Menu

Pivo za korunu šedesát, řízek za všechny prachy

31. 12. 2021

Naši měli hospodu U kapličky
Do učení jsem šel s tím, že už jsem věděl, co to obnáší. Dětství jsem prožil kolem hostů a gastronomie. Naši měli hospodu U kapličky v Praze 7. Nebylo to tedy ještě vlastní hotelnictví – práce, která mne dnes baví ze všeho nejvíce. K němu jsem „přičichl“ až jako učeň v Parkhotelu Praha. V naší hospodě nedaleko pražského Výstaviště se scházeli tehdejší basketbalové, fotbalové a hokejové hvězdy. Štamgasti byli naučení, že tam mají své stoly. Po hokeji nebo basketu jich pak vždy dost skončilo u táty v hospůdce. V té idylické době, kdy pivo stálo korunu šedesát, se to moc nehlídalo. Zkrátka se po zápase stavili na tři pivka. Pokecat s normálními lidmi. Nechat si od chlapů vynadat: „Tys to dneska hrál blbě…“ nebo pochválit: „Tys to dneska válel…“ Táta toho využíval. Věděl, že mu v tu dobu vždycky přijdu rád pomoci. Takže coby škvrček, který sotva unesl jedno pivo, jsem se motal po place. Věděl jsem, že některému z nich jej donesu. Dělalo mi to moc dobře.

Ohýbač na rohlíky
A co se týče let učednických a různých kanadských žertíků? Ty se mi spíše vyhýbaly. Snad jen jednou. To mne jako bažanta trapně poslali pro ohýbač na rohlíky. Mně to v té galanterii naštěstí došlo. Vrátil jsem se a nechal si podrobně od mistra popsat, co to je ohýbač na rohlíky. S nemenším zaujetím jsem vyslechl přednášku, k čemu a kdy se ohýbač na rohlíky používá, až mu došlo, že se role obrátily. Pravdou je, že jsem to samé použil dál ve starším ročníku. Páni kolegové z obchodů si tehdy chudáka učednického podávali mezi sebou. Vrátil se za tři hodiny. Úplně zničený. A že ohýbač na rohlíky nikde nesehnal. Že zběhal celou Letnou. Že byl až u pana ředitele Prioru (původně Brouk a Babka), který mu tvrdil, že prý žádný ohýbák na rohlíky není.

Udělejte mi pro mě řízek
Pochopitelně jako každý učedník jsem i já měl zkoušky ohněm. Procházeli jsme všemi možnými křty (pomíchaná koření a jiné fóry). Sám jsem jich také spoustu vymyslil. Jeden se mi málem vymstil. Ve třeťáku v Parkhotelu byl nějaký pan Kolář – výborný číšník. Ale skoupý a na nás tvrdý až nepříjemný. Zneužíval svého postavení. Občas si řekl: „Udělejte mi pro mě řízek“ (jako personálku), a pak jej prodal hostovi. To ale bylo normální. V tu chvíli, když si zase řekl: „Udělejte mi pro mě řízek,“ nám to ale nedošlo. Urval jsem podrážku, vydrbal ji kartáčem, ořezal špičku, aby to nebylo poznat, obalil a osmažil. Vtom vidím, že to dává na stříbro a nese na plac. Zděšení! Všichni jsme stáli v řadě mezi dveřmi a sledovali, jak bude host reagovat. Byl to „hoch štamgast“. Rychle pochopil, že se něco děje. Mezi dveřmi pět kuchařů a na place pouze tři hosté. Když nemohl „řízek“ ukrojit, zavětřil. Pozval si pana Koláře a pomohl nám si jej vychutnat: „Víte, pane vrchní, toho citronu jste mi přinesl málo, přineste mi ještě jeden… a „přineste mi ještě jednu přílohu…“ Když mu pan Kolář vše přinesl, povídá: „Mně samotnému nechutná, přisedněte a dejte si se mnou…“ Nabídl panu Kolářovi půlku řízku a ten řezal a řezal… Jak tam byl chudák bez vlasů (měl takového hodně nakrátko ježoura), zfialověl, zezelenal, zmodral a vystřelil od stolu. Slušně se hostovi omluvil a šel nás honit po kuchyni.
Vyprávěl Láďa Jirsa.



Czt