Když dělám dobro, obdarovávám

O mnohé věci se nepokoušíme ne proto, že jsou těžké,

ale těžké jsou proto, že se o ně nepokoušíme.

Lucius Annaeus Seneca 5 – 65

V této adventní době jsem si dovolil o rozhovor požádat arcibiskupa pražského a primase českého Miloslava kardinála Vlka. Naši rozpravu jsem začal konstatováním, že Česká republika je úžasně disponovanou zemí. Má nejen materiální, ale i velkou duchovní dimenzi, v níž se výrazným způsobem odráží křesťanská kultura.
Jistě, kulturní bohatství České republiky je nesporně velké. Včetně toho patrného na první pohled, reprezentovaného urbanistikou, architekturou, galeriemi plnými uměleckých skvostů apod. To vše dohromady tvoří naše národní kulturní bohatství. K jeho existenci značnou měrou přispěla i církev. Zejména proto, že již v době minulé pro nás bylo křesťanství všeobecnou názorovou platformou. Lidé jím žili a budovali i poutní místa, kostely a katedrály, jež jsou součástí tohoto pokladu. A i když jsou mnohé věci v majetku církve a dalších subjektů, toto bohatství České republice zůstává. Památky, zvláště pak architektura, mají jeden zvláštní rys, a sice, že přesahují rámec národa. Nejen proto, že absolutní hodnoty jsou univerzální, ale také proto, že se o jejich vznik přičinilo mnoho lidí, kteří nebyli z Čech, Moravy a Slezska. Za Karla IV. k nám například přicházeli z Bavorska z Norimberka. České baroko zase výrazným způsobem umocnila tvorba italských umělců. Takže i proto má náš kulturní poklad mezinárodní charakter. Byl a je výrazně ovlivňován křesťanstvím, které ač přesahuje dimenze Evropy, je evropským dědictvím. Znát a poznávat své kulturní dědictví pomáhá lidem pozvedat si sebevědomí a být hrdí na to, že jsou součástí národa, který cosi takto velikého vytvořil. Tohle je, ať se o tom diskutuje jakkoli, náš vklad do evropské a světové kulturní pokladnice. Kulturní dědictví má ještě jednu významnou dimenzi. Upomíná, že naše kulturní kořeny jsou opravdu křesťanské a že je ani jako takové nemůžeme popírat.

Můj děda, Martin Kainc pochází ze Šumavy. A pokud jsem kdy, zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, jezdil do rodného kraje svých předků, velmi rád jsem tam navštěvoval nedělní mše v prastarém původně románském kostelíku Zvěstování P. Marie z první poloviny 13. století na Dobrši. Nejvíce mi utkvěla kázání na téma: dobrý pastýř. Vzhledem k tomu, že se mi nedostalo daru být věřícím, a že ani nejsem nevěřícím, vnímal jsem je jako rozpravy na téma „vzorů chování“. Spousta vůdců, a to i dnešních, si pro sebe osobuje prebendy, vymezuje pravidla, co kdo smí a nesmí, ale jaksi „skromně“ přitom zapomíná sama na sebe. Jakoby se těmto lidem nedostávalo protipólu zodpovědnosti, sebeobětování se ve prospěch čehosi, co přesahuje. Problém současnosti vidím v nedostatku vzorů, které např. v křesťanské věrouce reprezentuje symbolika dobrého pastýře.
Pokud se po takových vzorech ohlédneme do naší historie, zcela na začátku byl oním dobrým pastýřem sv. Vojtěch. Člověk, který se snažil uvádět křesťanství do praxe. V době, kdy mělo pohanství určitou setrvačnost, byl výrazným přestavitelem lidí, jež se za svěřené ovečky dávali a obětovávali. On je příkladem dobrého pastýře, který jen tak nechodí kolem svého stáda a který má (a to je na desáté století obdivuhodné) evropský rozhled. Jak je to s českou kulturou, je to i s touto postavou. Není pouze naše česká, ale evropská. O sv. Vojtěchu se říká, že je to náš první velký Evropan. Určitě, kdybychom šli dějinami dál, mohli bychom najít další takové postavy. Letošního roku je slaveno výročí Arnošta z Pardubic, prvního arcibiskupa pražského – mého předchůdce. On je také konkrétnějším vzorem dobrého pastýře. Za Karla IV. se jako jeho spolupracovník a blízký rádce staral o vzdělanost a duchovní růst národa. Pokud přeskočíme do současnosti, ční tady velké postavy biskupů, jako byl kardinál Beran, člověk hrdinských postojů, pronásledovaný za obou totalitních režimů, ale i kardinál Tomášek. Ty uznávali i lidé, kteří nemají víru, ale civilní formaci. Jejich dílo a pastýřské listy ukazují zřetelně velikost a šíři úkolu a poslání. Například kardinál Tomášek byl v době komunismu morální oporou a vléval naději těm, kteří poklesávali na mysli.

