Menu

Jsou zde nádherná místa, jako Manětín, Domažlice, Klatovy, Tachov…

02. 01. 2007

Při příležitosti prvního vydání Všudybylu 2007 jsem oslovil hejtmana Plzeňského kraje MUDr. Petra Zimmermanna. V nedávné době bylo totiž rozhodnuto, že kompetence týkající se resortu cestovního ruchu včetně finančních zdrojů budou z Ministerstva pro místní rozvoj České republiky převedeny na krajské úřady.
Bohužel, zatím jsem žádný takový převod financí nezaznamenal. Jsem přesvědčen, že Česká republika by potřebovala najít vyváženou polohu mezi prezentací státu prostřednictvím specializovaných státních agentur a prezentací regionů prostřednictvím krajů. Vezmeme-li v úvahu pokus prosadit se nadlokálně (ať už jde o zájmy odvětví cestovního ruchu, technologie, investice nebo české umění) např. přes CNN nebo globální periodika, tak není možné, aby to dělaly kraje. Že na to musí být ministerstvo? To si nemyslím. Ale musí to dělat Česká republika, už proto, že náklady na prezentaci v globálně působícím periodiku se pohybují od desítek tisíc dolarů výše. To jsou při rozpočtové slabosti krajů velmi vysoké částky. Pak jsou tu kraje, a každý z nás chce být tak trochu svůj a přitom souznít s Českou republikou. Přesto, že hranice krajských samosprávných celků často nekorespondují s geograficko-kulturními, tak v tomto případě by se prezentace měly dělat po krajích, protože jinak dochází k tomu, že levá ruka neví, co dělá pravá.

Díky tomu, že jste přijal mé pozvání a zúčastnil se 12. října Koktejl party Ligy pro cestovní ruch v pražském hotelu Adria, jsem v poslední den konání Veletrhu cestovního ruchu Plzeňského kraje „šel do sebe“. Ač jsem s jeho návštěvou nepočítal, rozhodl jsem se v sobotu 14.10. krátce před polednem jet do Plzně a místo doma pracovat ve vlaku. Deváté vydání Všudybylu 2006 pak přineslo prezentaci této akce, a já jsem se tam seznámil se spoustou zajímavých lidí. Přesto, že svou tvář Veletrhu cestovního ruchu Plzeňského kraje propůjčovala především náměstkyně hejtmana Plzeňského kraje pro oblasti cestovního ruchu, marketingu a neziskových organizací paní Mgr. Olga Kalčíková, dovolím si vás, pane hejtmane, požádat o jeho zhodnocení.
Veletrh byl pokusem udělat něco pro propagaci cestovního ruchu. Ať už směrem z Plzeňského kraje a České republiky ven a nebo dovnitř. Byly zde zastoupeny zahraniční partnerské regiony. Protože se jedná o druhý ročník, mohu konstatovat, že přijely i nové. Mezi nimi Banát. Bylo to velmi inspirující. Jeden člověk z tohoto rumunského regionu byl pak u nás na stáži. Předtím, v roce 2005, tu stážovali Lotyši. Zpočátku jsem byl k veletrhu skeptický. Asi to bylo dáno i tím, že v Plzni zatím nemáme odpovídající výstavní prostory. Doufám proto, že se nám pro konání příštích ročníků podaří najít lepší místo. Z hlediska obsahu, návštěvnosti a atmosféry však Veletrh cestovního ruchu Plzeňského kraje naplnil očekávání. Samozřejmě, že v této své rané fázi nemá ambice srovnávat se s renomovanými mezinárodními veletrhy, ale myslím, že ti, kdo tam přišli, čas nepromarnili.

