Být průvodcem není jednoduché 

Sedí si pěkně v teple, v ruce mikrofon, vlastně nic moc nedělá, usmívá se na klienty v autobuse a říká vlevo vidíte, vpravo vidíte… Tak přesně to si myslí mnoho nezkušených a také neznalých, kteří nemají ani ponětí o tom, co vlastně obnáší být průvodcem. Naopak lidé od fochu, ti, kteří pronikli do tajů cestovního ruchu, se shodují v jednom – na osobnosti průvodce, na jeho šikovnosti, znalostech a zkušenosti, často závisí úspěch i nezdar zájezdu, poznávání, no prostě celé akce.

Být průvodcem není jednoduché
Být průvodcem opravdu není jednoduché. Je to práce náročná, vyžadující odborné i jazykové znalosti, neustálou přípravu, časové možnosti, ale i výbornou fyzickou kondici a permanentní chuť pracovat s lidmi. Vlídnost, ochota, obětavost, objektivita, trpělivost, zodpovědnost a nezdolná energie by měly být každému průvodci vlastní. Měli by být, ale…

Jací jsou průvodci v realitě každodennosti cestovního ruchu?
Ať máme na mysli průvodce doprovázejícího do zahraničí skupinu českých turistů, či naopak člověka, který se stará o zahraniční návštěvníky Prahy a České republiky, na každého z nich jsou kladeny velké nároky. Prvním předpokladem k jejich zdolání je, mimo osobních vlastností, vzdělání, odborná kvalifikace a příprava.

Již od roku 1904
Tradice průvodcovské práce má u nás hluboké, ještě v Habsburské monarchii ukotvené kořeny. Již od r. 1904 existovala „živnost průvodcovská“, rozvíjená postupně v letech První republiky i ve druhé polovině 20. století. Být průvodcem vždy znamenalo být člověkem kulturním, vzdělaným a znalcem několika světových jazyků.

Průvodce je často jediným reprezentantem země,
s nímž se zahraniční návštěvník setká. Podle jeho chování a vystupování je posuzována úroveň navštívené země či města. Bylo by proto dobře, aby si každá cestovní kancelář opravdu uvědomila a čas od času také ověřila, kdo vlastně za ni „hájí její i naše barvy“.

V oblasti odborného vzdělávání
U nás existuje několik škol, které poskytují, pochopitelně na různé úrovni, průvodcovskou přípravu. Jejím základem jsou hodiny historie, dějin umění, zeměpisu, topografie, ale také metodiky, psychologie apod. Závěrečné zkoušky čekají na absolventy opět s rozdílnými požadavky a nároky.   

Zvědaví turisté    
Ukončením kurzů však odborná příprava průvodce zdaleka nekončí, spíše naopak. Jak praví klasik. Čím více toho víme, tím více víme, že nic nevíme. Stále nové, aktuální informace o tom, co se u nás děje. Vždyť turisté jsou velmi zvědaví. Chtějí slyšet, jak vysoká je nezaměstnanost, jaké se platí daně, jak vysoké jsou nemocenské dávky, jaký je průměrný plat, či nájem, kolik procent aktivity státu tvoří státní a soukromý sektor a tak dále, a tak dále. Neustálý kolotoč otázek a odpovědí. Ale pozor, pánové, musíte znát také recept na houskové knedlíky, svíčkovou či štrůdl, poradit, jaké skleničky jsou ty nejlepší. Nejen pro výše zmíněné je průvodcovská práce považována za náročnou. Také proto, že je prací sezónní, velmi náročnou na čas a pevné nervy.

Česká cochcárna
„Stavovský pocit cti" je pro každou profesi velmi důležitý, u nás byla však dána po dobu více než pěti let možnost, aby tuto práci dělal kdokoli a jakkoli. Netvrdím, že všichni samozvaní průvodci dělají všechno špatně. Jedno, ale opravdu zlé je. Do Prahy a České republiky přijíždějí tisíce turistů, aniž by se cokoli dozvěděly o historii, tradici, současnosti,
o přednostech naší země či jejích záporech z úst „domácího člověka“. V jiných turisticky vyspělých zemích tomu tak není. V Itálii, Španělsku, Francii, Řecku, či např. v sousední Vídni si velmi pilně hlídají, kdo a co, o jejich zemi vypráví. V rámci živnostenských komor a prostřednictvím domácích, v té, které zemi, platných zákonů, dbají na přísnou kvalifikaci a dodržování podmínek k průvodcovské práci. Proč jinde ano a u nás ne? Můžeme tomu říkat ode zdi ke zdi. Od živnosti vázané k naprosto volné, od zákonných záruk po cochcárnu (každý si dělá, co chce). Ale i když budeme mít zákony dokonalé, nebude-li kontroly, nebude ani dodržování zákonů.

Plánovaná vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj
O tom nejdůležitějším zákonu pro průvodcovskou práci, bych se ráda zmínila. Je jím bezesporu zákon živnostenský, v poslední úpravě nabývající účinnosti 1.března letošního roku. Podle ní, musí mít průvodci maturitu a 3 roky praxe, na jejich odborné kvalifikaci však nezáleží. Upraví ji teprve plánovaná vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj, odboru cestovního ruchu. Ta by měla jasně říci, jaké vzdělání má průvodce mít a co má umět. Měla by myslet např. na specifiku památek UNESCO, významných regionů apod.
Snad se už konečně průvodci z Prahy, Českého Krumlova, Karlových Varů, Mariánských Lázní a dalších míst České republiky dočkají jasné a rozumné zákonné úpravy, která ochrání podmínky pro jejich hezkou, náročnou a cestovnímu ruchu prospěšnou práci.
Pro Všudybyl od PhDr. Jaroslavy Novákové.

V Praze blaze?

Od června 1991,
kdy tehdejší generální prokurátor ČR JUDr. Ludvík Brunner zrušil vyhlášku zastupitelství hlavního města Prahy „O průvodcovské činnosti na území hlavního města Prahy“, ve které byly mimo jiné uvedeny i peněžité trestu pro osoby, které tuto činnost provádějí bez náležitého oprávnění, jsou marné snahy organizací průvodců o její uvedení v život. Vyhláška byla zrušena pod záminkou, že se jedná o omezování základních práv a svobod občana, protože dle čl. 26, odst. 1 zákona „každý má právo svobodně podnikat“. Zejména zahraniční průvodci vykonávají tuto činnost, pro kterou jsou naši průvodci v cizině vystaveni trestnímu postihu, bez ostychu a obav. Nejen, že tím berou práci našim průvodcům, ale navíc připravují státní pokladnu o valuty a daně z této činnosti plynoucí.

Jistě nikdo z nás nepochybuje,
že v Německu, Rakousku, Itálii a všude jinde, kde je tato činnost zahraničních průvodců sledována a případně trestána, se tím nejedná o porušování lidských práv. Právě naopak. Kdy se konečně i čeští průvodci cestovního ruchu dočkají buď vyhlášky nebo zákona, kde bude tato činnost upravena?
Převzato z Časopisu osobností průmyslu cestovního ruchu Všudybyl z ledna 1997.