Menu

Ázerbajdžánci věří ve vlastní ekonomiku

31. 03. 2010

S velvyslancem Ázerbájdžánské republiky Jeho Excelencí panem Tahirem T. Tagizade promlouváme 4. března 2010 z pódia kongresové haly TOP HOTELu Praha k účastníkům ázerbajdžánské koktejl party Ligy pro cestovní ruch konané pod jeho záštitou. Avšak nezdržujeme je dlouhými projevy od toho, proč tu jsou. Tj., aby díky navazování osobních kontaktů získali bližší vztah k Ázerbájdžánské republice. Ostatně při přibližování ázerbajdžánských reálií nám účinně sekundují velké plazmové obrazovky firmy ProMoPro, a protože láska prochází žaludkem, tak i ázerbajdžánské kulinářské speciality připravené TOP HOTELem Praha.
Ázerbájdžánská republika je nejen krásnou, ale i hospodářsky úspěšnou zemí. Čím to, pane velvyslanče, že je i v současné době nejdynamičtěji rostoucí ekonomikou světa?
Když jsem v roce 2007 předával pověřovací listiny vašemu prezidentovi Václavu Klausovi a hovořili jsme o růstu ázerbajdžánské ekonomiky, pan profesor se do mě opřel, že prý se v něm bouří ekonom. Že taková dynamika není možná. Jenže je! Samozřejmě, u dynamiky růstu čehokoliv záleží na výchozím bodu. Náš byl hodně špatný, protože v posledních letech existence Sovětského svazu byly prakticky zpřetrhané všechny hospodářské svazky mezi jeho republikami. Od poloviny devadesátých let minulého století ale hospodářský růst Ázerbajdžánu činil víc než 25 % ročně. V době nástupu finanční a hypoteční krize 15 až 16 %. A loni nás „málem položila“. To jsme měli jen 11% růst. Strach z hospodářského vývoje, odložená spotřeba a nedostatek platebních zdrojů totiž ovlivňují i státy vyvážející ropu a ropné produkty.
Víte, doktore, když jste v minulém vydání Všudybylu v rozhovoru s šéfem náchodské firmy Sněžka Ing. Miloslavem Čermákem zmiňoval symboliku postavy strašidélka – nadčasové poselství, které nám ve své pohádce „Kubula a Kuba Kubikula“ zanechal váš geniální spisovatel, Slezan MUDr. Vladislav Vančura (viz www.e-vsudybyl.cz, článek „Náš stát si nepotřeboval nic dokazovat“), napadlo mne, že nejen mechanismus této krize je podobný bytnění či slábnutí Barbuchy, ale i existence předchozího totalitního režimu, v němž obě naše země dlouho žily. Ten rovněž sílil či slábnul s tím, nakolik se ho lidé báli. A čím víc se báli, tím méně proti němu dělali. Jak Československo, tak i Ázerbajdžán ale nakonec prokázaly, že bát se nemá. Jsem přesvědčen, že Československo kořeny obnovení svobodného vývoje zapustilo dávno před „Sametovou revolucí“. Obdobně tomu bylo i u nás. Tedy ne až v roce 1991, kdy byla vyhlášena naše samostatnost, ale v roce 1990, když umírající sovětský totalitní režim poslal do ulic Baku tanky, obdobně jako o dvanáct let dřív do ulic Brna, Prahy a Bratislavy.

