Menu

Co je horší: jestli tuší a mlčí, nebo netuší a papouškují?

31. 12. 2018

S Tomášem Březinou se potkáváme po konferenci Klíčové faktory úspěchu, která se uskutečnila 30. listopadu v Rudolfově galerii na Pražském hradě.

Tomáši, tvůj letošní příspěvek měl opět velký ohlas.
Ano, vyprávěl jsem tam o realitě, která je nesdělovaná. Vždycky si kladu otázku, zda je to proto, že to ty současné politické, ekonomické a jiné elity tuší, nebo netuší. A co je horší: jestli tuší a mlčí, nebo netuší a papouškují klišé, která se prohánějí mediálním či akademickým světem. Vzhledem k tomu, že už jsem zestárl a vidím na konec, nebojím se říkat, co vím a co chci. Kromě toho jsem odkojen skutečnou prací a starou reálnou ekonomikou. Jistou poctivostí apod. A když o něčem hovořím, tak se na to snažím být v souladu se selským rozumem připraven.

Rozpovídal ses o obecné ekonomické situaci.
Poukázal jsem na pár primitivních, v podstatě lehce dosažitelných dat, která odrážejí realitu, ať je veselá, smutná, nebo standardní. Na to, že máme největší byrokracii v tisícileté historii české státnosti. V přepočtu na hlavu nejvíc úředníků v Evropě (7× víc než v Británii), kteří nás ničí svojí „péčí“. Nejvíc učitelů, lékařů, soudců. Mluvící hlavy tvrdí, že máme skvělý ekonomický růst a kondici, a tedy nevědí nebo tají, že klíčová je skutečná ekonomická výkonnost státu. Nikoli iluzorní. Jinými slovy: zikonizovaný „růst HDP“ (a je jedno, o kolik procent) je zbytečný údaj, pokud jsme schopni vytvářet jen asi pět bilionů korun ročního HDP, což je naše současnost, zatímco by bylo potřeba vytvořit těch bilionů aspoň patnáct, abychom se trochu přiblížili sousednímu Bavorsku. Žijeme v době, kdy nové i staronové elity ignorují popsanou nevýkonnost ekonomiky. Kdy ignorují každoroční odliv několika set miliard korun v České republice vytvořených hodnot do zahraničí. Zkrátka v tom, jak si ze suverénní země udělat hospodářsky závislou kolonii, jsme v Evropě rekordmani. Žijeme v době, kdy se nesmyslně tlačí na jediné svobodomyslné lidi u nás. Na malé a střední ryze české firmy a živnostníky. Prý tím konáme dobro a spravedlnost a získáme 6 či 18 miliard Kč. Přitom je to cesta do pekel. Co je to oproti 700 miliardám, které rok co rok věnujeme cizím korporacím?
No a pak jsem okomentoval dvě každému dostupné oficiální tabulky, které byly pro moji desetiminutovou řeč klíčové. Jedna byla Českého statistického úřadu a druhá Mezinárodního měnového fondu.

Tabulka Mezinárodního měnového fondu
mapuje ekonomickou výkonnost devětatřiceti ekonomik světa. Hodnotí státy podle hrubého domácího produktu. Vtip toho ovšem je, že je to hrubý domácí produkt adresný, popisný, tj. na hlavu v té které zemi. Jinak by to bylo nezřetelné, protože země ve své geografické a populační rozmanitosti mají diametrálně jiná specifika, takže souhrnně se jejich výkonnost těžce mapuje. Ovšem když se jejich výkonnost vydělí počtem obyvatel, je možné srovnávat. Já si připravil srovnání se sousedními státy. S Rakouskem a Německem, se kterými se chceme rovnat, se Švýcarskem a s Francií, protože vedle mne mezi mluvčími konference seděl francouzský velvyslanec. Realitu jsem namaloval do grafu. Za prvé, že na průměru se v HDP na hlavu pohybují Rakousko, Německo a s určitými odlišnostmi Francie. Vysoko nad nimi ční Švýcarsko a hluboko pod nimi zůstává Česká republika. Všechny ty křivky měly ve své křivosti totožně paralelní průběh. Čili žádné přibližování či vzdalování. A to je ten smutek: odstup Česka a tendence. Na tomto obrázku jsem zděšeným posluchačům v auditoriu ukazoval, že to, co ty „mluvící hlavy“ – politické, ekonomické a jiné elity – říkají, prostě není pravda. My nejsme ekonomicky výkonní a nedoháníme Evropu. Natož abychom byli ekonomickým tygrem.