Zmínil jste rumunský Banát, Lotyšsko… Nejen „malí lidé“ z tzv. vyspělých zemí na nás Čechy hledí přezíravě, ale i my, našinci z Česka, máme tendence selektovat lidi (v cestovním ruchu turisty) na ty lepší a z ostatních zemí. A přitom se z hlediska perspektiv (nejen obchodních a podnikatelských) zpravidla jedná o velice zajímavé destinace a zákazníky. Jsem přesvědčen, že bychom se měli zbavit předsudků, neboť díky nim o hodně přicházíme. Ostatně to, jak snadno, mj. předvedli „soudruzi“ počátkem 90. let minulého století, když nechali direktivně vyklidit tradiční československá odbytiště. A právě proto byla do té doby se nechytající konkurence resp. „Světový obchod“ tím, kdo nejhlasitěji tleskal Československu vyklízejícímu v naivní euforii nejen atlasy světa, ale hlavně svá tradiční odbytiště. V zájmu míru zřejmě i humánnějším zbrojařským uskupením z tzv. vyspělých zemí. Rovněž evropská integrace je především o obchodu. Obchod, zejména velký, je o získávání perspektivních, tj. nesaturovaných, trhů.
Možná je málo známé, že i za první republiky, tedy v době, kdy Československo bylo osmou nejprůmyslovější zemí světa, byly našimi hlavními trhy ani ne země západní Evropy, ale Latinské Ameriky, Blízký a Střední Východ, Indie nebo balkánské státy. Zpravidla země poněkud vzdálenější. Šla tam spousta československé strojírenské a spotřební produkce. Bylo to mj. proto, že i za první republiky tzv. hospodářsky vyspělé země od nás na západ k nám vzhlížely s určitou shovívavou laskavostí. Po čtyřiceti letech se míra této shovívavé laskavosti ještě prohloubila. Teď jsme v roce sedmnáct, kdy se jakoby vracíme zpátky z hlediska vnímání nás ve světě. Neříkejme, že ony zažité (ani ne předsudky) obrazy nehrají roli. Hrají! Jak směrem ze Západu k nám, tak od nás na Východ. Jsou to stereotypy, které se mění pomalu. Ale souhlasím s vámi, že bychom neměli selektovat. Koneckonců např. Karlovy Vary před (první) Světovou válkou měly největší počet hostů z Německa, ale hned na druhém místě bylo Rusko. Měli bychom proto hledat všechny trhy, nejenom ty nejvíce exponované, a možná že s určitou historicky danou výhodou jít tam, kde ještě všichni nejsou. Bohužel, typicky českou vlastností je: „od jedné zdi k druhé“. Od absolutního vynášení do absolutního zatracování. Karel Havlíček Borovský někdy kolem roku 1830 v Tyrolských elegiích říká: „Tak to chodí na tom světě. Každý den nějak jinak. Jeden den jsi za hrdinu, druhý den jsi sviňák.“ Problémem obyvatel Česka, který vznikal stovky let, je sebevědomí. Za Rakouska se na toto téma dělaly vtipy, že se Češi směrem dolů chovali velmi sebevědomě a směrem nahoru byli přikrčení až servilní. Tento rys nechci generalizovat, ale stále se s ním u nás setkáváme. Některé národy, bez ohledu na to, jak jsou bohaté, mají větší národní hrdost. Ale nechtěl bych, aby se to s tou hrdostí přehnalo. Přiměřené sebevědomí, to nám někdy chybí. Dnes se s tím setkáváme i v souvislosti s tím, co všechno Česká republika mohla nebo měla v Bruselu vyjednat lépe. Kdy měla stát principiálněji na svém. Kdy se naopak mohla dohodnout.

Pane hejtmane, zpátky do rodného kraje mých předků! V Plzeňském kraji je být na co hrdý, a to i z hlediska turistických atraktivit.
Plzeňský kraj je v rámci České republiky jedním z nejkrásnějších. (Ostatně každý patriot považuje svůj kraj za nejkrásnější.) Mnohde na světě to bývá tak, že regiony na jihu – v našem případě jihozápadně – bývají teplejší a vřelejší než ty na severu. Jsou zde nádherná místa, jako např. Manětín, Domažlice, Klatovy, Tachov s největší historickou zastřešenou jízdárnou v Česku, klášter v Kladrubech nebo v Plasích, Konstantinovy Lázně atd. atd. V Plzeňském kraji je druhé největší město v Čechách, „vždy věrná Plzeň“, jak připomněl v minulém Všudybylu plzeňský biskup monsignore František Radkovský. Krajské město jde z hlediska odvětví cestovního ruchu hodně nahoru. V posledních letech zde vznikla řada kvalitních hotelů a staví se další. Nejen v Plzni je spoustu věcí k vidění. V jejím okolí lze navštívit nepřeberné množství památek. Zahrát si golf, jezdit na koni. Plzeňský kraj je bohatý i přírodou. Ať už svými hraničními hvozdy šumavskými a v Českém lese, nebo památkami, jako jsou např. hrady Rábí, Švihov, Mariánská Týnice, nebo zámkem Zbiroh, což je následováníhodný projekt. Na zámku tří císařů ve Zbiroze, kde Alfons Mucha mj. tvořil svoji Slovanskou epopej, se už dneska dá najíst, a brzy se tam bude dát i přespat. To jsou všechno místa, která stojí za návštěvu a která z hlediska průmyslu cestovního ruchu budují odpovídající infrastrukturu. Věřím, že u nás v Plzeňském kraji si každý své najde. Ať jde o splutí Berounky nebo Otavy, výletů do lesů, návštěvu památek či pivní kulturu. Záleží na každém a samozřejmě i na tom, jak se bude dařit distribuovat kvalitní informace o nabízeném zboží – turistických cílech a atraktivitách Plzeňského kraje – ke zpravidla vysoce lukrativním spotřebitelům – domácím a zahraničním turistům.
Obrázek Radek Míka, Mini Park, Mariánské Lázně.

www.kr-plzensky.cz
www.miniaturpark.cz

Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001