Ve svých úvodnících využívám a možná i nadužívám myšlenek Jana Amose Komenského, kdy cituji jeho alegorie z „Labyrintu světa a ráje srdce“ už proto, že co je lidská civilizace civilizací, lidé se v obdobných situacích chovají obdobně. Někdy více, někdy méně hůře, což se zpravidla odvíjí od úrovně kultury či nekulturnosti dané společnosti. Takže i z toho důvodu některé vzorce chování parafrázuji nebo nechávám přímo promlouvat Jana Amose Komenského. Pane kardinále, má nastupující generace obyvatel našich historických území pozitivní vzory? Zřejmě bude velmi obtížné odpovědět, obzvlášť, když se k nám do Slezska, Čech a na Moravu pod obrovským ekonomickým tlakem valí expanzivní svět konzumního zboží a zábavy iniciující vysokou míru tolerance násilí, zla a nekulturnosti.
Situace dnešní mládeže je hodně odlišná od situací předchozích generací, a je to tak (řekl bych) normální. V současné společnosti je velká konkurence, a teď bych dal do uvozovek, tzv. „dobrých pastýřů“. Dnes se vzory hledají v trochu jiných oblastech než duchovních. Jsou to různé „super star“, zejména zpěváci a úspěšní sportovci. Zkrátka ideál postavený na výkonu. Dnešní doba používá tohoto měřítka ve stanovení velikosti, ve stanovení vzoru. To ovšem dostatečně necharakterizuje člověka, poněvadž je to jednostranná dimenze. Ale i věci, které nejsou velkým výkonem, bývají darem v nitru člověka a jsou oslovující. Jejich nositeli mohou být lidé, kteří nemají veliký výkon, ale na všedních cestách pomáhají druhým. Nechtěl bych zde zdůrazňovat konkrétní postavu, i když jen pro ilustraci třeba kněze a vysokoškolského profesora Tomáše Halíka, na jehož kázáních v pražském kostele Nejsv. Salvátora se schází vysokoškolská mládež.

Pane kardinále, jak vnímáte cestovní ruch?
Turismus se může stávat výrazem hektické touhy, zahlušovat novými zážitky a dobrodružstvím vnitřní nespokojenost a hledání něčeho, co sytí snahu hledat stále nové věci. Je-li v nás radost z krásy přírody, vede nás k radostnému obdivu, úžasu a děkování Stvořiteli. K radosti z toho, co krásného vytvořil člověk jako spolupracovník ve tvůrčí činnosti Boží. Vede k prožitku krásy. Inspiruje nás k povznesení mysli k Bohu, k radostné vděčnosti. Může v nás posilovat vědomí lidské soudržnosti a sounáležitosti, že i nám vlastně do určité míry patří všechno to bohatství, že na něm máme podíl.

