Obecní dům stojí na trase tzv. Královské cesty, kterou procházely korunovační průvody českých králů. Na jeho místě totiž stávalo jejich sídlo, Králův dvůr, které tu v letech 1380 –1383 nechal postavit Václav IV. Po něm v něm přebývali Zikmund Lucemburský, Albrecht II. Rakouský, Ladislav Pohrobek, Jiří z Poděbrad a Vladislav Jagellonský. Dnes tento královský palác připomínají jen název přilehlé ulice Králodvorské a honosná výzdoba Prašné brány v Celetné ulici. Rovněž následník rezidence českých panovníků se dvakrát výrazně zapsal do historie naší státnosti. 28. října 1918 vyhlášením samostatnosti Československa a v listopadu 1989, kdy zde v Obecním domě proběhla první oficiální jednání tehdejší československé vlády s představiteli Občanského fóra.

28. říjen 1918

S předsedou představenstva akciové společnosti Obecní dům, a.s. Mgr. Bohumilem Černým se potkáváme v Obecním domě v Praze, v němž byla 28. října 1918 vyhlášena Republika československá a poté zde zasedal i její první parlament.
Pane předsedo, kdo nemá povědomí o tom, odkud vzešel, málokdy ví, kam směřuje a jaké chyby by neměl opakovat.
Obecní dům vždycky zasazuji do kontextu doby a místa. Např. jak působil, měl a má vliv na formování vkusu Pražanů. Je historickou daností, že tak významný akt, jako bylo vyhlášení samostatnosti Československa, byl učiněn v místě sídla českých králů. Na protipólu Pražského hradu v Králově dvoře, byť už jej tu připomíná pouze název jedné z ulic. Byla-li to náhoda nebo působí-li zde nějaké siločáry, čemuž jako historik nemohu přikládat relevantní význam, ta shoda okolností se mi líbí. Je signifikantní, že zrovna v Obecním domě, který byl středobodem veřejného života pražské, potažmo české společnosti, se scházely hlavy tehdejšího hnutí, vyjadřující touhu po samostatnosti českého národa. Datum vyhlášení Republiky československé nebylo nijak dáno. Že by se tehdejší představitelé veřejného života s předstihem dohodli na 28. říjnu, to asi ne. Byli tou dobou v Obecním domě a snažili se nějak zformulovat vyhlášení samostatnosti. Pokud totiž na jejich konání pohlížíme v širších dějinných souvislostech, bylo velmi otevřenou otázkou, jak bude Rakousko-Uhersko reagovat na návrhy mocností Dohody a jak dopadne Wilsonův plán. A když se všechny tyto okolnosti začaly projasňovat a kodifikovat, oním přelomovým dnem se stal 28. říjen 1918.

Ale i současnost Obecního domu je nabitá událostmi…
Naše akciová společnost je nájemcem a správcem Obecního domu, vlastníkem je hlavní město Praha. Máme za povinnost, kromě jiného, jej dále dlouhodobě nebo krátkodobě pronajímat. Je vždy věcí diskuze, co se zde má odehrávat. Koncertní činnost Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK nebo festival Pražské jaro, ty jsou jasné. Ty sem patří. Jestli k nám ale patří módní přehlídky a v jaké frekvenci? To je na diskuzi. Ale rozhodně se setkávají se zájmem a mívají velkou návštěvnost. Stejně zajímavá věc pro mě je, když srovnávám minulé desetiletí, kdy se v Obecním domě odehrávaly velké tematické výstavy, k nimž vycházely výpravné publikace, se současností. Jedna z posledních výstav předchozího období, jež nesla název „Dekadence“, nejenže se u nás v Praze setkala s velkým úspěchem, obdobně jako výstava „Secese v Chorvatsku“, ale bude v průběhu našeho předsednictví Evropské unii trvale instalována v Bruselu. Obecní dům Praha – kde byla vyhlášena naše republika a potom Brusel – kde byla vyhlášena naše unie (myslím samozřejmě Evropskou). Proč ne? Nakonec Brusel je kolébkou secese, takže to má i další historické souvislosti. Teď přišla doba, kdy se dramaturgie Obecního domu změnila. Nejsou zde mohutné a nákladné výstavy, ale spíše akce komornější. A to i svými tématy a názvy. Zato velké návštěvností. Např. výstava „Josef Lada (1887 – 1957)“, která začala před rokem a trvala přes celé vánoční období až téměř do jara letošního roku. Přitáhla tolik návštěvníků jako žádná jiná. Rád jsem se na ni chodil kochat skladbou návštěvníků. Hojně to byly rodiny s dětmi, školní výpravy a dokonce i školky si rezervovaly časy, aby mohly přijít. Předškolní a školní děti se prostřednictvím výstavy Josefa Lady seznámily nejen s jeho dílem. Vedle jeho tvorby poznávaly i Obecní dům – pro české dějiny významný historický objekt. Některé z dětí si pak možná po letech v souvislosti s místem vyhlášení samostatnosti Československa řeknou: „Aha, tam jsem byl na Ladovi.“
Minulý týden jsme zahajovali výstavu „Bimba – příběh zapomenutého malíře Bohumila Konečného“. Tvořil za první republiky, za německé okupace i za socialismu. Měl všeobecně známý rukopis. Jen téměř nikdo si jeho obrázky a ilustrace nedokázal autorsky propojit. Tedy, že ilustrace Foglarovek, předválečné reklamy i socialističtí budovatelé jsou z dílny jednoho tvůrce. Proto výstava Bohumila Konečného mnohým „otevírá oči“. Očekávám, že v Obecním domě bude obdobná skladba návštěvníků, jako když Bimbova výstava byla v Plzni, kde začínala. Tedy i dámy a pánové v letech – skauti a trempové, kteří Bimbu zažili. Dál by se u nás možná mohla objevit výstava Káji Saudka. Ale nechci tvrdit, že zde budeme mít výhradně tento žánr. Je to jedna z možných linií. Co se týče dalších výstav, pravděpodobně půjdeme jinou cestou.

V posledních letech se Obecní dům daleko víc otvírá veřejnosti.
Ano, máme zde několik prostor, např. kulečníkové herny nebo některé salonky, jako např. „Pánský klub“ nebo „Český klub“, které sloužily jako depozitáře. Ty nyní zpřístupňujeme veřejnosti. Budou v nich stálé výstavy, pravděpodobně včetně instalace repliky korunovačních klenotů a expozice mincí z drahých kovů. Ale nebude to odborně zaměřená numismatická záležitost ale, spíš expozice cílená na laickou veřejnost mapující historii státu promítanou do mincí.

• www.obecni-dum.cz