Blbec nebezpečný ze všech stran

Do výšin Závojového vodopádu 2

Odpoledne a noc jsme strávili v lese ve stanu. Další den jsme sešli do rokle Tomášovskej Belej a na konci Sokolí doliny lezli do jakoby nekonečných výšin po žebřících a lávkách podél Závojového vodopádu. Matouš je lezec. Výšky jej lákají. To, co je pro dospělého člověka snadnou záležitostí, je ale pro takové „mrňadlo“ lezecký výkon. Při překonávání jednoho cca sedmdesáticen­timetrového zdvihu na železný rošt, když byl ve vzporu na obou rukou, mu jeden spěchavý „turista“ zvedl nohy. Matoušek si bolestivě narazil hrudní koš. Dotyčný se hájil tím, že prý mu chtěl pomoci. Mísily se ve mně vztek s bezmocí. V takové situaci by si musel natlouct kokos i sebelepší gymnasta. Kdybych tak mohl dotyčnému „dobrákovi“ jeho „pomoc“ adekvátně vrátit! Zkrátka, kozel je nebezpečný zepředu, kůň zezadu a blbec ze všech stran.

Veľká poľana
Došli jsme na Veľkou poľanu, kde jsem Matouškovi ukázal posed, v němž jsme tehdy s bráchou strávili druhou noc a zamířili bydlet přes louku do pastevecké boudy, umístěné na okraji lesa ve zhruba šestimetrové výšce mezi čtyřmi stromy. Byla v dobrém stavu. A tak jsme tu s Matouškem, zrovna tak jako před třemi roky s jeho velkým bráchou, (dvakrát) komfortně nocovali.

Uvědomil si, že je vlastně pětileté mrně
Další den jsme po červené značce sešli do ústí Veľkého Sokola – nejmohutnější tiesňavy Slovenského ráje s až třistametrovými skalními srázy. Tam jsem „musel“ Matouškovi vyřezat z kůry lodičku, aby si ji mohl pouštět na stejném místě jako druhdy jeho „velký brácha“. Pak jsme se vydali vzhůru částečně po suchu, částečně vodou a dílem po slizkých kulatinách dřevěných lávek, protože střídavě mrholilo a pršelo. Na nich jsem Matouška držel raději za ruku. Veľký Sokol je nejen největší, ale pravděpodobně také nejdelší. Matouš statečně šlapal. Jeho kondici a výdrž by mu mohl leckdo tzv. dravý a dospělý závidět. Asi kilometr od domečku na něj padla krize. Zrovna v těch místech jako před třemi lety na jeho bráchu. Starší Martin je ale trochu jiná povaha, nefňuká a jde úplně na doraz. Tenkrát na něm bylo vidět, že už toho má „plné kecky“, ale strojově šel dál. Kdežto Matoušek, to je komediant. Najednou, jako by si uvědomil, že je vlastně pětileté mrně, se začal jako pětileté mrně stylizovat. Jal se plakat, trucovat a volat maminku. Vzal jsem mu batoh a jako „mrňátkovátko“ jsem jej konejšil. Pokračovali jsme v cestě. Kousek od visutého domečku, kde už to poznával, z něj (naprosto opodstatněné) vyčerpání jakoby spadlo, a než jsem uvařil večeři, pobíhal po lese a hrál si. To jeho „velký brácha“ tenkrát došel, zalehl, a něž jsem stačil uvařit večeři, usnul a spal až do rána.

Taxi za peníze je rozhodně dražší
Cesta Veľkým Sokolem vede často vodou přímo po dně potoka. Večer jsem zjistil, že jak moje, tak Matoušovy goretexové boty tečou. Počasí rovněž nevěstilo nic moc. To minulou noc na obloze nádherně zářily hvězdy. Ráno jsme se tedy sbalili a vyrazili po červené značce dolů do kempu v ústí Suchej Belej. Cestou jsme potkali partu Pražáků, kteří se nás ptali, kudy že se dostanou do tiesňav. Bohužel, bylo to zrovna v místech rozvodí, kde rokliny začínají (ale končí jimi vedené turistické trasy, neboť se zpravidla chodí jedním směrem proti vodě). Kromě toho, že jsem jim řekl, že se mají vrátit (cca 2 hodiny chůze) odkud přišli, jsem jim poradil, aby si raději koupili mapu, že se jim ve Slovenském ráji vyplatí. Dole u Spišské koliby, kde jsme s Matouškem poobědvali, jsme byli o půl hodiny dříve než oni. Část jich odešla na túru do tiesňavy a dva z nich – děvče s klukem – seděli před kioskem. Tentokrát jsem se raději Matouška neptal, kolik si dá piv. Poté, co jsem Matoušovi koupil bonbóny a limonádu a sobě lahváče, jsme si k těm dvěma přisedli a dali řeč. Desetikilometrová cesta s bágly pěšky po silnici na vlak do Vydrníku a v pohorách, pro dospělého nic moc, natož pro pětileté dítě. Slovo dalo slovo a my vyměnili mapu za odvoz na nádraží. Takže: do Slovenského ráje se vydávejte zásadně s mapou. Taxi za peníze je rozhodně dražší.