Na začátku jsem konstatoval, že naše vlast je úžasně dimenzovanou zemí. Jsem však přesvědčen, že duchovní a materiální odkaz našich předků buď přehlížíme, či málo vnímáme. To má za následek, že se mnohým z nás, včetně vámi zmiňovaných tzv. „dobrých pastýřů“, nedostává hrdosti na to, kdo jsme, odkud jsme a co tu po sobě zanecháme. Že naše národní bohatství nejen nezhodnocujeme, aby nám a generacím po nás mohlo přinášet užitek, ale že je svojí neúctou necháváme upadat. Zejména díky duchovní a materiální kultuře a krajinnému rázu naší vlasti je Česká republika místem, které by se slušelo navštěvovat daleko více, než se dnes děje. Co se týče turistických cílů, je na tom Česko o řád lépe než sousední Rakousko. A co do zhodnocování těchto daností (inkasa z cestovního ruchu), o řád hůře. Místo toho, abychom umožnili poutním místům a památkám, aby vábily poutníky, hosty, návštěvníky, turisty, tajíme ba zapíráme jejich existenci nejen před okolním světem, ale i sami před sebou. V kostelíku na Dobrši (obdobně jako jiní jinde na závěr mší) jsme byli vyzýváni, abychom se pozdravili. Co se týče státu a cestovního ruchu, tam onu podanou ruku nikde nevidím. Pouze převládající malověrnost.
Některá místa České republiky svými památkami a přírodními krásami návštěvníky jakoby samy přitahují. Obrovské davy turistů na Pražském hradě, včetně těch tady pod okny pražského arcibiskupství, nejsou ale z celorepublikového hlediska reprezentativní. Praha, a zvláště pak Pražský hrad, je celosvětově prvořadou turistickou destinací, resp. cílem. Ovšem, podíváme-li se jen kousek za humna, třeba do Středočeského kraje, který je na turistické přírodní atraktivity a pamětihodnosti (nejen církevní) rovněž bohatým regionem, tam už je to ne o řád, ale o několik řádů slabší. A tak je to i s dalšími kraji. Ono symbolické podání si rukou s lidmi z celého světa nemá jen velikou duchovní dimenzi. Turismus, včetně pro naši církev tradičních poutí na památná místa, přináší poptávku po službách. Ne náhodnou je cestovní ruch oblastí, která dnes celosvětově zaměstnává nejvíce lidí. V minulém Všudybylu prezident Národní federace hotelů a restauraci České republiky pan Roman Vacho konstatuje (str. 25) vysokou podzaměstnanost v podmínkách České republiky v oblasti služeb. Obzvláště tristní je tato skutečnost v regionech disponujících velkým a přitom pramálo využívaným potenciálem přírodních krás, pamětihodností a dalších atraktivit s vysokou mírou nezaměstnanosti. V tomto by se Praha, co se směrování turistů týče, měla s nimi (obdobně jako sv. Mikuláš) o svůj pomyslný plášť rozdělit. Pasivita v oblasti státní propagace a směrování návštěvníků do dalších neméně krásných částí naší vlasti není problém jenom lidí, kteří by tam našli uplatnění ve službách cestovního ruchu. Je to i ke škodě pracovníků v dalších profesích, mladých lidí, kteří odtamtud odcházejí, protože doma nemají uplatnění. I systému, kterému se nedostává dostatečné ekonomické síly a stability, aby se mohl v daleko větší míře a intenzivněji věnovat charitě, údržbě a ochraně památek, vzdělávání a duchovnímu povznášení národa. Co se týče oné podané ruky návštěvníkům České republiky, tam bychom měli být rozhodně vstřícnější.

