Ing. David Koppitz (1979)
absolvoval Rogue Community College a Southern Oregon University ve Spojených
státech amerických (1998–2002) a Fakultu podnikatelskou Vysokého učení
technického v Brně (2009–2012). Byl pak mimo jiné vedoucím oddělení
vnějších vztahů Statutárního města Pardubice (2004–2008), působil
v MEPCO, s. r. o. – Mezinárodním poradenském centru obcí (2008–2014),
byl poradcem ministryně pro místní rozvoj a následně se stal ředitelem
odboru regionální politiky MMR (2015–2017). Od roku 2017 je náměstkem
pro řízení sekce regionálního rozvoje.
Aby se v obcích a menších městech dobře žilo
01. 03. 2020
Rozhovor s náměstkem ministryně pro místní rozvoj pro
řízení sekce regionálního rozvoje Ing. Davidem Koppitzem jsem v duchu
poslání svého časopisu pro podporu obchodu a cestovního ruchu začal
úvahou, že aby bylo možné tržit peníze, je třeba mít nebo vytvořit
produkt a chtít ho realizovat. Uvést ho na trh, úspěšně propagovat
a zajistit po něm poptávku.
Pane náměstku, podle studie KPMG je z každé stokoruny utracené
v cestovním ruchu v Česku téměř 41?Kč odvedeno na daních
a poplatcích do veřejných rozpočtů. Chceme, aby se peníze turistů
a návštěvníků regionů České republiky ještě markantněji podílely
na financování výdajů státu a místních a krajských
samospráv?
Určitě by to bylo dobré. Ale proto je nezbytné vytvářet a zlepšovat
podmínky, které umožní rovnoměrný a udržitelný rozvoj cestovního
ruchu. Výraznou roli ve zvyšování výkonnosti domácího cestovního ruchu
a incomingu, generujícího obdobně jako export zahraniční inkaso,
a usměrňování rozvoje odvětví v regionech sehrává činnost souhrnně
označovaná jako destinační management. V České republice se dosud
organizace destinačního managementu věnovaly především marketingové
činnosti, ale podobně jako v zahraničí se postupně stávají subjekty,
které aktivně spolupracují na plánování a budování infrastruktury
a nabídky cestovního ruchu jako takového. Na české scéně proto chceme
vytvořit podmínky, za nichž by destinační agentury mohly výrazněji
přispívat ke zhodnocování hospodářského potenciálu naší země.
Diskutujeme o tom, jak jejich víceúrovňový systém ukotvit, co nejlépe
popsat a uvádět do praxe. Jsem toho názoru, že by měl jít cestou
vícezdrojového financování. Tedy participace především těch, kteří
z výsledků práce společností destinačního managementu primárně
těží. Vedle státu také podnikajících subjektů a pochopitelně
i municipalit a krajských samospráv, které jistě mají na zlepšování
prostředí a zvyšování životní úrovně svých obyvatel enormní zájem.
K tomu musíme například vyřešit letitý problém s výkladem veřejné
podpory.
Činnost „destinaček“ považujeme za důležitou službu pro rozvoj
cestovního ruchu v destinacích po celé České republice. Klíčovým
prvkem zůstává to, že jsou zakládány zespodu, za účelem rozvoje území
a ve spolupráci s širokou platformou partnerů. Mělo by jít
o přirozený, dlouhodobě udržitelný proces.
Jestli se dnes, co se výkonnosti cestovního ruchu týká, bavíme o čistých
třech procentech HDP, tak to samo o sobě není málo. Ale pokud tržní
platformu cestovního ruchu chápeme v multiplikačních souvislostech,
blížíme se k deseti procentům HDP a vnitřní spotřebě 300 mld. Kč.
Cestovní ruch skutečně není jenom o dojíždění z místa A do místa
B, ale o tom, že turista nebo jednodenní návštěvník přijede
do lokality, kde na pokrytí základních potřeb – stravování,
přenocování, zábavu apod. – přirozeně vydává za den násobně
vyšší částku peněz než lidé, kteří v tom místě žijí trvale. Je
však třeba hledat rovnováhu mezi příjmy, které zahraniční, ale
i domácí turisté do regionů přinášejí, a mezi „zátěží“,
kterou jejich pobyt v regionech představuje pro místní obyvatele,
infrastrukturu měst a obcí, životní prostředí a památky.
Nejvýznamnější společností destinačního managementu, která je
s to nejmarkantněji prosazovat Českou republiku v konkurenci ostatních
zemí usilujících, aby cizinci a jejich vlastní obyvatelstvo jezdili
utrácet peníze zrovna na jejich území, je stát. A nejen v rámci
státní propagace cestovního ruchu, ale i propagace sebe sama.
