Evropská unie a krize

Slyšíme to denně: „Evropská unie je v krizi, euro je nad propastí.“ Rádi to opakují zejména ti, kteří straní dolaru a jeho dominantní pozici na světových trzích. Skutečnost je složitější. Od roku 2000 získalo euro na světových trzích rezervních měn 8,5 procentního bodu navíc a ve čtvrtém kvartálu 2009 to bylo 27,3 % celosvětového podílu. Dolar, přestože ho výrazně kryje obchod ropou a plynem (obě komodity se většinou obchodují v dolarech), za stejné období ztratil deset procentních bodů (ve čtvrtém kvartálu 2009 to bylo 62,17 %, o rok později 61,41 %). Na druhé straně je nutno odmítnout hysterické výkřiky, které občas slýchám v Evropském parlamentu, že řešením je více Evropy. Vezměme si příklad Řecka. U vývozů je podíl dolaru 46,1 %, eura 47,3 %, u dovozů podíl dolaru 54,7 %, eura 39,6 %.
Řecko je přitom členem eurozóny a Česká republika nikoli. Přitom má naše země podíl dolaru u vývozů 13,3 % a podíl eura 69,5 %, u dovozů je podíl dolaru 18,4 % a podíl eura 66,4 %. Jinak řečeno, i když je Řecko členem eurozóny a Česká republika nikoli, je vazba naší země na euro a eurozónu větší. Mimo jiné proto, že jsme malá, otevřená a exportně zaměřená ekonomika, která se musí měřit, pokud jde o svůj výkon, s Německem a Rakouskem. Řecko, které se ve svém okolí měří zejména s Tureckem, nemá téměř žádný zpracovatelský průmysl, mělo a má slabé investice do kvality pracovní síly a do kvalifikačního potenciálu a turistický ruch v době krize nemůže být kotvou ekonomiky. V Egyptě, který má klimaticky výhodnější podmínky pro trvání sezony než Řecko, klesly v době krize výnosy turistického ruchu o 40 % a to stimulovalo také nespokojenost středních vrstev, která se obrátila proti Mubarakovu režimu. Spouštěč krize může být vnější, ale příčiny jsou vždy hlubší. Rozsah a hloubka krize je dána strukturálními nedostatky dané ekonomiky.
V kontextu dnešní krize se ukazuje smysl členství v Evropské unii. Stabilizace eura je pro nás důležitá, chráníme si tím své trhy a svou rozvojovou perspektivu. Na druhé straně nám není lhostejné, co klíčoví hráči Evropské unie dělají. Evropské unii přišlo dost draho to, že Angela Merkelová a Peer Steinbrück dlouho odmítali celoevropské řešení finanční krize a trvali na národních záchranných plánech. V době globalizace! Garantovali celý bankovní trh (z asi osmi tisíc bank v Evropské unii je 2003 v Německu), záchranný paket zahrnoval 500 mld. eur, přitom daleko levnější a efektivnější by bylo jít cestou garantování peněžního trhu. Politici typu Merkelové uvažovali mocensky, nikoli ekonomicky. „Velkoryse“ vynaložené peníze, bez rozlišení systémově důležitých bank a těch ostatních, dnes chybí. Je tedy důležité, jak se česká politika na formování rozhodnutí v rámci Evropské unie podílí.

Z tohoto zorného úhlu vystupuje do popředí dilema dnešní Evropy: bude to Evropa občanů, anebo Evropa elit? Já a moji přátelé ve skupině GUE/NGL jsme pro Evropu občanů. Hlas občana musí být slyšen a respektován, s občanem se musí počítat při rozšiřování informační demokracie. Některé věci, které se týkají ekonomické správy (e-governance) jsou odvážné a představy komisaře Barniera o omezení svévole ratingových agentur, které chaotizují pozici států, podporujeme. Stejně tak věříme, že eurobondy, pokud budou přiměřeně a odpovědně využívány, mohou posílit modernizaci a konkurenceschopnost zemí Evropské unie. A to je v zájmu občanů členských zemí.
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.

• www.ransdorf.com