Ahoj slunce,
to je dobře že jsi ještě…
Jaromír Nohavica
Jak jsem potkal své nebeské já
21. 12. 2000
Veľký Choč
Více jak dvacet let jezdím do slovenských hor. Z Roháčů, Kubínskej
hoľe, Oravské vrchoviny, Skorušiny, Slovenského Rudohoří, Nízkých Tater,
Velké Fatry i Malé Fatry, odevšud jsem vídával strmět Veľký Choč. Po
mnoho let jsem toužil dostat se na jeho vrchol. Stejně tak po mnoho let to
nevycházelo. Až loni. Ne, že bych jel přímo na Choč. Je mimo jakékoliv
hřebenové trasy. Podzimí misi jsem zahájil dva dny před svými jmeninami na
Zborově. Pak se toulal bukovými pralesy až k Svidnickému sedlu. Prožil tam
několik nádherných dní.
Jako ve Švýcarsku
/25.9.2000/ Z Vyšného Komárnika do Prešova. Odtud osobákem do
Ružomberoku. Zážitek! Ne, že bych jel trasu poprvé. Pokaždé však
rychlíkem. Povětšinou spacím vozem. Krajina podél trati by si zasloužila
soupravy s prosklenými střechami panoramatických vagónů, jako ve
Švýcarsku. Nádherně chundelaté kopce hýřily podzimními barvami. Po
sedmé večer jsem v Ružomberoku. Procházím městem. Děti hrají na
schovku, jako kdysi (velmi rádi) i my v Sezimáku po setmění. Za okny
blikají televizory. Z domů se line klid a pohoda.
Tajemný hrad Likava
Značka mne vyvádí za město. Jsem na louce. Střídavě přepínám čelovku
na halogenku. Ať šajním, jak šajním, značku ne a ne objevit. Na okraji
lesa amfiteátr. V kopci temná silueta Likavy. Potůček. Scházím k němu
pro vodu. Chlamst! Po holeň v bahně. Kamsi se propadám. Nadávám. Volnou
nohou vykračuji na břeh. Smeká se. Chlamst! Jsem v tom oběma. Bahno mne
svírá. Chytám se větví a sápu na břeh. Objevuji pěšinu. Mohla by vést
k hradu. Odbočuji pro vodu. Prodírám se břístvím. Láhev plním ze
stružky hrnečkem po centilitrech. Voda je nažloutlá. Vracím se na cestu.
Hledám značku. Ejhle, jsem správně! Kráčím vzhůru. Další značka
nikde. Ohrada. Vzhůru podél ní. Široká cesta. Vypínám čelovku.. Proti se
černá hradní brána. Na to si musím posvítit. Masivní uzamčená mříž.
Napravo, nalevo zdi a strmá skála. Bivakovat před hradem? Ještě jej obejdu.
Houštím do kopce. Skalní výklenek. Za chvíli další. Taky možnost, jak
spát v suchu. Další výklenek. Ne. Jeskyňka? Ne. Něco většího.
Polorozsypané schodiště mne vede do nitra skalního masivu. Kéž by na jeho
konci (kde jsem čekal mříž) byla plošinka alespoň metr na dva. Procházím
podzemními prostorami. Vystupuji napovrch. Hvězdy. Jsem uvnitř hradních
zdí. Paráda. Objevuji velké sály. V jednom vařím, ve druhém spím.
Hotel Veľký Choč
/26.9.2000/ Před osmou vstávám do mlhy. Škoda. Fotit tak hrad ve
slunečních paprscích. Příkré stoupání. Pavučiny babího léta
s korálky rosy. S výškou se jasní. Záhy je mlha pode mnou. Horská louka.
Cedule. Kdysi tu stála chata. Postavili ji českoslovenští vojáci. Ve
40. roce vyhořela. Šipky vedou k vodě. Myji se. Vařím bujón a hodně,
hodně piji. Voda vůbec není žlutá. Má báječnou chuť.
O půl druhé pokračuji. Za čtvrt hodinky jsem na Strednej poľane. Malebný
kout. Salaš – „hotel“ pro čundráky. Kamna, sekera a připravené
dřevo. Nocovat chci ale na Veľkém Choči.
Loudavě hodinu na vrchol. Jsou tři. Přelévám vodu z flašky do ešusu.
Zahazuji bágl do kosodřeviny a pádím dolů pro další. Před pátou jsem
zpátky. Suším oblečení. Stavím stan, vařím. Západ slunce sleduji ze
spacáku.
Ahoj, ahoj slunce…
/27.9.2000/ Měl jsem sny, které si pamatuji. Mimo jiné, že se mi dnes
dostane milosti. Oblékl jsem péřovku, šusťáky a postavil na vrcholek
vítat slunce. Dosud se schovává za masivem Vysokých Tater. Vítr rve cáry
mlhy v údolích. Žene je úbočím vzhůru a pak sráží do propasti
u mých nohou.
Vyšlo slunce. Mám nutkavý pocit, že se na mne kdosi dívá. Ano a kolem
hlavy má zlatistou auru. Máváme na sebe. Čím je mlžná stěna blíž, tím
více se mi přibližuje i mé nebeské já promítané vodorovnými paprsky
slunce. Díky za zážitek, Veľký Choči.
Jaromír Kainc
Slovenská agentúra pre cestovný ruch
Námestie Ľ. Štúra 1, P.O.Box 35, 974 05 Banská Bystrica
tel.: +421/88/413 61 46–48, fax: +421/88/413 61 49
e-mail: sacr@sacr.sk
