Hospodářská síla zemí Koruny české se vždy opírala o úspěchy báňského podnikání

S ředitelem Hornického muzea Příbram, příspěvkové organizace Středočeského kraje, dr. Josefem Velflem se potkáváme 18. listopadu 2016 v jeho kanceláři, která bývala bytem báňského úředníka, bratra mé maminky, Václava Brůčka.
Pane řediteli, konec 19. století, kdy tu na Březových Horách fáral i můj děda, patří k nejúspěšnějším obdobím zdejší montánní činnosti. Jak na tom byli za Rakouska-Uherska zdejší báňští úředníci?
Byli státními úředníky pod penzí. Například v Kunstamtu neboli strojním a stavebním odboru místního c. k. horního závodu (kterému se v havířské hantýrce říkalo „děvečka pro všecko“), jich pracovalo do deseti; v provozu však dělalo okolo pěti tisíc lidí. Úředníci z Kunstamtu měli na starosti neskutečnou šíři úkolů. Mj. vypracovávat stavební dokumentaci všech objektů a provozů, které spadaly pod c. k. horní závod, což bylo mimo jiné více než půldruhé stovky budov, okolo sta parních strojů atd. K tomu vytvářeli podklady pro vybavení těchto pracovišť. Sami konstruovali stroje. Vlastnoruční technické výkresy předávali do dílen a kontrolovali, zda se jejich (nejdřív) dřevěné modely i stroje samotné vyrobí tak, jak je vyprojektovali. Na starosti měli i budování a údržbu veškerého vodního hospodářství, včetně báňských rybníků, vodních kol a desítek kilometrů vodotečí. Rovněž chod kováren. Zodpovídali i za továrnu na drátěná lana, truhlárnu a modelárnu. A byl jim podřízen též hasičský záchranný sbor. Krom toho publikovali a přednášeli. Mj. na střední Horní škole pro štajgry a na Báňské akademii v Příbrami (mezi ty nejznámější patří pozdější univerzitní profesoři Hrabák nebo Káš). Byli autory řady vědeckých pojednání o konstrukci parních strojů, kompresorů, drátěných lan atd. Ostatně, jejich přínos dodnes oceňují i v zahraničí. Ilustruje to skutečnost, že na naši putovní výstavu o historii drátěných těžních lan, která se v Březových Horách vyráběla, jen do Verkehrsmusea Dresden (Muzea dopravy v Drážďanech) přišlo během půl roku na pětasedmdesát tisíc platících návštěvníků.

Hornickému muzeu Příbram se tak dnes daří uchovávat a prezentovat jejich odkaz. A možná i probouzet kreativitu nastupujících generací.
Zejména té nejmladší. Hospodářská síla zemí Koruny české – ať za Přemyslovců či dalších dynastií, nebo v rámci rakouské monarchie a po roce 1918 Českoslo­venska – se vždy opírala o úspěchy báňského podnikání. Stavěla na tom, že naši panovníci i vedení republiky, ti všichni si v minulosti cenili domácích zdrojů nerostných surovin, podporovali jejich těžbu a dokázali je využívat. Ilustruje to i fakt, že šedesát až osmdesát procent stříbra na území střední Evropy se v devatenáctém století vytěžilo v březohorském rudním revíru. Co se olova týče, bylo to zhruba pětatřicet procent. Náš revír je držitelem řady prvenství a rekordů: dosažení kilometrové hloubky, první aplikace parních těžních strojů v rámci Rakouska-Uherska, drátěných těžních lan aj. V areálu dolu Anna, v objektu bývalých zámečnických dílen, jsme teď nově otevřeli kulturně-vzdělávací centrum, kde s nejmladšími návštěvníky (tvořící zhruba třetinu z víc než statisíce návštěvníků muzea ročně) pod dohledem kurátorů realizujeme „dílničky“ zaměřené na zvykosloví a rukodělnou činnost spjatou se životem hornických domácností. Od přípravy dobových pokrmů přes výrobu pracovních nástrojů až třeba po tkaní na tkalcovském stavu. Děti se tu seznamují se surovinami, materiály a technologickými postupy. Své výrobky si mohou odnést na památku. Objekt slouží i jako galerie, kde kromě dílen teď máme výstavu uměleckých fotografií březohorského podzemí a plastik uměleckého kováře věnovaných historii příbramského hornictví.

Řada lidí poukazuje na báňské podnikání jako na činnost ničící životní prostředí.
My se snažíme prezentovat skutečnost, že havířina byla odjakživa těžká a nebezpečná a že báňská činnost byla a je součástí našeho života. Když se rozhlédneme po historických lokalitách středověké těžby nebo i těch z devatenáctého či dvacátého století, vidíme, že lidé po sobě dokázali důlní činnost zahlazovat nebo si s tím poradila příroda sama. Dnes tak řadu historických montánních děl vnímáme jako zajímavé reliéfy v krajině. No a dnešní revitalizace po důlní činnosti ji dokáže upravit (když ne dát do původního stavu) tak, aby nebyla jizvou v krajině.

Co byste, pane doktore, vyzdvihl z novinek, které Hornické muzeum Příbram připravilo pro rok 2017?
To, že se ve spolupráci se státním podnikem DIAMO podařilo otevřít další část historického podzemí u dolu Anna. Osm set deset metrů tajuplných chodeb kolem Jánského dolu ze 17. století, což je šachta, o které se uvažovalo, že bude hlavní ve zdejším revíru. Jenže Jánský důl patřil do ranku tzv. úklonných šachet (stvol jámy do nitra Země nesměřoval kolmo, ale šikmo). S příchodem Jana Antonína Alise (v roce 1772), který je považován za zakladatele novodobého boomu březohorského revíru, se přišlo na to, že s ohledem na otvírku bohatých rudních zásob ve větších hloubkách bude lepší zarazit novou kolmou těžní jámu, což nechal učinit v případě šachty Vojtěch v roce 1779 a o deset let později Anny. Důl svatého Jana, který byl následně zavřen a jeho nitro nebylo novodobou báňskou činností přefáráno, se nyní podařilo zpřístupnit veřejnosti (sestupuje se tam i po žebřících), a je tak jedním z lákadel roku 2017. K těm dalším náleží několik kilometrů jiných historických štol, jízdy důlními vláčky na povrchu i v podzemí. Příbramské muzeum jako jediné hornické muzeum v Evropě umožňuje pohled do jámy hluboké 1 600 metrů (šachta Prokop, nejhlubší v revíru a třetí nejhlubší v Česku), jízdy po skluzavce dlouhé 51 metrů šikmou štolou až ke komoře s vodním kolem o průměru 12,4 metru v dole Drkolnov (jediné v Česku dochované), prohlídky nejstaršího parního těžního stroje u nás na dole Vojtěch z r. 1873 a modernizovaného v letech 1888–1889. K vidění je i největší vzorek stříbra vystavený v českých muzeích (o rozměrech 35 × 20 × 15 cm) a řada dalších pozoruhodností.

• www.muzeum-pribram.cz