Menu

Jiří Srnec vrací Mágii na jeviště

25. 02. 2001

Ztvárnit životní poezii. Dotýkat se všehomíra. To je řemeslo, dar i umění. Nicméně přesto je to málo. Každé divadlo, každá scéna, ať se jedná o uměleckou, politickou či obchodní, potřebuje k tomu, aby její aktéři uspěli, impresária. Čím lepšího máme impresária (či dokonce jsme sami sobě), tím lépe dokážeme zhodnotit to, co v nás je. A je-li impresário skutečně schopný, tak i to co v nás není. Pokud nedokáži prodat to, co umím či co představuji, je to jako kdyby to nebylo. Černé divadlo Jiřího Srnce je pojmem. Bohužel, daleko větším pojmem v zahraničí, než doma v Česku. Inu, doma nikdo není prorokem. Mistře, jak dokážete skloubit roli umělce, jemuž je dáno dotýkat se svou tvořivostí absolutna, s rolí impresária?
Neumím to. Právě proto jsme slavnější v zahraničí, než doma. Má to několik poloh. Impresário je člověk, který umí najít cestu (v případě divadla) k publiku jinou, než je jenom divadlo. Uvědomme si, co se stalo roku 1989. Nebyl jsem ve straně – nedostal jsem divadlo. Bylo mi řečeno: „Vstup do strany a dostaneš divadlo.“ Nevstoupil jsem. Po roce 1989 jsem se žel setkal s lidmi, které jsem velmi dobře znal a opět jako bych slyšel: „Vstup do strany a dostaneš divadlo.“ Ale nejenom to. Kuriózní je i to, že mi říkali: „No tak jsi dojezdil. Jezdils celou dobu a teďkon, holt, už jezdit nebudeš.“ Já jsem říkal: ale přátelé já jsem nejezdil, že strana a vláda chtěla, ale proto, že o nás byl zájem. Naše první vystoupení a přijetí do světové divadelní rodiny se událo v nemenším městě, než je Edimburgh, na divadelním festivalu v roce 1962. Řekli o nás, že vracíme Mágii na jeviště, které znamená svět. Tím pádem jsme se ocitli v situaci, která byla opravdu záviděníhodná z hlediska mnoha divadelníků, kteří byli a jsou neméně dobří, ne-li lepší než my, ať z té či oné strany železné opony.

Ještě před listopadem jsem byl na nevímkolikaletí Semaforu v Lucerně. V tlačenici jsem se potkali s dramatikem Václavem Havlem, říkal: „Tak jsem zvědav, kam nás ten dav donese“ a dodal, „no, já věřím, že tam, kde všichni chceme být.“ V listopadu 1989 jsme byli v Holandsku a ve Francii. Vraceli jsme se již do svobodné země. Tak jsem si to myslel. Ale začalo něco, co mi bylo absolutně nepochopitelné. Opravdu nikdo není ve své zemi prorokem. Lidé, kteří mají úspěch v zahraničí, se velice těžko stanou úspěšní i doma. Nechci to nazvat závistí. Je to nedorozumění, že to, co má úspěch venku, může mít úspěch doma. I když vím, že nemluvit před českým národem na českém divadle je zvláštní. Bylo by hezké, a já to mnohokrát říkal řadě umělců, s nimiž se stýkám: pojďte uděláme divadlo, kde se bude mluvit. A bude to česné divadlo. Kde předměty budou hrát kolem. Teď zrovna dávají nádherný balet „Dítě a kouzla“, kde jsou předměty a tanečníci. Zrovna tak si umím představit, že jsou tančící černodivadelně voděné předměty, naši přední herci s nimi mluví a předměty mohou odpovídat. To je věc, která je přímo stvořená pro Prahu, pro inscenování české poezie, kterou miluji.

Proč Vás tak málo vídáme hrát v Česku?
Když chceme hrát pro pražské publikum, musíme hradit horentní sumy za pronájmy sálů. Větší, než když hrajeme venku. Naopak, když jedem na zahraniční turné, dostaneme za představení zaplaceno. Na to, že jsme hráli třeba v Lucerně, protože chceme být v kontaktu s českým publikem, doplácíme. Doplácíme na české hraní ze zahraničních zájezdů. A jsme zpátky u role impresária… No, ale nejsme na tom zase tak špatně. Právě díky tomu, že hrajeme převážně v zahraničí, musím bohužel konstatovat, že Česká republika je na tom ještě hůř.



Archiv vydání

2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 03/2019
03/2019 číst aktuální číslo
Restaurace Novoměstský pivovar
Czech specials new