Pane velvyslanče, velmi si cením, že jste sem pozval české podnikatele investující v Ázerbajdžánu a Ázerbajdžánce podnikající v Česku, protože obchod je nejmocnějším mírotvorcem, leč i baziliškem. Ne náhodou ten světový tolik tleskal Československu mírově vyklízejícímu nejen atlasy světa, ale i svá tradiční odbytiště.
Co se týče českého byznysu v Ázerbajdžánu, zaznamenáváme velký pokrok. Máme za sebou dvě byznys fóra. To, co rozhoduje, jsou ale konkrétní dohody. Jednáme i na státní úrovni. V těchto dnech mezi ministerstvem financí Ázerbajdžánu a českými institucemi, jako je EGAP a Komerční banka, probíhá dojednávání dvou velkých projektů – obnovy ázerbajdžánských železnic a výstavby dálnice. Obé má být financováno českou stranou na základě státních garancí a ázerbajdžánských státních záruk. Samozřejmě, že řada vašich firem, jako např. OHL ŽS, ČEZ, Technoserv, AERO TRADE, už u nás podniká a další české firmy se k tomu chystají. Velice příjemné bylo před chvílí seznámení s panem Michalem Forejtem z firmy OPTAGLIO, který mne informoval, že i oni už vedli předběžná jednání v Baku v řadě věcí pro Ázerbajdžán velmi aktuálních. Je dobré, že obchodní propojení mezi Českem a Ázerbajdžánskou republikou máme rozjednané ve vícero směrech. Objem vzájemné ázerbajdžánsko-české obchodní výměny činí zhruba půldruhé miliardy dolarů. Z toho miliardu čtyři sta milionů dělají ropa a ropné produkty. Na vše ostatní tedy zbývá sedmdesát osmdesát milionů, což je vzhledem k možnostem našich dvou států neadekvátní. Když jsem do Česka odjížděl, pověřil mne náš pan prezident Ilham Alijev, abych důsledně pečoval o deideologizaci vztahů. Za minulé éry zde totiž ideologiazace byznysu (s těmi se nebavit, s těmi ano) zapustila silné kořeny. Náš pan prezident mi kladl na srdce, že se mám soustředit zejména na humanitární a ekonomickou sféru. Za laskavé podpory Masarykovy univerzity v Brně jsme proto otevřeli Středisko ázerbajdžánsko-kaspických studií. Na bulletiny, které vydává, jsou pozitivní odezvy. Třikrát čtyřikrát do roka pořádá konference, jejichž častým tématem je energetická bezpečnost. Samozřejmě, že naší výraznou prioritou jsou i mezinárodně právní vztahy mezi vaší a naší republikou. Po mém nástupu se nám podařilo podepsat řadu dokumentů, které byly dlouhou dobu rozjednané (vyjma dohody o zamezení dvojího zdanění). Spousta věcí byla podepsána mezi rezorty. Mezi ministerstvy obrany a zahraničních věcí. A minulý rok jsme konečně do vítězného konce dotáhli velkou mezivládní dohodu, na jejímž základě bude probíhat spolupráce v oblasti ekonomické, vědeckotechnické, kulturní, a která bude základem pro vytvoření mezivládní komise. Z onoho velkého balíku smluv a dohod, které jsem si dal za úkol dotáhnout do konce, mi tak zbývá už pouze vzájemná podpora investic.

Ázerbajdžánská republika a Československo jsou si v mnohém podobné. Nejen v tom, že získaly samostatnost ve stejném roce. Vy ale o pět měsíců dřív, 28. května 1918. Pane velvyslanče, jak vnímáte Českou republiku?
Mám rád české dějiny a literaturu. Když jsem měl psát práci ze svého hlavního oboru, kterým byla bohemistika, vybral jsem si diplomatickou doktrínu Jiřího z Poděbrad. Byl to právě on, kdo přišel s ideou unie evropských států a myšlenkou: „jeden stát = jeden hlas“, tj., že velký stát nemá zastrašovat malý. Prakticky to, čím se řídí (nebo by se mělo řídit) dnešní OSN. Pokud bych měl svůj vztah k Česku vyjádřit jedním slovem, pak to bude: zbožňování. A tím myslím nejen Čechy, ale i místo, kde jsem u vás začínal své působení – Brno, Moravu a samozřejmě i malebné Slezsko.
Zmínil jste, že naše země jsou si v mnohém podobné. Tedy nejen letopočtem nabytí nezávislosti, ale i tím, že o ni po – z historického hlediska – krátké době přišly, aby získaly zkušenost s tzv. „nejlepším světovým systémem“. Jsme si podobní i rozlohou a počtem obyvatel, ale také obdobným charakterem úskalí svých geostrategických poloh. Za dob Masaryka a Beneše existovala teorie Československa jako mostu mezi Západem a Východem. Nyní, s posunem na východ, se spojovacím prvkem mezi Východem a Západem víc a víc stává Ázerbajdžán. Vaše současné sousedství sice už není až tak vzrušující jako to naše. Leč v minulosti bylo. Pokud to vezmeme hodně zpátky do historie, naše podobnost je i v tom, že na vašem území bývala centra velkých říší, které v sobě zahrnovaly značnou část Evropy. Jako např. za dob Sámovy říše, Velké Moravy, Přemysla Otakara II., Karla IV. nebo Rudolfa II. Také Ázerbajdžán býval centrem velkých perských říší. Řada perských a iráckých dynastií byla zcela nebo částečně je ázerbajdžánského původu. Např. Sefevidi nebo Kadžárové.

