Menu

ThDr. Ing. Lukáš Evžen Martinec, OSA se narodil 1. dubna 1958 ve Zlíně. V roce 1977 maturoval na Střední průmyslové škole stavební ve Zlíně. V letech 1977 až 1982 vystudoval Stavební fakultu Vysokého učení technického v Brně. Poté do r. 1989 pracoval jako stavební inženýr v Ostravě. 3. října 1988 byl tajně vysvěcen na kněze v chorvatském Djakovu. V letech 1990 až 1991 působil v beskydských farnostech. Od r. 1991 do r. 1995 studoval v Římě na Papežské univerzitě Gregoriana. V témže roce se stal farářem na Starém Brně a v roce 1997 augustini­ánským opatem. Je předsedou Správní rady Masarykovy univerzity v Brně, členem Správní rady Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně, členem Správní rady Janáčkovy akademie muzických umění v Brně a členem Vědecké rady Teologické fakulty Palackého univerzity v Olomouci. Rovněž je členem předsednictva Konference vyšších představených mužských řeholí v ČR.

Když budeme lepší, budou lepší i časy

25. 05. 2010

S jedenáctým starobrněnským opatem ThDr. Ing. Lukášem Evženem Martincem, OSA se potkáváme 11. května 2010 v areálu Augustiniánského opatství na Starém Brně na Mendlově náměstí.
Pane opate, setkání s vámi mi připomnělo jiné, s plzeňským biskupem mons. Františkem Radkovským (viz www.e-vsudybyl.cz, článek „Vždy věrná Plzeň“), který, než se dal zcela na kněžskou dráhu, vystudoval atomovou fyziku. Vy zase stavařinu. Ostatně za to, že spolu děláme rozhovor, může váš kolega ze studií na VUT, náměstek ministra pro místní rozvoj Ing. Jiří Koliba.
Ano před studiem teologie jsem absolvoval Vysoké učení technické v Brně, Fakultu stavební a skončil jako statik ocelových konstrukcí. Z dob vysokoškolských studií tak mám pravděpodobně dvojnásobek spolužáků, co ostatní. Stává se mi, že pokud ve společnosti představuji toho či onoho známého s jejich manželkami a dětmi, a konstatuji, že jsme spolu studovali, někteří okolostojící se pohoršují, kolik že jich uteklo ze semináře. To ale okamžitě uvádím na pravou míru a říkám: „To jsou spolužáci z první fakulty, kterou jsem vystudoval,“ a mezi takové patří i Jiří Koliba z Hodonína, s nímž se občas snažíme o nějaký společný sport. Velmi rád se se spolužáky z techniky potkávám. Jsou pro mne jakýmsi zrcadlem, odrazem, jak to vypadá v naší společnosti.

V Česku? Zdá se, že dost rozkastováno. Někteří, kteří zažili vzestup, nás spoluobčany rozlišují na lidi první a druhé kategorie. Jako za dob socialismu, kdy jsme si byli všichni rovní, a někteří rovnější.
O tomto jevu jsem mluvil s i psychology. Ti potvrdili, že někteří lidé, pokud se dostanou do vyšší či vysoké pozice se mohou velmi změnit, bohužel častěji negativně. Chovat se tak, jak se před tím nechovali. Nicméně moc (třeba politická), ta není obvykle v demokracii nadlouho. Takže z naší strany je to věcí trpělivosti. Tedy – pokud tito ve svém postavení neudělají nezvratná škodlivá rozhodnutí. Jsou bohužel i funkce, v nichž lidé vykonávají moc (přesto, že by se mělo jednat o službu) dlouhodobě, a tam je to těžší. Kardinál Špidlík, který nás učil, říkával, že s takovými lidmi jen musíme být trpělivější delší dobu. Co se ale týká nás, kteří máme „moc bezmocných“, je důležité být si vědom toho, za jakým jdeme cílem a jakými prostředky. To máme modelově ukázáno na životě Ježíše Krista. Rozdíl mezi ideálem a realitou s jakou je vykonávána jakákoli moc je pak důvodem, proč jsou mnozí nespokojeni. Ale i v době sv. Augustina (354 – 430) lidé lamentovali, v jaké době že to žijí. Sv. Augustin jim říkával: „Nestěžujte si, jaké jsou časy, protože časy jsou takové, jací jsou lidé.“ Z toho plyne i pro nás: Změňme sami sebe. Když budeme lepší, budou lepší i časy.

