat a na dalších 22 let skončil jako vězeň v dalekém Utrechtu. Jako záminka posloužil zákrok proti bavorskému poselstvu. Neboť to bez králova pověření mělo namířeno k Boleslavu Chrabému. Jaromír je přikázal pobít. V pozadí incidentu však mohl být i Oldřich, tehdy již podporovaný Říší. S nástupem nového knížete končilo období vratké vlády a nástupnické nejistoty. Oldřich nesl jméno biskupa sv. Udalricha, udatného obránce Augsburku z bitvy na Lešském poli v roce 955, současně měl dost příležitostí poučit se chybami svých předchůdců, bratrů Boleslava i Jaromíra. Obratnou politikou obnovil význam Bohemie. Římskoněmecká říše již po deset let utápěla síly v konfliktu s Boleslavem Chrabrým, ztrácelo také Polsko. Důsledkem únavy obou stran byl na svatodušní svátky v květnu 1013 uzavřen tzv. Merseburský mír. Boleslav Chrabrý přijal obsazenou část Východní saské marky jako říšské léno a král Jindřich II. si za cenu územních ústupků vykoupil příležitost nastoupit Římskou jízdu. V únoru 1014 mu papež nasadil císařskou korunu. I přes daný slib se Boleslav k jízdě nepřipojil, Oldřichova hotovost tudíž mohla v době královy nepřítomnosti hrát klíčovou roli, vázat polské bojové síly. Uklidnění v Říši a králem svěřené pravomoci nahrávaly i Oldřichovi, který se mohl soustředit na posílení vlastní pozice v Bohemii.

K roku 1014
saský kronikář Thietmar v souvislosti s jeho vládou zaznamenává dvě události. Poselstvo vedené Boleslavovým synem Měškem přišlo vyjednávat o společném postupu proti Jindřichovi II., avšak kníže Oldřich Měška zajal a jeho družinu – dle zvyku – dal pobít. Druhou bylo krvavé zúčtování s neloajálními předáky. Jmenován je Božej, patrně Vršovec, avšak stejně asi skončil každý, kdo se včas nepodřídil Oldřichově vůli. Mohl to být pokus o znovunastolení Boleslava III., vězněného na některém z polských hradů. Boleslav Chrabrý sázel na Vršovce již v minulosti. Jejich vrtkavost se rovnala nejenom zradě českého knížete, ale nyní ohrožovala i zájmy císaře. Jindřichovu podporu Oldřich nutně potřeboval. Šlo o uznání legitimity následníka a s ním i zajištění budoucnosti knížectví Přemyslovců. S přispěním mocného bavorského rodu Babenberků byl nemanželský kněžic Břetislav předurčen stát se Oldřichovým zástupcem na Moravě. Tu však dosud držel Boleslav Chrabrý.

Babenberky
pojilo příbuzenství s Otony. K předním mužům rodu patřil Jindřich ze Schweinfurtu, markrabě Bavorské severní marky zv. Hezilo. Po náhlé smrti ještě mladého císaře Oty III. v roce 1002 se v boji o říšský trůn postavil na stranu králových odpůrců. Úspěch Jindřicha II. a jeho vypořádání s opozicí postihlo i vévodu Hezila. Král nechal pobořit jeho sídelní hrad Schweinfurt a Babenberkům zůstala správa v nárazníkovém území s Maďary a Slovany, tzv. Bavorská východní marka – současné horní Rakousy. Moravské pomezí tady hájí pouze řeka Dyje. Zpočátku spíše říčka, pokud v rovinatém terénu netvořila lužní močály, překonat ji nečinilo větší potíž. Bavorský východ měl v dobách nepokojů neklidné hranice, otevřené náhlým vpádům vojsk či skupin, plenících protivníkovo území. Již v minulosti se osvědčilo, že ochrana této části říše závisí na dobrých vztazích se sousedy za řekou Dyjí. Moravské posádky s polským velením nyní ale patřily do nepřátelského tábora. Jindřich II., kníže Oldřich i vévoda Jindřich ze Schweinfurtu byli spojenci se společným cílem, vytlačit oddíly Boleslava Chrabrého z Moravy i Lužice.