Pane velvyslanče, Ázerbajdžán je na ropu jednou z nejobdařenějších zemí světa.
Nerostné bohatství je na jedné straně Božím požehnáním, na druhé (svým způsobem) prokletím. Požehnáním proto, že může být tahounem ekonomiky. Ázerbajdžánské republice umožnilo ekonomický růst v době, kdy po rozpadu Sovětského svazu bylo naše hospodářství v troskách. Prokletím se může stát, jako např. v některých afrických státech. Pokud s ním země chytře nehospodaří, dostane se do problému. Ropa má jednu špatnou vlastnost, časem se vyčerpá. A když není, je třeba, aby ekonomika země už pevně stála na dalších pilířích. Prokletím se nerostné bohatství může stát i proto, že každý z něho chce kousek (když ne rovnou celé) pro sebe, a ne vždy slušnou mírovou cestou, viz pokračující anexe téměř dvaceti procent našeho suverénního území ze strany Arménie. Takže pokud bychom svůj hospodářský růst nedokázali potvrdit tím, že se ázerbajdžánská ekonomika rozvíjí z vícero pohledů, koledovali bychom si o malér. Naším velkým problémem byla nezaměstnanost. Nicméně za posledních šest let v Ázerbajdžánu vzniklo přes osm set tisíc pracovních míst, z nichž přes půl milionu jsou trvalá (nikoliv sezonní). Loni jsme měli inflaci pod 2 % a investice přesáhly 9 mld. dolarů. A kde je kolébka tohoto platidla? Kdo dal světu dolar? No přece vaše země! Jáchymov. Tady, doktore, vidíte, k jak až historicky úspěšnému propojení mezi Českem a Ázerbajdžánskou republikou loni došlo.

To je ale slabá náplast na českou ekonomiku, že nebýt českého Jáchymova, byli byste i vy bez dolarů…
Nejen my. Ale celý svět. Ale konec vtipkování a zpátky k ázerbajdžánskému hospodářství. Celkový objem investic u nás sice oproti druhému naftovému boomu po podepsání „Kontraktu století“ o něco klesl. Ale na loňských investicích je úžasné, že přes sedm miliard dolarů bylo vnitřních, tedy ázerbajdžánských investic. Takže nejen zahraniční investoři, ale také Ázerbajdžánci investují do ázerbajdžánské ekonomiky. To je zásadní! Věří ve vlastní ekonomiku a neschovávají peníze v zahraničních bankách.

Ale nejen proto je Ázerbajdžán nádhernou zemí.
Velmi zajímavý je i z hlediska cestovního ruchu. Hlava našeho státu pan prezident Ilham Alijev a také další představitelé Ázerbajdžánu se výrazně zasazují o turistické zatraktivnění mé vlasti. O získávání renomé bezpečné a pohostinné země. Máme devět klimatických zón, které se mění nejen horizontálně, ale i vertikálně; Kaspické moře; spousty památek. Např. v Baku lze navštívit „Dívčí věž“ (cca 6. stol.); kolem ní je Staré město (cca 12. stol.); krásné budovy evropského stylu z dob prvního naftového boomu (konec 19. stol.). V tomto si jsou Baku a Praha hodně podobné, akorát Praha je má v lepším stavu. To je mj. důvodem, proč chceme navázat partnerské vztahy mezi Prahou 6 a Baku 1, což je Staré město. Za éry Sovětského svazu jsme byli proslulou destinací nejen pro občany Sovětského svazu, ale i pro cizince. Z hlediska ázerbajdžánského průmyslu cestovního ruchu je pozitivní, že se zájem o nás zažíná obnovovat. Ostatně, trochu to ilustruje i činnost našeho pražského konzulárního oddělení, které v loňském roce vystavilo pětinásobek turistických víz oproti roku 2008. Už druhým rokem máme v Baku Diplomatickou akademii, na níž studují i čeští posluchači. Součástí jejich studijního programu je i famtrip do některé jimi vybrané evropské země. Letos se shodli, že chtějí do České republiky, takže v létě tu od nás (mj.) budete mít třicet studentů.