Tabulka Českého statistického úřadu
pak popisuje důvody. Ukazuje, jak jsme na tom od roku 1955 do roku 2017 se zaměstnaností. Ne jaká je míra zaměstnanosti, ale struktura a počty lidí, kteří pracují. To jsou ještě smutnější data. V roce 1980, a zejména v roce 1990, pracovalo na území České republiky z deseti a půl milionu jejích obyvatel přes pět milionů dvě stě tisíc lidí. Zatímco v roce 2017 necelé čtyři miliony. Někam se ztratilo 1,2 milionu zaměstnanců. Nějaké to procento z nich jsou osoby samostatně výdělečně činné, ale milion pracujících se někam vytratil. Je na dávkách? Ve starobním důchodu? Problém je, že ty necelé čtyři miliony pracujících zbývajících šest a půl milionu lidí neuživí. A to i z toho důvodu (což je ještě smutnější příběh), že struktura těch necelých čtyř milionů pracujících je oproti předbolševickému, bolševickému i čerstvě transformačnímu světu stále a stále horší. Podíl pracujících v průmyslu, v produktivní sféře tvořící hodnoty, neustále klesá. Ze dvou a půl milionu na půldruhého milionu lidí. Naopak strmě stoupá podíl státních zaměstnanců – těch nejhorších, což jsou státní úředníci, i těch cennějších placených státem – ve zdravotnictví, v bezpečnostní oblasti atd. Dokonce i podíl adorovaných pracovníků ve školství. V roce 1955 jich bylo sto třicet tisíc a v roce 2017 už dvě stě sedmdesát tisíc. Tedy o sto padesát tisíc víc. A já si nemohu pomoct, v dobách, kdy jsme měli víc dětí a patřili k zemím s nejvyšší úrovní školství, na ně stačilo 130 tisíc učitelů. Teď, kdy máme daleko míň dětí, máme dvakrát tolik zaměstnanců ve školství. Tady něco nehraje. Já chci, aby učitelé měli víc a víc peněz, protože bez toho se nepohneme. Ale bohužel, ta čísla tomu neodpovídají. To je celý příběh. Každý se na to může podívat.

Ve svém minulém interview pro Všudybyl nazvaném „Myslet, vědět, umět, dělat“ jsi řekl: „Musíme se snažit, krok za krokem, tok aktiv vytvořených v Česku vrátit do Česka a mít českou ekonomiku, a ne pouze ekonomiku v Česku.“
Dokud se mluvící hlavy nezačnou těmito čísly strukturálně zabývat (politici současní i ti budoucí) a něco aspoň malého primitivního s tím dělat, naše středně velká evropská země prostě nebude nikdy prosperovat a nebude dobrým místem pro budoucnost našich dětí. Nezasáhnou-li naše elity systémově do předvedených čísel, je mi líto mladých lidí. Nebude nový Baťa, Kolben ani Emil Škoda. Budeme si nadále lhát, jak bezvadné je mít skvělou automobilovou značku na našem území (v německých rukou), o bankách ani nemluvě. Je fakt, že je to tu lepší než třeba v Bangladéši. Jen člověk musí být maximálně odolný a svobodomyslný. Musí chápat svojí osobní svobodu jako něco, co ničím nelze nahradit. Musí umět hledat skutečnost a pravdu a být věřící. Nikoli nutně v náboženském smyslu, ale věřící v sebe sama a v to, že pravdivost a charakter jsou v dlouhodobém horizontu jedinou cestou k nezpochybni­telnému úspěchu. A musí být schopen naplnit svými činy řadu čtyř velmi běžných, avšak běžně nenaplňovaných sloves: myslet, vědět, umět, dělat.



Archiv vydání

2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 01/2019
01/2019 číst aktuální číslo
Czech specials
Restaurace Novoměstský pivovar
travelcon