Menu

Evropa, aneb jednota v různosti 6

01. 12. 2014

Lotyšští střelci
Vždy, když vidím v Evropském parlamentu Alfredse Rubikse, žertem se ho ptám: „Nu, kak lotyšskije strelki?“ A Alfreds vždy s úsměvem odpovídá: „Lotyšskije strelki stojat tvjordo na svojich postach!“ Byli první oporou revoluce. Jejich loajalita k sovětské moci byla příslovečná. Bolševici dali pobaltským republikách v roce 1918 samostatnost, kterou Stalin zrušil v době Hitlerova nástupu po sovětsko-německém paktu v roce 1940. Mezi válkami bylo v Lotyšsku k sovětské moci hodně sympatií. Po spojení se Sovětským svazem ale přišly nepříjemné a zbytečné represe. Pobaltí pak obsadila při napadení Sovětského svazu nacistická armáda a například v Kuronsku se držela až do 9. května 1945.
Lotyšské národní obrození mělo ten problém, že Riga, přirozené centrum země, byla výrazně německé město. Jako taková byla i největším městem švédské říše. Vyšlo tu první vydání Kantovy Kritiky čistého rozumu, Herderových Idejí, Wagner tu prchal na loďce před věřiteli… V dějinách německé kultury hrála Riga velkou roli. Ale lotyšské národní obrození, byť se zpožděním a potížemi, si dokázalo vynutit korekce národnostních poměrů. Za dob Ruské říše začali do lotyšských území pronikat Rusové a ruština se stala postupně druhým jazykem země, zejména pak za sovětských dob.
Lotyši jsou ovšem na svou identitu hrdí. Každý rok o tom svědčí svátek svatého Janise v půli června, který slaví Lotyši po celém světě. Teď je ovšem radost z obnovené samostatnosti zkalena hlavně tím, že ubylo pracovních příležitostí a statisíce Lotyšů se vystěhovaly do zahraničí. V zemi se nic nevyrábí a mladí lidé utíkají. Alfreds Rubiks mi s hořkostí sdělil, že lidské ztráty jsou nyní větší než za druhé světové války. Kdo ví, kolik má dnes Lotyšsko obyvatel! Skutečná čísla vlastně nejsou známa. A zejména je postižen venkov. Protiruské výpady nové moci zkomplikovaly vztahy s Ruskem. Ropovod do města Venspils stojí bez užitku a železnice ho nahradit nemůže. Jsou i jiné náměty, například spolupráce s Kazachy, kteří usilují o vybudování svého obilného terminálu pro Evropskou unii. Lotyšsko má s Českou republikou společný rys: neodpovědnost nové elity ve vztahu k osudu národa.
A tak politický vězeň Alfreds Rubiks kráčí v každých volbách od úspěchu k úspěchu. V Rize má jeho socialistická koalice nadpoloviční většinu. O svých osudech vydal knihu, k níž jsem měl tu čest napsat předmluvu. Tento nenápadný a skromný člověk budí důvěru lidí. Nezapomněli, co jako starosta Rigy vykonal. Prokazuje, že i politik může uplatňovat vliv tím, že je morálním vzorem a že z něj vyzařuje dobro.

Sanskrt Evropy?
Velký francouzský jazykovědec Baudouin de Courtenay se do litevštiny zamiloval tak, že ji pro její archaičnost přirovnával k sanskrtu. A vskutku, dnešní Litevci si ze svého jazyka udělali svatostánek. Jsou na něj mimořádně hrdí. Prožívají jedno z posledních národních obrození v Evropě. Organizují úžasné folkloristické festivaly. Už za sovětských dob velkoryse opravovali historické památky. Nyní měli možnost předsedat Evropské unii. Jejich jazyku až na pár slov a frází nerozumím, takže jsem se v Evropském parlamentu ocitl v pro mě nezvyklé situaci a musel jsem se spoléhat na tlumočníky.
Litevci ovšem nejsou mezi státními národy Evropy žádnými nováčky. Už od 13. století měli národní stát. Litevský král Mindowe je považován za zakladatelskou osobnost. Litevci táhli roku 1380 proti Moskvě, kontrolovali rozsáhlá území východní Evropy. Jejich stát byl ale kulturně spojen spíše s etnikem, jež dnes nazýváme Bělorusy. Litevec Jagiello se dostal na polský trůn. Litevci výrazně pomohli k porážce Řádu německých rytířů u Grünwaldu a ve vztazích obou států se polský vliv prosadil natolik, že se litevská šlechta popolštila. Nakonec byla ustavena Lublinská unie obou zemí (1569) a tak to trvalo do samého konce. Kdo by neznal Janusze Radziwiłła z Sienkiewiczova románu Potopa, který sní o ovládnutí Litvy? Sienkiewicz z něj ovšem udělal padoucha, protože byl kalvinista.
Pro nás je až překvapivé, do jaké míry bylo pro malé evropské národy, Litevce nevyjímaje, české národní obrození vzorem. Litevci se sice domohli národního státu, ale Vilnius se stal polským Wilnem a hlavním městem Kaunas (Kowno). Přístup k moři si Litva zjednala anexí Klaip?dy (Memelu), [PZ1][JK2]jmenované v textu německé hymny od Hoffmanna von Fallersleben. V roce 1940 Litvu obsadili Sověti, kteří tak zapomněli na své sliby z roku 1918. Po napadení SSSR obsadili tato území Němci a často se oháněli tím, že to či ono město patřilo k hanze. Smutné je, že v Litvě čas od času vzplanou fašistické reminiscence.
Ale Litva mne zajímá i jinak. My Češi s ní máme bezproblémové a ekonomicky výhodné styky a je dokladem, jak se mýlí ti, kteří bezdůvodně tlačí členské státy Evropské unie k uzavření jaderných elektráren. Po ukončení činnosti Ignalinny vzrostly energetické problémy tohoto malého státu a místní ceny energií. Evropská unie dotlačila Litvu k závislosti na Ruské federaci, protože ruský plyn se stal jedinou možností, jak výpadek nahradit. Politikové by měli vždy vážit důsledky svých činů. Poučení i pro Česko.