Mír sjednaný v Merseburku
byl porušen roku 1015. Když Jindřich II. na léto svolal tažení na Saský východ, dobýt zpět Budyšín a ztracené Milčansko, měl k dispozici silné vojsko. Na válečné operaci přislíbil účast kníže Oldřich, k němu se kdesi na českém území měla připojit bavorská hotovost Jindřicha ze Schweinfurtu. Třetí voj představovaly oddíly Sasů a Luticů. Císař vyrazil z Wittenberku na Labi. Spojení Jindřichových sil bylo plánováno u hradu Krosna na Odře, avšak Boleslav Chrabrý se na postup císařských vojsk dobře připravil a plán překazil v samém počátku. Bojové operace rozpoutané na Moravě zpomalily Oldřichův plánovaný postup na Lužici. Daleko od Krosna zůstaly i oddíly Bavorů. Sasové do bojů výrazněji nezasáhli. Osamocenému vojsku Jindřicha II. Poláci uštědřili porážku a Boleslavův syn Měšek poté oblehl i Míšeň.

Kronikář Thietmar
však vyzdvihl udatnost českého knížete, když popsal dobytí jakéhosi velkého hradu zvaného Businc. Oldřich tam prý zajal ne méně než tisíc mužů vedle žen a dětí, hrad zapálil a vrátil se jako vítěz. Současně v této souvislosti zmínil i bojové nasazení markrabího Bavorské východní marky. Jakmile se vévoda Jindřich dozvěděl, že v blízkosti operují Boleslavovi vojáci, hned se pustil do jejich pronásledování. Přes statečný odpor jich osm set zabil a pobral veškerou kořist. Businc býval ztotožňován s jihomoravským Bzencem, jediným argumentem je však podobnost názvu. Současní historici hledají Oldřichem dobytý hrad v operačním rádiusu tažení k Budyšínu a přiklánějí se k raně středověkému hradišti na vrchu Landeskrone u obce Gross-Biesnitz nedaleko Zhořelce. Avšak Thietmar zastával biskupský úřad v Merseburku a pokud se boj udál v jemu blízké misijní oblasti, kam Lužice patřila, patrně by jmenoval hrad Businc s větší jistotou. Naopak zmínka o společné koordinaci Čechů s bavorskými oddíly Jindřicha ze Schweinfurtu ukazuje spíše na oblast saskému kronikáři neznámou, na východobavorské pomezí. Moravská centra střežila branná hotovost pod vedením Poláků. Aby kníže Oldřich bezpečně převedl svého spojence, musel volit cestu řídce osídlenou krajinou podél řeky Svitavy. Patrně někde tady ke svému vojsku hodlal připojit oddíly Bavorů. Událost se tak mohla odehrát v lesnaté oblasti jihozápadní Moravy, kde polské posádky nepředstavovaly větší hrozbu a kronikářův zdroj zdejší obránce ztotožnil s Boleslavový­mi lidmi.

V meandru Říčky,
levobřežním přítoku Svitavy na okraji Dyjskosvrateckého úvalu, najdeme raně středověké hradiště Staré zámky u Líšně. Hrad velkomoravského stáří byl několikrát dobyt a vypálen, přičemž definitivní zánik hradiště bývá datován podle nálezu denáru knížete Boleslava II. v destrukci opevnění. Avšak mince ražená za knížete Boleslava II. (972–999) bývala platidlem i ve století následujícím, za vlády jeho synů, Oldřicha nevyjímaje. Poloha hradiště na okraji současné brněnské aglomerace strategicky odpovídá místu, kde Oldřich mohl zaútočit na hrad v Thietmarově kronice zvaný Businc, připisovaný Polákům. V krajině Moravského krasu vyčkával příchodu Jindřichových posil, které tak mohly zasáhnout i do pronásledování „Boleslavových“ vojáků. Zničení hradu a přenesení sídla jeho civilních obyvatel do neopevněné polohy dnešního Starého Brna tak mohlo v roce 1015 předznamenat vítězné tažení knížete Oldřicha, kterým ze země vytlačil posádky Boleslava Chrabrého. Moravu postupně ovládl od jihu, kde měl podporu Babenberků, tehdejších správců Bavorské východní marky. Prozíravý politik i válečník Oldřich zajistil svému synovi sňatek s Jitkou, dcerou vévody Jindřicha ze Schweinfurtu, aby po roce 1021 Břetislava učinil správcem nad moravskými centry v Podyjí i dolním Pomoraví. Brno tehdy nabylo významu opěrného bodu knížecí moci na Moravě.
Radek Míka


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo
Czt