Území České republiky historicky bylo a je hospodářsky úspěšnou částí Evropy, což se mj. projevuje i obrovskou koncentrací kulturních světských a církevních památek. Jenže místo toho, abychom této konkurenční výhody hospodářsky využívali, většině obyvatel Česka koupěschopní spotřebitelé odjinud – poutníci, návštěvníci či hosté, zkrátka turisté – vadí. Vrchní zemský rabín Efraim K. Sidon, s nímž jsme na podobné téma meditovali, na toto téma uvedl:“ V Česku je patrný odstup k hostovi, skoro (bych řekl) na hranici nepřátelství.“ (viz www.e-vsudybyl.cz, článek „Následovat Praotce Abrahama v jeho pohostinnosti“)
Snad asi i díky tomu, že jsme byli čtyřicet let v uzavřeném systému s totalitní ideologií, se nám kdokoliv cizí jeví jako potenciální nepřítel, a máme k němu skoro až xenofobní vztah. To není pouze můj postřeh, ale takto nás vidí i řada lidí zvenku.
Před dvaceti roky jsme byli plni optimismu a nadějí, jak to bude u nás v příštích letech báječné. A jakoby nám došly síly. Spíš, než abychom docenili, kam jsme se posunuli, lamentujeme, že to není podle našich představ. Ale to je zřejmě v psychice člověka, ať žije v kterékoliv generaci. Pokud by byl cestovní ruch v České republice in, tedy i na patřičné úrovni, a my se návštěvníkům naší vlasti věnovali a otevřeli, pomůžeme tím nejen sobě ekonomicky, ale zároveň dáme nahlédnout lidem zvenku (zejména ze Západu), jaká je česká realita. Že nejsme těmi, kteří ve srovnání s nimi mají cenu, – takřka jako když se přepočítává Euro, – tedy 1:25. Čím dříve se nám podaří dostat v myslích návštěvníků do jejich civilizačních parametrů, tím lépe pro nás pro všechny. Jejich bezprostřední konfrontace s tím, co jsme dokázali, je totiž mnohem účinnější, než prohlášení všelijakých řečníků na mezinárodních fórech, která mnohdy nikoho nezajímají a ještě víc lidí jim.ne příliš důvěřuje. A snad není nutno připomínat, že krásně opravené a dobře udržované památky, kterých bychom mohli mít u nás doslova požehnaně, by byly pro nás efektivnějším a trvalejším svědectvím, než měnící se politická reprezentace. Památky se totiž nedělí na levicové či pravicové, a tudíž nejsou a priori ideově diskvalifikova­telné. Jejich nadčasovost by pro nás mohla být v dnešní hektické době poučná.
Položme si otázku: Kam mají turisté v České republice jít? Do nákupních center? To už má většina lidí ze Západu dávno za sebou. Turisté chtějí obdivovat krásu vytvořenou za minulých dob i za té současné. Církevním památkám je vtisknut duch, v němž byly stavěny, a který lidi neustále oslovuje. Leč vzhledem k ideologii, která u nás vládla silou mocí totality, jako bychom měli strach se tomuto duchu otevřít a naslouchat. Tak se někdy těmto památkám takřka zvykově vyhýbáme. Snad i proto, že řada z nás podlehla módě trávení víkendů a ostatního času v nákupních střediscích.

Původní profesí jsem hudebník. Jedním z mých vůbec prvních středoškolských poznatků bylo zjištění víceméně konfrontačního vztahu v muzikantských kruzích mezi Brnem a Prahou. Nicméně ještě jsem nepotkal Pražáka, který by byl hrdý na to, že je z Prahy. Zato brněnských patriotů až až…
Snad proto, že je Brno menší, než Praha, že v něm lidé mají tím pádem k sobě blíž, a vědí, co v sobě jejich město skrývá. Když překročíme rámec umění, v Brně není tolik moci, jako v Praze, např. té politické. Ani se tu netočí tolik velkých financí, které lidi rozdělují na různé skupinky. Tady ještě může fungovat přirozenost v mezilidských vztazích, které by měly být všude, protože jsou cennější než kariéra, moc a finance. V Brně také není tolik turistů, jako v Praze. Přespříliš turistů totiž nemusí být ve všech ukazatelích (kromě ekonomického) ideální pro život místních lidí ve městě, pokud na to není město řádně připraveno. Málo turistů může být i ke škodě města. Ta první varianta se zatím v Brně neprojevuje. Dá se to i částečně pochopit. Než by riskovali jízdu (či postávání na nejdelším parkovišti ve střední Evropě) po dálnici D1, a to zda-li se včas vrátí a živí a zdraví, raději Brno bohužel oželí. I z tohoto důvodu turisté zůstávají v Praze nebo jedou do Karlových Varů apod. Nicméně Brno spotřebitele odjinud – turisty – potřebuje. Díky osobním svědectvím návštěvníků jsou totiž historie i atraktivity našeho města v zahraničí prezentovány daleko nejúčinněji. A že je co prezentovat – o tom vůbec nepochybuji! Proto jako podstatnou věc vidím, aby se už konečně dodělala dálnice mezi Brnem a Vídní, aby se k nám zahraniční turisté mohli dostávat snadněji.

Pane opate, jedním z vašich předchůdců byl Gregor Jan Mendel, kterého v souvislosti s akcí Ligy pro cestovní ruch v minulém Všudybylu připomněl prezident České agrární komory Ing. Jan Veleba, viz www.e-vsudybyl.cz, článek „Narozeninová party Ligy pro cestovní ruch o umění prodávat“.
Gregor Johann Mendel, v pořadí šestý opat Augustiniánského opatství na Starém Brně, je uznávaným zakladatelem genetiky. Vzhledem k tomu, že genetika ještě donedávna byla pro většinu lidí tajemnou vědou, jsem toho mínění, že vůči opatu Mendelovi máme v našem městě značný dluh. Náš klášter bychom totiž mohli v celém světě daleko více prezentovat jako kolébku genetiky obdobně, jako jsou prezentována jiná místa spojená s osudy významných osobností. Doufejme, že časem pochopíme, jaký poklad díky Starobrněnskému klášteru v Brně máme. Zvu proto všechny čtenáře Všudybylu, do míst, kde Gregor Johann Mendel žil a pracoval a samozřejmě i do naší nádherné baziliky, která je skvostem gotické architektury na Moravě. Přijeďte se podívat, v jakém prostředí se zrodila ona genialita, která poodkryla zákonitosti dědičnosti.



Archiv vydání

2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 05/2019
05/2019 číst aktuální číslo
Czech specials new