Polské šavle
Prý zachránily Evropu, tvrdil Henryk Sienkiewicz. Před kým? Před Turky? Ano, Jan III. Sobieski byl se svým vojskem u Vídně, ale útok vedl arcivévoda Karel Lotrinský. Vůči Turecku vedlo Polsko politiku velmi opatrnou, zejména poté, kdy byl Żólkiewski tvrdě poražen osmanskou armádou. Turecké břímě nesli hlavně Češi, kteří o tom moc nemluví. Každý čtvrtý muž sloužil ve vojsku, 75 procent všech výdajů na boj s tureckou armádou platily české země. Ostatně vídeňské posádce velel Kaplíř ze Sulevic. Ale Češi z toho žádný národní mýtus nevytvořili. Poláci ano. Stejně odlišně, než reálně probíhala, vylíčil Sienkiewicz švédsko-polskou válku. Švédům vzal z ruky otěže až vstup Dánska do války proti severnímu sousedu, v níž Dánové nakonec přišli o kontrolu nad ?resundem a o území Sk?ne.
K národnímu mýtu patří i bitva u Varšavy v roce 1920, kdy Poláci pro změnu zachránili Evropu před sovětskými bolševiky. Je pravda, že mobilizace proti „Moskalům“ byla tehdy opravdu celonárodní. Polsko získalo prestiž, na kterou za léta ponižování od trojího dělení Polska čekalo. Češi s Poláky cítili a česká mládež doby obrození s polským zápasem za samostatnost sympatizovala. Generace Máchova, generace revolučních demokratů polskými tématy žily. Polská literatura byla čtena a promýšlena. Češi měli rádi Adama Mickiewicze, i když si o jeho polském mesianismu mysleli své. K pochopení rozdílů historického profilu a kolektivní mentality Čechů a Poláků hodně přispěl významný brněnský historik Milan Hübl.
Češi nemají nic proti tomu, že Poláci jsou díky vklínění mezi pravoslavné Rusy a luteránské Prusy vášnivými katolíky, ale sami takto profilovaný katolicismus nepřijímají. Češi vyznávají sekulární hodnoty a občanskou společnost. Ale původní tendence Solidarnośći, v níž šlo o dělnickou samosprávu v závodech a demokracii všedního dne, si u nás získala sympatie.
V současné době je Polsko zemí, kde probíhají zajímavé diskuse o minulosti i přítomnosti. Pro mne je překvapivým fenoménem, že ze všech dekád poválečné historie dnes vypadá nejlépe ta Gierkova. Edward Gierek sám vydal knihu Przerwana dekada, jejíž název se nemusí překládat. Za jeho doby vzniklo 560 nových závodů, investovalo se do bytů, do infrastruktury, do vědy a kultury. Věda a kultura byly tehdy něčím, co mohly Polsku závidět i bohatší společnosti. Častokrát se o tom bavím s kolegou z Evropského parlamentu, synem bývalého polského předáka. Profesor Adam Gierek je špičkový odborník na technologie a materiály a odvádí skvělou práci ve výboru pro průmysl, výzkum a energetiku.
U Poláků vystupuje do popředí nejen jejich národní hrdost a vztah k vlastní historii, láska ke koním a jejich soudržnost. Velmi mi imponuje jejich odolnost vůči katastrofám, a to i tehdy, přispěli-li k nim taky trochu sami. Jejich tvrdý a nekompromisní boj s nacisty je hodnota, kterou začíná sjednocená Evropa poznávat a vážit si jí. Po potlačení varšavského povstání okupanti polské hlavní město zcela zničili. Poláci tuto destrukci vymazali tím, že starou Varšavu obnovili podle historických plánů. Tato obnova má symbolický význam. Poláci ukázali celému světu, že zlo sice může vítězit, ale nikoli definitivně.

