Kdysi krušné, dneska už ne

Na zimní přejezd,
který jsem zmiňoval v úvodu interview s prezidentem HC Sparta a.s. Viliamem Sivekem v minulém vydání Všudybylu, jsem se vydal na Slovensko na Velkou Fatru. O čtrnáct dní později v sobotu 21. února pak na další přímo z recepce pořádané Slovenskou agentúrou pre cestovný ruch. Tentokrát nikoliv sólo, ale s Pavlem Mališkou, vulgo Strašným Pájou, a nikoliv na Velkou Fatru – viz např. www.e-vsudybyl.cz, rubrika „Všudybylí toulky“ článek: „Malinô Brdóóó, namaž si lyžéééé…“, ale do Krušných hor. Třetí do party, který s námi měl jet, Rahan, měl zablokovaná záda, a náš neomylný a jasnozřivý horský vůdce Kim Ir Dean Valášek alias Pýša, který nás tím kdysi všechny nočkoval, a s nímž jsme v připomenutém článku z Všudybylích toulek jeli památnou Velkou Fatru, už je o tolik napřed, že ho dojedeme až kdovíkdy.

Do vrcholových partií Krušných hor
jsem v letech 1985 až 87, kdy jsem bydlel a pracoval v Litvínově, vyrážel často. V té době byly skutečně hodně krušné, zkrušené neodsířenými elektrárnami a chemickými provozy, vypouštějícími do povětří kdeco. Tato epocha ukrutně devastovaného přírodního prostředí už je minulostí. Krušné hory jsou zase plné zdravých souvislých lesů, zurčivých potůčků i romantických zákoutí. Pro několikadenní zimní čundry – přejezdy na běžkách (ale i letní cyklistické a pěší čundry) – ideální. Nejen sněhovými podmínkami a snadnou dopravní dostupností, ale i profilem bez strmých stoupáků a padáků.

Vlakem jsme se nechali
dopravit do Jirkova, nad nímž jsme předloni s Rahanem (to zase nemohl Pavel) ukončili druhou etapu přejezdu Krušných hor. Plánování trasy včetně toho, jak se dostaneme do kopců na pokračování trasy, „zajišťoval“ Pája. No strašný! Tentokrát to ale není jeho přezdívka, ale hodnocení, jak jsme bezprizorně zůstali trčet před nádražím „Jirkov – zastávka“. Ani ne za půl hodiny už nás ale taxík vyvážel kamsi vzhůru. Dokonce se začala objevovat souvislá sněhová pokrývka. Hovorného pana taxikáře jsme opustili v Zákoutí, kde jsme zalezli do přístřešku autobusové zastávky, převlékli se a přeobuli, abychom se na běžkách vydali po červené značce.

Hodil jsem fotoaparát
po Strašnému Pájovi. Stál cca 10 metrů ode mne. Co prý blbnu, že ho zničím, když zapadne do sněhu. Vysvětlil jsem mu, že má tu čest být členem testovacího týmu, který zkouší nejen co ještě vydržíme my, ale i dvanáctimega­pixlový outdoorový fotoaparát OLYMPUS ?TOUGH-8000, k tomuto účelu zapůjčený jeho českým a slovenským zastoupením OLYMPUS C & S. A že spolehlivě fotí i pod vodou a že mu vylámu na nejbližším rybníce díru v ledu, aby to vyzkoušel. Že je nejen blbuvzdorný, tedy že s ním může fotit i on, ale že je i nárazuvzdorný při pádech z výšky 2 m, vodotěsný do 10 m, tlakuvzdorný do 100 kg a mrazuvzdorný do mínus 10°C, schopný fungovat v daleko extrémnějších podmínkách, než je náš zimní přejezd.

V Hoře Svatého Šebestiána
ve stylovém restaurantu NORD s příjemnou obsluhou trávíme sobotní odpolední siestu. Po gáblíku a několika tuplácích piva (v rámci boje s dehydratací) pokračujeme na Boží Dar. Sněhové podmínky vynikající, zrovna jako společnost Strašného Páji. Noc trávíme v mé stařičké Gemě, pro niž jsme lopatou vyházeli díru ve sněhu. Pavel vaří na benzinovém vařiči z NDR značky Juwel, který jsem mu už hodně dávno dal k narozeninám. Je stále ve vynikající kondici. Tedy jak vařič, tak Pavel. Na jeho vývojovém předchůdci jsem nám kdysi vařil na Ťan-šanu i na Huascaránu v téměř šesti tisících metrech nad mořem, ale i na břehu Jadranu těstoviny v mořské vodě, takže těžko nás kdo mohl (tenkrát v době devizových příslibů do Jugoslávie) nařknout, že nemáme ani na slanou vodu. A tak zatímco Pavel na Juwelu rozpouštěl sníh na vodu a vařil, já si, takto meditujíc mezi jednotlivými chody večeře, opakovaně zdříml před spaním.

A ani nebyl až tak hnusný.
Kdo? Můj ranní poridge. Pouze čtyři stupně Rahana. (Absolutní desetistupňový se mi povedl kdysi v Julských Alpách, že ho nechtěli ani koně.) Pavel vaří čaj a přihřívá jej i do termosky. Když balíme, zjišťujeme, že se spolu s námi v našem stanu bydlel rosný bod a zpod karimatek vytíráme několik litrů vody. Sbalili jsme bágly. Pavel vařič, nádobí a zbytek potravin a já lopatu a oproti včerejšku o dost ztěžklý stan, protože se z něj rosnému bodu nechce ven. Lehce po poledni dojíždíme na železniční zastávku „Měděnec“. Odtud kolem sjezdovky po silničce kolem Ski areálu Alšovka na Kláštereckou Jeseň a téměř až do Klášterce nad Ohří.

Klášterec nad Ohří
i jeho okolí doporučuji. Nejen proto, že tam mají fungující nádražní restauraci a že je městem vodáků, pěších letních a zimních turistů a cykloturistů, ale i městem lázeňským. Mají tam nádherný zámecký park Muzeum českého porcelánu a spoustu dalších turistických atraktivit včetně již zmíněného Měděnce, z jehož okolí prý pocházejí některé polodrahokamy v kapli Sv. Kříže na Karlštejně.

• www.olympus.cz