Menu

Úředník je povinen průběžně zvyšovat svoji kvalifikaci

06. 11. 2019

O rozhovor jsem požádal náměstka ministra vnitra RNDr. Josefa Postráneckého.
Pane náměstku, vláda vás jmenovala do pozice nejvyššího úředníka. Už pátým rokem jste tak zodpovědný za nastavení a fungování státní služby v České republice.
Ve státní správě působím od konce devadesátých let, kdy jsem byl osloven tehdejším ministrem pro místní rozvoj profesorem Jaromírem Císařem, jestli bych nepomohl vybudovat systém regionální politiky, který byl vyžadován v rámci příprav na vstup Česka do Evropské unie. Protože jsem se regionálním rozvojem profesně zabýval, výzva mě zaujala. Nastoupil jsem na Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, kde jsem řídil Sekci regionální politiky. Během hruba dvou let se systém podařilo vybudovat jak z legislativního hlediska, tak i z hlediska konkrétních nástrojů regionální politiky a institucí.

Právě vznik institucí na podporu regionální politiky byl do určité míry spjat s tehdy začínající reformou veřejné správy. Po zhruba třech letech působení na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR jsem byl osloven, zda bych po vzniku krajů nepřevzal zodpovědnost za její další etapu. Tak jsem přešel na Ministerstvo vnitra ČR, kde jsem měl na pozici náměstka pro reformu veřejné správy na starosti její druhou fázi, kdy bylo rozhodnuto o zrušení okresních úřadů a převodu jejich kompetencí na obce s rozšířenou působností. Poté jsem se vrátil na Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, kde jsem v letech 2007 až 2014 řídil Odbor regionálního rozvoje. V té době už se v Česku rozvíjel systém podpory z evropských fondů a zároveň se v letech 2008–2009 také musely řešit regionální problémy spojené s dopady hospodářské krize. Takže jsme s ohledem na tyto okolnosti de facto vytvářeli novou podobu podpory regionálního rozvoje. Koncem roku 2014 mě oslovilo počínající zavádění státní služby České republiky a na základě výsledků výběrového řízení jsem byl jmenován do pozice nejvyššího úředníka zodpovědného za nastavení a fungování státní služby. Tím Česká republika začala splácet dlouholetý dluh, kdy zde sice byl od roku 2002 platný zákon o státní službě, ale do této doby nebyl naplňován.

Někteří lidé projevují vůči úřednickým profesím despekt. Nicméně od těch, kteří je vykonávají, je vyžadována vysoká, zkouškami ověřovaná odborná zdatnost, podložená velmi dobrou znalostí evropských i národních právních předpisů. 
Požadavky na odbornost úředníka jsou oproti minulosti mnohem větší. Úřednické profese nejsou pouze o vyřizování žádostí ze strany občanů, podnikatelů či institucí. Úředníci musejí například umět nastavit systém veřejných politik, musejí do své práce dokázat promítat koncepční strategické přístupy. Ano, z pohledu občanů je úředník často vnímán jako ten, kdo jim má dát razítko na nějaké povolení či jiný dokument, a z tohoto úhlu pohledu ho také hodnotí. Pokud vyhoví jejich požadavku, pak je dobrý, když nevyhoví, je podle nich zpravidla špatný. Asi je pravdou, že se úřednická práce netěší takové míře vážnosti a tolerance jako jiné profese. Kupříkladu je-li jeden z deseti učitelů špatný, rodič dítěte, které chodí na školu, která si takového pedagoga drží, ji dokáže vnímat jako kvalitní, protože ostatní učitelé jí dělají dobré jméno. Pokud ale některý z úředníků chybuje a občan na něj narazí, celou veřejnou správu pak často hodnotí podle něj.

