Menu

Klimkovický příběh o pohřbené berli

18. 04. 2020

Narodil jsem se předčasně 13. února 1997 v sedmém měsíci těhotenství. Nejdřív to vypadalo, že do dvou let všechno doženu, ale ve čtrnácti měsících jsem po očkování na dětskou obrnu dostal hrozné křeče a nemohl chodit, a to jsem před očkováním chodil s maminkou za ruku. Až do sedmi let jsem se všude „dopravoval“ po kolenou, což mělo za následek mou poslední operaci, ale o tom později. Většina dětí do školky chodila nerada, já ale, co si pamatuji, jsem měl školku vždycky rád. Už proto, že jsem tam poznal svého kamaráda Filipa, který má stejné postižení jako já. V té době jsme ještě ani jeden nechodili bez opory. Já už tehdy měl své věrné přítelkyně berle. V šesti letech, kdy kamarádi ze školky šli do školy, jsem podstoupil druhou operaci. O té první, ve třech letech, jsem se nezmiňoval, protože si z ní pamatuju jen útržky. Vracíme se tedy do mých šesti let. Tehdy jsem navštívil pana doktora Koláře, a právě on operaci doporučil. Provedli ji ve Fakultní nemocnici v Motole. Po této operaci a rozcvičení jsem začal chodit. Poté přišla na řadu další, na kterou si moc dobře pamatuji. Byla to operace chodidla, kdy mi z kosti pod kolenem vyštípli kostní štěp a voperovali ho do chodidla. Důvodem k operaci bylo, že jsem při chůzi špičkami mířil ven a ničil si tak chodidla, která by se mi začala deformovat. Pokud si to nedokážete představit, vybavte si chůzi Charlieho Chaplina. První hodiny na jednotce intenzivní péče jsem zvládal, a říkal si, že to bude v pohodě. Ale byl to omyl! Tak šílenou bolest jsem v životě nezažil, a mám to v živé paměti ještě nyní. Operace pomohla v upevnění chodidel, ale větší význam pro samostatnou chůzi neměla. Operovaná místa mě často dodnes bolívají (operace proběhla v mých 11 letech). Další rok byla stejným způsobem operována i druhá noha. Poslední operace, pately čéšek, proběhla v mých 13 letech. Kvůli dlouhodobé chůzi po kolenou, a taky kvůli mé nezodpovědnosti. Jedno únorové odpoledne, když jsem se vydal s kamarády ven, jsem asi přecenil své síly a podcenil počasí. Byla zima a ušel jsem celkem velký kus cesty. Ráno jsem se probudil šílenou bolestí a nemohl propnout nohu. Musel jsem ji mít přikrčenou. Zajímavé je, že se to samé objevilo později i na levé noze. Každý krok bych přirovnal k bodání nože do kolena, ale nemyslím tím kost, nýbrž to, co je za ní. Po čase už byla bolest tak neúnosná, že jsem musel jet opět do motolské fakultní nemocnice. Tam se na mě MUDr. Schejbalová podívala a hned věděla, že je zle. Následoval rychlý nástup na operační sál, a já se až na jednotce intenzivní péče dozvěděl, že jsem měl v pravé noze utržený křížový vaz. Následovalo šest týdnů v ortézách, což bylo mnohem příjemnější než čtyřkilová sádra. A taky jsem už byl na takové pooperační polehávání zvyklý, takže to pro mě nebyl problém. Rozhodně se to, co se týče bolesti, nedalo srovnat s operací štěpů. Pately byly oproti tomu procházkou růžovým sadem. Právě v takových chvílích si uvědomíte rozdíl mezi kamarády a přáteli. Kamarádi vám napíšou, ale přátelé za vámi přijdou. To byla zatím poslední operace. Po takovýchhle zákrocích následuje rehabilitace a lázeňská léčba. Tu podstupuji poctivě od dvou let. Nedávno se ale naskytla nová naděje: unikátní rehabilitační metoda Klim-Therapy. Po první Klim-Therapy v léčebných lázních Sanatoria Klimkovice v srpnu 2012 jsem mohl odložit francouzské berle a začal chodit s vycházkovou holí. Po terapii v březnu 2013 (zlom přišel po třetím týdnu) jsem odhodil i ji. Teď jsem samostatnější a mám mnohem větší sebevědomí. Můžu doma cvičit sám, kdy chci a jak dlouho chci. Když si oblékám triko, nemusím sedět, ale obleču si ho vestoje. Odnesu si po sobě talířek s hrnkem, sám vystoupím z auta. Nic z toho bych ovšem nedosáhl bez svých rodičů a bratra, kteří mi zasvětili celý svůj život. Chtěl bych jim tímto poděkovat za to, jak se mnou všechno prošli a za jejich podporu.
Vojtěch Koval