Česká republika je zejména z hlediska evropského cestovního ruchu
obklopena velmi silnými destinacemi. Každá ze zemí je svým způsobem
jedinečná. Spíše než jako soupeře bychom ale měli okolní destinace
vnímat jako inspirativní partnery a spoluhráče. Je pravda, že bychom
Českou republiku měli umět lépe prodávat. Přestože si třeba z Rakouska
můžeme v ledačems brát příklad, naše výchozí podmínky jsou jiné.
Středoevropský prostor je velmi rozmanitý a dovolím si tvrdit, že naše
země má spoustu konkurenčních výhod. Ať už jde o kulturní dědictví,
o přírodní krásy, ohromný a zatím nedoceněný turistický potenciál
regionů Slezska, Moravy a Čech…
Jestli Česká republika dělá málo, nebo hodně pro hospodářské
zhodnocování tohoto potenciálu, je věcí názoru. Určitě je to výzva, se
kterou se stát musí umět poprat. A nejen prostřednictvím agentury
CzechTourism, ze které chceme vytvořit de facto národní marketingovou
agenturu, ale do prosazování obchodních zájmů České republiky se musí
zapojit i další agentury a instituce, které Česko na zahraničních
odbytištích prezentují. Potenciál vidím i v rodící se meziresortní
spolupráci pro jednotnou prezentaci České republiky v zahraničí. Určitě
to není pouze o číslech, kolik turistů naši zemi navštíví, ale o tom,
nakolik velikostí a souhrnným objemem svých útrat podpoří české
hospodářství a svou poptávkou vznik a udržení pracovních
příležitostí. A jestli navštíví pouze Prahu, nebo vyjedou objevovat
další tuzemské regiony. I tato debata je součástí námi připravované
Strategie rozvoje cestovního ruchu 2021–2030, kterou předložíme vládě
v polovině tohoto roku.
Co se cestovního ruchu týká, Praha je v celosvětovém
povědomí mnohdy silnější značkou než značka Česká republika. Přitom
i mimo Prahu naše země disponuje mnoha světově unikátními cíli
a vysokou mírou pohostinnosti. Která země a místo na zeměkouli se mohou
odkazovat, že daly světu globálně nejznámější věc, platidlo dolar? Že
v nich (díky laureátce Nobelovy ceny Marii Curie-Skłodowské) začala
atomová éra lidstva a ještě před ní tam působil renesanční učenec
Georgius Agricola, jehož De re metallica libri XII byla přes dvě století
celosvětovou biblí hornictví a hutnictví? Jistě, i mimo Prahu mají
jasno, že zhodnocováním takovýchto daností jde o jejich peníze až
na prvním místě. Ale jak přispívat k hospodářské a sociální
stabilitě a zvyšování kvality života na venkově, když úroveň
společenské poptávky tak činit prostřednictvím cestovního ruchu je oproti
již zmiňovanému Rakousku v Česku mizivá?
Problémy, s nimiž se venkov potýká, řešíme v rámci vládou přijaté
Koncepce rozvoje venkova i na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR.
Samozřejmě koncepcí a strategií máme celou řadu, dokument sám o sobě
nic nevyřeší. Proto se snažíme vést diskuzi se všemi důležitými
partnery a neztrácet kontakt s každodenní realitou v regionech.
Uvědomujeme si, že venkov není jednolitým územím. Jsou tu vylidňující
se oblasti a dopravně hůře dostupné obce, kde nemají adekvátní veřejné
služby nebo vysokorychlostní internet. Na druhé straně zase malé obce,
zejména v zázemí velkých měst, čelí obrovskému tlaku v rámci tzv.
suburbanizace a jejich infrastruktura kapacitně nestačí trendu
zalidňování.
Uvědomujeme si, že ve vylidňujících se regionech je třeba vytvářet
podmínky pro rozvoj podnikání, pro tvorbu a stabilizaci dobře ohodnocených
a prestižních pracovních příležitostí, které je tzv. udrží na nohou.
Rozvoj podnikatelských aktivit, který s sebou přináší tržní platforma
cestovního ruchu, může být jedním z jejich pilířů, aby tam lidé mohli
nacházet zajímavou práci, případně pracovat z domova. Aby tam byla
zajištěna dobrá dopravní obslužnost, aby se v těch obcích dobře žilo
a měly i atraktivní image. To, co stávající a nastupující generace
navíc drží v menších obcích a městech, je lokální povědomí,
sounáležitost se svým územím i komunitou. Všem patriotům, kteří
formují lokální a regionální identitu obyvatel a pozitivní image
venkova, proto patří ohromný dík.
-jk-