Výkonnost národních průmyslů cestovního ruchu výrazně ovlivňuje pohostinnost obyvatel země. V tomto směru má Česko velké rezervy.
To nemusí být vždy nevýhoda. Angličané mají přísloví: „Můj dům, můj hrad.“ Na tom nevidím nic špatného. Samozřejmě, v Ázerbajdžánu je pohostinnost idolem, kolem něhož vše stojí a padá. Nicméně český styl pohostinnosti je pro ázerbajdžánské turisty atraktivní, protože jej mohou porovnávat se svým, který může být až na pokraji absurdity. Když jsem pracoval v USA, navštívil jeden z mých amerických známých Ázerbajdžán a po návratu referoval: „Víš, co mne u vás překvapilo, když jsem někoho navštívil u něj doma? Že vytáhli všechno, co měli v ledničce, a všechno jsme to snědli, i když jim na další dny nezbylo vůbec nic.“ „To proto, že jsi byl host,“ vysvětlil jsem mu. A pro hosty se má udělat všechno. U nás je pořekadlo, že host je pro hostitele Božím darem. Ostatně i na webových stránkách Čechů, kteří navštívili Ázer­bájdžán, se lze setkat s podobnými referencemi. Tedy že pohostinnost Ázerbajdžánců je na takové úrovni, až překračuje všechny meze.

Spolu se zhruba dvěma sty dalšími lidmi je dnes večer naším společným hostem viceprezident pro Evropu firmy Microsoft Corporation Honza Mühlfeit. Ten mi poté, co jsme spolu před dvěma roky dělali obdobnou party, poskytl rozhovor, jehož název je: „Nevěřím, že lidé opustí svoji zónu komfortu prostřednictvím svých slabých stránek“ (viz stejnojmenný článek na www.e-vsudybyl.cz). Jaké jsou silné stránky Ázerbajdžánců?
Pomalu každý jsme extrovert, což je naší první silnou stránkou. Orientujeme se na své okolí a jsme komunikativní. Pokud se v Česku jde nakupovat, tak se jde nakupovat. Pokud do kina, tak jenom do kina apod. U nás lze vidět rodiny, jak se jdou projít jen proto, aby potkaly někoho ze známých. Aby se posadily, popily čaj. Ázerbajdžánská rodina by v izolaci nevydržela. Druhou naší silnou stránku, pohostinnost, jsme už zmiňovali. Třetí je podnikavost. Ta byla během staletí pro Ázerbajdžánce zásadní vlastností, což má řadu příčin. Např. geostrategickou polohu, kterou náš předchozí pan prezident Hejdar Alijev glosoval: „Vybírat si lze partnery a přátele, ale sousedy nikoliv. Ti jsou daní Bohem a jsou takoví, jací jsou.“ Podnikavost je Ázerbajdžáncům historicky dána i polohou naší země na „Hedvábné stezce“, na křižovatce strategických obchodních cest: sever – jih – západ – východ. A ještě jednu naši typickou vlastnost bych zmínil, byť nám ne vždy pomáhá. Na emociální úrovni, ve vztazích, neuznáváme odstíny šedé. Je to buď černé nebo bílé. Buď přítel, nebo nepřítel.


Archiv vydání

2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001

AKTUÁLNÍ ČÍSLO
VŠUDYBYL 05/2019
05/2019 číst aktuální číslo
Czech specials new