Cestovní ruch je velmi citlivý na mezinárodní situaci. V době, kdy cestují hlavně vojáci, mlčí nejen múzy, ale i turismus. V současné době se otevřeně střetávají jakoby dvě ideologie. Jedna, která se opírá o vysokou technickou vyspělost a kult spotřeby, druhá, která se zdá být opakem, neboť jejím průvodním znakem je středověká zaostalost až fundamentalistický fanatismus.
Člověk proti sobě někdy pomyslně staví vámi zmiňované v uvozovkách „dvě ideologie“. Tyto postoje prozrazují situaci ve společnosti a neznalost života, protože technická vyspělost a technické možnosti jsou krásným rysem naší doby. Člověk na ně může být právem hrdý. Je dobře, když jich dovede užívat a vládnout nad nimi. Nikoliv se jimi nechat ovládat, vláčet a utlačovat. Je dobře, když jich užívá k dobru a ve prospěch druhých. Technická vyspělost a pokrok nás ale musí vést k uvědomění si skutečnosti, že přesto všechno nejsme pány světa a že pevně dané zákony přírody nemůžeme přehlížet. Že jsme jim podrobeni. Nemůžeme je zrušit ani změnit. K dobrému užívání všech technických prostředků je třeba mít značnou morální a duchovní vyspělost, abychom jich nezneužívali. Kult spotřeby není bezprostředně vázán na technickou vyspělost, ale na nesprávnou hierarchii duchovních hodnot, ve které na prvním místě stojí „mít“, „užít si“. Tyto hodnoty nejsou zcela ve shodě s identitou člověka. Člověk v hloubce svého nitra cítí touhu směřovat „dál“, „výš“, mít jiné hodnoty než „plné břicho“, které může mít za následek mnohé nepříjemnosti, vyrůstající z blahobytu. Nespokojenost člověka i při „plném žaludku“ vychází z toho, že je lidské srdce dimenzováno na nekonečno, jak řekl Augustinus Aurelius ve 4. století: „Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože.“ Hodnoty jako dobro, láska, služba, vzájemnost jsou mnohdy vytěsňovány ryze materiálními zájmy doby, které tvoří základ nespokojenosti a způsobují absenci radosti a pokoje.

Pane kardinále, rozprávíme spolu v předvánočním čase. Vánoce mají obrovskou duchovní dimenzi…
Vánoce s námi slaví všichni. Ani čtyřiceti letům komunistické doby se nepodařilo nahradit Ježíška Dědou Mrázem a nebo v současné době ještě jinými triky. Vánoce zůstávají. Tyto svátky jsou obklopeny zvláštní atmosférou s řadou lidových zvyků. Pozitivní reakce na slavení Vánoc jsou spjaty ještě s jednou věcí, která současné společnosti dosti chybí, a tou jsou mezilidské vztahy a hloubka vztahů. Každý to ví. Stačí se podívat na televizi, na politickou scénu, na kulturu politiků, jak se k sobě chovají apod. Okruh Vánoc přináší určité poselství, tradici, která jde od jeslí betlémských, a totiž, že Kristus přišel pro lidi. Že Kristus přišel, aby byl s námi. Tam je jádro budování vztahu k člověku, vztahu lásky. Projevila se boží láska vůči lidem. Těmi zvyky, které tady jsou, např. obdarovávání, člověk jakoby napodobuje Boha v jeho lásce a vztahu k nám. Vánoce jsou tak trochu laboratoří lidských vztahů. Píšeme si pozdravy, posíláme přání, lidé jsou jeden k druhému otevření. Je tady jakási jiná atmosféra, jakoby ráje. Bůh se sklonil, přiblížil k nám lidem a žil náš život, aby nám přinesl perspektivu. Naději. To je základ. A potom, to naše vzájemné chování, limitované, motivované původně dnes už neuvědoměle vztahem božím, kdy lidé realizují tenhle úžasný vztah mezi sebou. Já bych si silně přál, aby vánoční zkušenost, že nás naplňuje radost, protože jsme udělali dobro tomu druhému, zůstala jako důležitá životní zkušenost, která s námi půjde dál do nového roku. Zkušenost, že když dělám dobro, nejen obdarovávám toho druhého, ale také sebe. A že mi to přináší radost a pokoj v duši. Rád bych, aby se tato zkušenost rozšířila do našeho života a byla impulsem: takhle to chceme dělat a takhle je možné vybudovávat společnost.

www.apha.cz