Rozhovor s místopředsedou Evropského parlamentu, výkonným prezidentem Rady evropských municipalit a regionů, místopředsedou Svazu měst a obcí ČR, zastupitelem města Hradec Králové a členem Výkonné rady ODS Ing. Oldřichem Vlasákem.
Pýša chce jet Veľkou Fatru
Začátkem ledna v sedmaosmdesátém roce mi v pátek ráno
telefonoval Strašný Pája, že Pýša chce jet Veľkou Fatru. Odpoledne jsem
se z Litvínova vydal vláčkem do Oldřichova a Ústí nad Labem. Tam jsem
potkal kluky z našeho horolezeckého oddílu Loko Teplice. Jeli lézt do
Tater. V Kraľovanech jsme přestoupili směr Trstená a vystoupili
v Krivej. Delší čas jsme strávili ve staniční budově. Neustále jsme
se kvůli něčemu vraceli. Přešli jsme zamrzající Oravu a vesnici. Vzhůru
do kopců nás vzala lesnická Avie. Hlubokým sněhem prošlapáváme
k hřebeni. S Pavlem jsme blbli a fotili. Pýša byl jako vždy
rozumný a napřed.
Kdo nesjížděl s báglem na zádech
Dostali jsme se na hřebenovku. Kdo nesjížděl kopec s báglem na
zádech, o hodně přišel. Bez něj se dá občas padat i s hlavou
vztyčenou. S báglem také, ale jen do té chvíle, než vás
nekompromisně zarazí hluboko do sněhu. Vstávání v nesoudržném
sněhu, hůlkou dna nedosáhna, bylo téměř nemožné. A ještě vadila
krosna. Dokonce i v Pýšovi se hnul soucit a přijel na pomoc. Podal mi
hůlku, a už tam byl taky. Po chvíli nebylo jasné, kdy se válíme vlastní
nemohoucností a kdy smíchy nad nemohoucností toho druhého.
Pečená kuřata v Kvačanské dolině
Jeli jsme kolem Malého Borového, u něhož jsem si kdysi
strašlivě narazil kyčel. Ale to zřejmě nebylo nic proti útrapám
Strašného Páji. Pýšovi docházel rum, a tak to Kvačanskou dolinou napálil
zostra. Já se kochal krásami. Strašný Pája, ač na tom s fyzičkou
bezkonkurenčně nejlépe, se placatil kdesi pozadu. Každou chvíli neradostně
padal. Počkali jsme na něj u cedule Kvačany. Když dojel, sinalý
zasípal: „To ste nemohli alespoň na chvilku zastavit?“ Prý celou
dolinou jako v mrákotách. Všude se mu zjevovala pečená kuřata. Ale
ani jídlo, ani Pýšova hospoda se v Kvačanech nekonaly. S halabala
spakovanými bágly a nakousnutými chleby v ruce jsme dobíhali autobus do
Lipťáku. Od těch dob Strašného Páju strašíme Kvačanskou dolinou.
„Malinô Brdóóó…“ „Jedeš na
tvrdóóó…“
Z Mikuláše do Ružomberoku. Autobus MHD nás dovezl k dolní
stanici lanovky na Malinô Brdo. Lanovka už ale dojezdila. Přemazali jsme,
převlékli a vyrazili po svých. Měsíc jasně svítil a ztichlou noční
krajinou se rozléhal náš antifonický zpěv: „Malinô
Brdóóó…“ „Jedeš na tvrdóóó…“ „Seš
ňákej divnej…“ „Malinô Brdóóó…“
„Malinô Brdóóó…“ „Pýša je boréééc…, jede
na kopéééc, Malinô Brdóóó…“ Tesklivý nápěv v molové
tónině s nesčetnými variantami na to, kdo jsme, proč, jak a kam
jedeme, nám vydržel až na Malinô Brdóóó…
Kol kolem hukot
Na salaši pod Vtáčnikom byli nějací kluci z Havířova. Zatopili
jsme, udělali jídlo a zalehli. Ráno jsme vstávali nespěchavě. Zdrželi
jsme se na Smrekovici na čaji. Stopa byla dobrá. Kol kolem hukot lavin.
Obrovské návěje. V úbočí Rakytova, Pavel upadl do lavinového žlebu.
Ne a ne se vyškrábat nahoru. Pýša se vzdor nazrálým převějím vrátil
Pájovi na pomoc.
Potok v úbočí
Nadešel večer a velký mráz. Najednou si říkám: „Co to je?
Potok v úbočí?“ A ona se odtrhla kompaktní sněhová masa a
popojela asi o metr. Kam až houstnoucí tmou oko dohlédlo, táhly se
sněhové břehy a mezi nimi temný travnatý podklad. Opatrně jsme ten
podivný potok překonali a po chvíli dorazili k nějaké boudě.
A že přespíme v dřevníku. Jenomže Pavlovi začaly omrzat prsty
na nohou. Raději jsme šli bydlet dovnitř. Vařil jsem. Poté, co jsem kluky
probudil na jídlo, se mi podařilo Pavla polít horkým čajem. Ráno jsme
majitelům nechali v předsíňce peníze za nocleh a sjeli do Liptovskej
Osady. Autobusem do Ružomberoku. Právě začínala kalamita. Na nádraží
stál rychlík, který tam neměl být. S dalším ještě mnohahodinovým
zpožděním jsme dojeli do Prahy. Byli jsme posledním vlakem, kterému se to
tehdy podařilo. Po něm, a to ani následující den, nic nejelo.
