Jaké to bylo na Slovenském Rudohorí

Tenkrát s pětiletým Maťáskem
Blížilo se 79. výroční vzniku státu, v němž jsme se já a můj starší syn Martin, narodili. Blížil se 28. říjen a tím pádem i den pracovního volna všech těch, kteří docházejí do zaměstnání. A protože nepostradatelných jsou plné hřbitovy, rozhodl jsem se, že si na pár dní vyrazíme projít se po naší rodné zemi. Po mnoha letech jsem opět volil Slovenské Rudohorie. Tentokrát s Maťáskem. Poté, co jsem mu řekl, že bude spinkat v postýlce ve vlaku a že až se ráno probudí, budeme na Slovensku, nebylo už možné couvnout a cestovat jinam a jinak. Kdybych to byl býval dotáhl někam výš, jistě bych nechal z paluby lehátkového vozu zaslat děkovný a pozdravný telegram generálnímu řediteli akciové společnosti Jídelní a lůžkové vozy panu Bohumíru Bártovi. Pro Maťáska to byl nejen obrovský zážitek, ale také dobře spinkal.

Daleko od lidí a jejich sporů
Proč Slovenské Rudohorie? Pro všechny, kdo se rádi toulají po horách, je to čistě řečnická otázka. Zvláště na podzim, kdy je možné se na cestách po kolena brodit závějemi šustícího barevného listí. Slovenské Rudohorie má jedinečné kouzlo i v zimě. Ocitnete se tam v jiné dimenzi. Daleko od lidí a jejich sporů. Uprostřed hor, lesů a opuštěných chotárů… Malebná krajina. Kdysi jsem tam jezdíval přežít vánoce. Romantika. Štědrý večer uprostřed mrazivé hvězdnaté a sněhem jiskřící noci. Místo vánočních koled vytí vlka za salaší… Často a rád jsem do hor vyrážel úplně sám. Sám, ale určitě ne všemi opuštěn. Poustevník nemá pocit opuštěnosti. Je daleko blíže Bohu i lidem. Vánoce jsou totiž zřejmě nejsmutnějším obdobím pro ty, kdo zůstali opuštěni ve městech, sami mezi spoustou lidí.

Muráňský hrad pouze z dálky
V Banské Bystrici jsme přestoupili na vlak do Červenej Skaly. Z tamní nádražní restaurace jsme pak po žluté vyrazili na Velkú lúku. S přibývající nadmořskou výškou se klubal, až se vyklubal slunečný den. Muráňský hrad jsme pozdravili pouze z dálky. Blížil se večer. Mat'as statečně šlapal a těšil se na opékání buřtíků. Konečně jsme našli vodu. Zatábořili a opekli buřty. Pak si Maťas poručil rajskou polévku. Ale padl za vlast dříve než jsem vůbec stačil ohřát vodu na čaj. Do rána napadlo kolem pěti čísel sněhu. Všude bílo. Sbalil jsem stan a vyrazili jsme na Studňu. Zašli jsme se podívat, je-li ľadová jama na Muráni stále tak ľadová. Byla, a navíc i zasněžená. Odpoledne jsme došli na Nižnou Klakovou. Kdysi tam bývala vyhlášená útulňa bez hospodára. V 86. roce vyhořela. Zůstala pouze stará sýrárna.

Slovenští bačové osvětu v Americe
Jaké však bylo mé překvapení, když jsem na místě někdejší útulny spatřil nový dřevěný srub. Jako ondyno v Laponsku! Říkal jsem si: „Je to fata morgana, není to fata morgana…“ Inu, byla i nebyla. Dveře i okenice byly fortelné. Bylo vidět, že je dělal majster stolár. Ostatní bylo pouze jako. Podle toho to také vypadalo uvnitř. Všude souvislá pěticentimetrová vrstva sněhu. Jediné místo, kde sníh nebyl, byla veranda. Na nástěnce bylo jméno amerického vojáka, který stavbu srubu v Slovenském Rudohorí inicioval jako prevenci proti negativním vlivům táboření ve volné přírodě. Byla tam mj. uvedena i jména sponzorů a také kdy a za čí přítomnosti byl „americký“ srub slavnostně předán k užívání. V duchu jsem si říkal, škoda že stavbu neinicioval některý ze slovenských bačů. Salaší by sice na Slovensku asi tolik slávy nenadělal, ale zato by do ní ze všech možných i nemožných stran nesněžilo a nefučelo. Třeba na oplátku slovenští bačové vedou osvětu, jak to mají dělat v Americe.

Maťáskův první zimní čundr
Stan jsme si postavili na verandě srubu. V noci přišel mráz. Bylo kolem 15° C pod nulou. Přesto, že jsme byli na mráz dobře vybaveni, rozhodl jsem se Maťáskův první zimní čundr ukončit. Do civilizace však bylo na všechny strany daleko, předaleko. Byl jsem proto moc rád, že jsme potkali Roberta Boka a Milana Plška z Brna. Nabídli nám pomoc. Přibalili si valnou část našeho vybavení a já mohl vzít Maťáska na ramena a společně s nimi rychle sejít do Tisovce. A protož ten den již nic nejelo, zamkl nás hodný výpravčí přes noc ve vytápěné čekárně a zásobil horkým čajem.

Ale bylo to tak, a bylo to krásné
Druhý den jsme společně navštívili muzeum SNP v Banské Bystrici. Maťas byl mezi obrněnými transportéry a tanky jako u vytržení. My, tzv. velcí, jsme zase pozitivně kvitovali, že je tato bezesporu zajímavá turistická atrakce zachována až do dnešních dnů. Pak jsme se s Milanem a Robertem rozloučili a šli navštívit Slovenskou agentúru pre cestovný ruch. Paní Beáta Lukáčová věnovala Maťáskovi tenké barevné fixky a papíry, aby se při našem jednání nenudil. Když se pak Martina zeptala, jaké to na Slovenském Rudohorí bylo, můj pětiletý syn jí beze slova podal kresbu, která i mne samotného zaskočila svojí výmluvností. Ale bylo to tak, a bylo to krásné.