Klim-Therapy je rehabilitační metoda, která bývá kvůli používanému stabilizačnímu oblečku nejčastěji přirovnávána ke kosmickému pavoukovi. Pacient se například učí, jak udělat krok a zastavit se. Metodu absolvoval i dnes patnáctiletý Vojta Koval z Brušperku, který od svých 18 měsíců bojuje s dětskou mozkovou obrnou. V Klimkovicích dostal druhou šanci na plnohodnotný život. „Metoda je hodně náročná, někdy ze mne úplně lije. A je to zvláštní pocit, být takto zaklíněný, opravdu trošku jako ten pavouk. Když se ale do těch lan postavím, dávají mi jistotu v prostoru. Když jsem šel bez berlí, míval jsem velký strach, že spadnu. Teď se sice ještě kapku taky bojím, ale mnohem míň, to se vůbec nedá srovnat. Ještě to ale musím dopilovat.“

Nyní se Vojtovi konečně splní sen a dojde poprvé sám do školy bez pomoci berlí i rodičů. „Po první Klim-Therapy vloni v srpnu jsem dal pryč francouzské berle a začal chodit s vycházkovou holí. Teď po březnové terapii jsem odhodil i ji. Chci ji zakopat, i ty ostatní. Chci s nimi přerušit veškeré vztahy a začít žít co nejnormálněji,“ usmívá se školák, kterého za měsíc čekají přijímací zkoušky na Střední telekomunikační školu v Ostravě.

Podle fyzioterapeutky Markéty Hurníkové, která s Vojtou terapii v obou termínech odcvičila, je jeho posun naprosto fantastický. „Vojta poprvé v životě zakusil, co to je chodit sám bez opory. Mít volné ruce, sednout si na schody a nemít starost, kam položit berle či hůlku. Je to pocit větší svobody. Fakt si hodně máknul a zapracoval na sobě. Musí ale doma poctivě cvičit,“ popisuje fyzioterapeutka.

Vojtův příběh založil v Sanatoriích Klimkovice tradici „Pohřbívání berlí“. 1. června 2013 Vojta svou berli pohřbil v lázeňském lesoparku. Toto místo symbolizuje Lavička vděčnosti za obnovené zdraví, kde znovu nabytou svobodou pohybu zobrazují odhozené berle a stopy zdravých nohou. Kéž by se tento památník nezlomné vůle po zdraví stal inspirací pro další klienty lázní a jejich osudy.
Připravil Zdeněk Husťák.

www.mesto-klimkovice.cz
www.sanatoria-klimkovice.cz



Nepřehlédněte


Z domova

V Bechyni je rozhodně nejlíp

Na Bechyni jsem stále vzpomínal, protože se mi tady líbilo, žila tu moje maminka a příbuzenstvo. Jezdit zpátky jsem ale mohl teprve poté, co jsem získal švýcarské...

04. 08. 2017

číst dál


Mice Ze světa

Třicet tisíc Rakušanů získalo v Linci Jihočeské srdce

S mimořádně příznivým ohlasem zhruba 300 tisíc návštěvníků třídenních jarních městských slavností, které vyvrcholily v sobotu 18. května v Linci, se setkala...

20. 05. 2019

číst dál