V době, kdy jste pracoval na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR, jsem byl poradcem Podvýboru pro obchod a cestovní ruch při Hospodářském výboru Parlamentu České republiky. Spolu s ministrem Císařem, resp. vaším ministerstvem, jsme připravovali vůbec první český zákon, který zapracovává předpisy Evropské unie, jímž byl zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu. Při té příležitosti jsem si ještě víc uvědomil úskalí, která vyplývají z pravidel psaní zákonů a z transpozice unijních směrnic do českého právního řádu, v té době především do zákonů vytvářených v podmínkách předchozího režimu. Nejen proto vznikl jakýsi kočkopes, který místo toho, aby nastavil mantinely hospodářskému odvětví cestovního ruchu, aby přinášelo ekonomické a další benefity České republice, řeší hlavně to, aby se čeští spotřebitelé nebáli utrácet peníze za zahraniční zájezdy.
Tvorba legislativních pravidel v České republice podléhá dle mého názoru určitým stereotypům. I díky tomu se ne vždy daří hladce provázat různé právní normativy. Tento stav je výzvou především pro odborníky na legislativu, aby dokázali najít způsob jednodušší a přehlednější tvorby zákonů. Souvisí to i s tím, že dobrý legislativec by zpravidla měl být právník, ale ti se dokážou uplatnit i v lépe placených oblastech, zejména pak v privátní sféře. Proto je obtížné kvalitní právníky dostat do státní správy.  

O to větší si ve veřejné správě zaslouží uznání lidé, kteří se zodpovědně vyrovnávají se změnami.
V době reformy veřejné správy jsem byl zodpovědný i za právní úpravu činnosti úředníků územních samosprávných celků, včetně systému jejich vzdělávání. Tento zákon už tady funguje téměř dvacet let. Úředník je podle něj povinen se vzdělávat a průběžně zvyšovat svoji kvalifikaci, přičemž zkušenosti jednoznačně hovoří o tom, že se tento model pozitivně promítá do kvality jeho práce. Obdobný systém byl nyní zaveden i ve státní službě. Ale je třeba říci, že změnit něco v oblasti státní správy není věcí jednoho dvou roků, ale s ohledem na složitost celého systému veřejné správy střednědobou záležitostí.

Jistou ilustrací toho může být „podchycení“ tzv. sdílené ekonomiky. V blogu na e-Vsudybyl.cz ředitel Jihočeské centrály cestovního ruchu Jaromír Polášek v příspěvku „Je sdílená ekonomika o tom, jak obcházet daně?“ konstatuje: „Sdílené ubytování je moderním trendem. Pokud někdo daně a místní poplatky v nějaké zemi neplatí, důvod je v tom, že tamní stát nechce nebo neumí tuto formu poskytování služeb danit.“ Na jeho zamyšlení v tištěném Všudybylu nepřímo reaguje předseda Senátu Parlamentu České republiky Jaroslav Kubera v interview „Když někdo něco umí“: „Technologie postupují tak rychle, že jim právo absolutně nestačí. Už jsme se s tím setkali v devadesátých letech a teď jsme ve stejné situaci: právo nestačí reagovat na sdílenou ekonomiku.“
Přístup ke sdílené ekonomice není problémem jen České republiky, ale i evropských zemí, v nichž s ní mají delší zkušenost. Ukazuje se, že když se nové trendy v ekonomice včas nepodchytí, a to třeba i z úrovně státní správy, vzniknou z toho problémy. Skupina spojená s oblastí podnikání, jehož se tzv. sdílená ekonomika týká, bojuje s těmi, kdo přes tyto nové trendy pronikají do jejího byznysu. Místo toho, aby se včas vymezila rovná pravidla pro všechny účastníky hospodářské soutěže, může být výsledkem takovéto situace chaos a stagnace, kdy stát (mimo jiné) přichází o peníze za nevybrané daně. Řešení problému je třeba hledat především v opatřeních zaměřených do oblasti legislativy týkající se úpravy podmínek podnikání, kde je třeba dohnat vlak, který už vyjel z výchozí stanice.

www.mvcr.cz



Czech specials new
Restaurace Novoměstský pivovar