Menu

Malinô Brdóóó, namaž si lyžéééé…

Čím je mám mazat? Na Malinô Brdóóó…

 

Pýša chce jet Veľkou Fatru
Začátkem ledna v sedmaosmdesátém roce mi v pátek ráno telefonoval Strašný Pája, že Pýša chce jet Veľkou Fatru. Odpoledne jsem se z Litvínova vydal vláčkem do Oldřichova a Ústí nad Labem. Tam jsem potkal kluky z našeho horolezeckého oddílu Loko Teplice. Jeli lézt do Tater. V Kraľovanech jsme přestoupili směr Trstená a vystoupili v Krivej. Delší čas jsme strávili ve staniční budově. Neustále jsme se kvůli něčemu vraceli. Přešli jsme zamrzající Oravu a vesnici. Vzhůru do kopců nás vzala lesnická Avie. Hlubokým sněhem prošlapáváme k hřebeni. S Pavlem jsme blbli a fotili. Pýša byl jako vždy rozumný a napřed.

 

Kdo nesjížděl s báglem na zádech
Dostali jsme se na hřebenovku. Kdo nesjížděl kopec s báglem na zádech, o hodně přišel. Bez něj se dá občas padat i s hlavou vztyčenou. S báglem také, ale jen do té chvíle, než vás nekompromisně zarazí hluboko do sněhu. Vstávání v nesoudržném sněhu, hůlkou dna nedosáhna, bylo téměř nemožné. A ještě vadila krosna. Dokonce i v Pýšovi se hnul soucit a přijel na pomoc. Podal mi hůlku, a už tam byl taky. Po chvíli nebylo jasné, kdy se válíme vlastní nemohoucností a kdy smíchy nad nemohoucností toho druhého.

 

Pečená kuřata v Kvačanské dolině
Jeli jsme kolem Malého Borového, u něhož jsem si kdysi strašlivě narazil kyčel. Ale to zřejmě nebylo nic proti útrapám Strašného Páji. Pýšovi docházel rum, a tak to Kvačanskou dolinou napálil zostra. Já se kochal krásami. Strašný Pája, ač na tom s fyzičkou bezkonkurenčně nejlépe, se placatil kdesi pozadu. Každou chvíli neradostně padal. Počkali jsme na něj u cedule Kvačany. Když dojel, sinalý zasípal: „To ste nemohli alespoň na chvilku zastavit?“ Prý celou dolinou jako v mrákotách. Všude se mu zjevovala pečená kuřata. Ale ani jídlo, ani Pýšova hospoda se v Kvačanech nekonaly. S halabala spakovanými bágly a nakousnutými chleby v ruce jsme dobíhali autobus do Lipťáku. Od těch dob Strašného Páju strašíme Kvačanskou dolinou.

 

„Malinô Brdóóó…“ „Jedeš na tvrdóóó…“
Z Mikuláše do Ružomberoku. Autobus MHD nás dovezl k dolní stanici lanovky na Malinô Brdo. Lanovka už ale dojezdila. Přemazali jsme, převlékli a vyrazili po svých. Měsíc jasně svítil a ztichlou noční krajinou se rozléhal náš antifonický zpěv: „Malinô Brdóóó…“ „Jedeš na tvrdóóó…“ „Seš ňákej divnej…“ „Malinô Brdóóó…“ „Malinô Brdóóó…“ „Pýša je boréééc…, jede na kopéééc, Malinô Brdóóó…“ Tesklivý nápěv v molové tónině s nesčetnými variantami na to, kdo jsme, proč, jak a kam jedeme, nám vydržel až na Malinô Brdóóó…

 

Kol kolem hukot
Na salaši pod Vtáčnikom byli nějací kluci z Havířova. Zatopili jsme, udělali jídlo a zalehli. Ráno jsme vstávali nespěchavě. Zdrželi jsme se na Smrekovici na čaji. Stopa byla dobrá. Kol kolem hukot lavin. Obrovské návěje. V úbočí Rakytova, Pavel upadl do lavinového žlebu. Ne a ne se vyškrábat nahoru. Pýša se vzdor nazrálým převějím vrátil Pájovi na pomoc.

 

Potok v úbočí
Nadešel večer a velký mráz. Najednou si říkám: „Co to je? Potok v úbočí?“ A ona se odtrhla kompaktní sněhová masa a popojela asi o metr. Kam až houstnoucí tmou oko dohlédlo, táhly se sněhové břehy a mezi nimi temný travnatý podklad. Opatrně jsme ten podivný potok překonali a po chvíli dorazili k nějaké boudě. A že přespíme v dřevníku. Jenomže Pavlovi začaly omrzat prsty na nohou. Raději jsme šli bydlet dovnitř. Vařil jsem. Poté, co jsem kluky probudil na jídlo, se mi podařilo Pavla polít horkým čajem. Ráno jsme majitelům nechali v předsíňce peníze za nocleh a sjeli do Liptovskej Osady. Autobusem do Ružomberoku. Právě začínala kalamita. Na nádraží stál rychlík, který tam neměl být. S dalším ještě mnohahodinovým zpožděním jsme dojeli do Prahy. Byli jsme posledním vlakem, kterému se to tehdy podařilo. Po něm, a to ani následující den, nic nejelo.

 

 

Restaurace Novoměstský pivovar
travelcon
Czech specials new