Lucemburský labyrint
Lidé mého pokolení poslouchali Radio Luxembourg, tzv. „Laxík“. Dnes je to pryč. Západní populární hudbu chrlí všechny stanice. Lucembursko je také přítomno v českém historickém vědomí jako země, odkud pocházela jedna česká vládnoucí dynastie. Ostatně, otec Karla IV. Jan je pohřben v Lucemburku a Lucemburčané ho nazývají* Jang de Blannen (Jan Slepý). V roce 2010 byla v Praze v domě U Kamenného zvonu výstava „Královský sňatek“ k 700. výročí nástupu lucemburské dynastie na český trůn. Pozoruhodné na Lucembursku není jen to, že mělo nejdéle sloužícího premiéra (Jeana-Clauda Junckera), že mělo a má vysoce fungující a prosperující ekonomiku a tolerantní politickou kulturu, která tuto zemi otevřela imigrantům (nejvíce z Portugalska), ale Lucembursko je i složitý jazykový rébus. Lidé mezi sebou mluví alamanským dialektem němčiny, který pokládají za samostatnou řeč – lucemburštinu (letzeburgisch). Říkají: „mir schwätze letzeburgisch“ (mluvíme lucembursky). V církvi se neprosadil žádný jiný jazyk než němčina, ale v politickém životě vládne francouzština, která byla oficiálně zavedena jako úřední řeč v roce 1841. V parlamentu se rozpravy vedou v lucemburštině, ale protokoly o jednáních jsou francouzsky. Všichni Lucemburčané sice umí německy, ale na veřejnosti se mluví německy zřídka, třeba když se jedná s německou delegací. Takže úřední jazyky jsou jaksi tři, ale vědomí národní identity je jasné. Mohli se o tom přesvědčit nacisté, když obsadili velkovévodství, udělali sčítání a dotazovali se na jazyk a národnost. Až na drobné výjimky odpověď obyvatel této malé země byla jasná: jazyk lucemburský, národnost lucemburská.
Lucemburk je také jedním z měst Evropské unie. Evropský parlament tu má své hospodářské struktury. Občas se tu konají konference. Statut evropského města si Lucemburk žárlivě střeží. *Jean-Claude Juncker
byl respektovaný politik a vedl skupinu Evropské unie pro euro. Lucembursko je zemí, která evropskou myšlenku podporuje a v přepočtu na obyvatele přispívá do evropské pokladny nejvíc. Umí svou pozici přetavit ve vliv, který by mimo Evropskou unii nikdy získat nemohlo. Je to lekce i pro Česko?

Smutná neděle
Mám rád maďarskou kulturu. Chodil jsem v minulosti v Praze do Maďarského kulturního střediska, kupoval knihy a desky. Pak jsem si zvykl jezdit do Budapešti. Maďarská kultura je moc zajímavá. I filozofie, pokračování Lukácsovy školy, i když už od roku 1971 nebyl mezi živými. V roce 1985 jsem se vydal na konferenci ke stému výročí György Lukácse. Seděl jsem po ní v jeho bytě mezi hvězdami lukácsovského bádání a Frank Benseler, vydavatel spisu K ontologii společenského bytí, vyprávěl, jak se poprvé setkal s Mistrem. Lukács se ho najednou zeptal: „A Franku, která z mých knih vás přivedla k mé filozofii?“ Benseler odpověděl, že monografie Goethe a jeho doba. Lukács se prý otočil k manželce a řekl: „Vidíš, Gertrudo, i špatná kniha může mít pozitivní výsledek!“ Mnohokrát jsem si tu scénu přehrál v mysli. Jaká absence pocitu sebedůležitosti u skutečného mistra filozofické kultury! Lukács se vždy snažil ukázat, že jsou alternativy, že není jen buď, anebo. Když ho zatýkal sovětský poručík (Lukács byl členem vlády Imre Nagye), požádal filozofa, aby mu odevzdal zbraň. Lukács sáhl do kapsy a podal mu plnicí pero. Maďarské úsloví říká: „a szó is a fegyver“ (slovo je také zbraň).
Teď už tak často v Budapešti nebývám. Lukácsova škola, kde bylo hodně lidí židovského původu, je rozprášena. Tu a tam zaregistruji, že někdo z tohoto okruhu funguje. Třeba Miklós Almási, který vydal „Malou knihu o Hegelovi“. Vycházejí spisy Ference Fehéra, například skvělá kniha o Dostojevském jako básníkovi krize. Ale Fehér je také po smrti. Nádherné filmy Istvána Szabóa (trilogie Mefisto, Plukovník Redl, Hanussen) jsou minulostí. Vybavuje se mi píseň Smutná neděle (Szomorú vasárnap), jediný skutečný hit, který napsal Dezső Rezső. Je to tak úžasně sugestivní píseň o nešťastné lásce, že byla za Horthyho zakázaná, protože se prý při ní řada důstojníků zastřelila a Horthy nechtěl decimovat důstojnický sbor. Z tradičních restaurací, kam chodili maďarští intelektuálové, jsou teď provozovny McDonalds. Jen cukrárna Gerbaud vzdoruje a připomíná doby, kdy se tam scházeli lidé ze slavného okruhu Nyugat (Západ), jako Bartók nebo Ady.
Miloslav Ransdorf


[PZ1]Kdo? Litva? Pak:
Přístup k moři si Litva zjednala anexí Klaip?dy
[JK2R1]

Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 02/2020
02/2020 číst aktuální číslo
Czt