Všudybylí toulky
Tak přejeli hory a pláně, až třetího dne ráno se blížili
k dědině mezi stráněmi, kraj úzkého dolu, jímž řeka tekla.
(Alois Jirásek, Staré pověsti české, O Přemyslovi)
V červnu 1998 jsem byl s tehdy pětiletým synem Martinem ve
Slovenském ráji. Ušil jsem mu pro tu příležitost horolezecký sedací
úvazek.
„Sirné hory. Obrovský zarostlý vulkán bez jediné turistické
chaty, supi se vznášejí vysoko na bledém nebi. Na okrajích kráteru divoké
rozeklané skály, vyvřelí apoštolové. Pod nimi zběsilí psi
u strakatých stád. Obklíčí poutníky, zuby cvakají blízko. Marně se
oháníš klackem, psy to jen rozběsňuje.“ Miloslav Nevrlý
Svoj prvý prechod Veľkej Fatry som absolvoval v lete
1980 s Deanom Valáškom, teda v zostave ABU & Pýša.
Stan stavím v úbočí morény nad plesem. Do plesa, na němž tkví
kus ledového příkrovu, se mi nechce. Suším, fotím a kochám se. Celým
tělem hltám horský vzduch i horské slunce.
Pamatujete jaká byla před šestnácti lety v únoru zima? Na sníh asi
ne taková jako letos. Zato nádhernější o minus šestnáct let.
Po dvou letech opět odjíždím rychlíkem Pannonia do hor, které
začínají nad Bratislavou Malými Karpatami, postupují Českem Bílými
Karpatami a končí v Rumunsku pohořím Banát u Železných vrat.
Ani se tak netěším, jako spíš obávám, co mne v Rumunsku čeká.
V roce 1987 se stal zázrak. Získal jsem devizový příslib a se
třemi kamarády jel do slovinských Julských Alp. O sedmnáct let
později jsem je, bez cestovního pasu – pouze na „občanku“,
navštívil podruhé. Tentokrát na italské straně.
Slovenské Rudohorie má jedinečné kouzlo i v zimě. Ocitnete se tam
v jiné dimenzi. Daleko od lidí a jejich sporů. Uprostřed hor, lesů a
opuštěných chotárů… Malebná krajina.
Záhy na koníkovi přijíždí asi desetiletý chlapec. Chce si povídat.
Jenomže neumí česky a já rumunsky. Nabízí se, že mi vezme bágl na koně.
S díky odmítám. Rád bych mu vysvětlil, že jsem tu právě proto,
abych se tu s ním vláčel. Pak se mne zeptal, kam jdu, odpověděl jsem,
že na Retezat. Kroutil hlavou a naznačoval, že tudy se jde úplně, ale
úplně někam jinam.
Rumunské hory vůbec nejsou pusté. Snad proto jsem své vyprávění nazval
Rumunské pastorále jako poděkování těm, kteří ke mně byli na mých
toulkách laskaví.
Slovensko je pro pěší a výkonnostní turistiku zaslíbenou zemí. Možná
že i Vám se právě zde podaří najít nejen nádherné přírodní
scenérie, ale že zde potkáte i sebe sama, jako se to podařilo
v říjnu 2000 na Veľkém Choči mně.
V roce 1998 jsem se vydal na Piatra Craiului a Fagaraş.
Nepřízeň počasí včetně sněhové vichřice mne tehdy pár dní držely
v sedle Zirna, odkud jsem přes cabanu Urela utekl z Fagarašské
magistrály, abych se pak toulal cestou necestou. Čtyři roky nato jsem jel na
Fagaraş opět.
K Britskému společenství národů se stále hlásí půlka světa,
ačkoliv se k oněm národům, v té které době, ostrované vysoce
pravděpodobně zachovali pokud ne, tak jako k nám v roce 1938, pak
ještě hůře.
Čím je mám mazat? Na Malinô Brdóóó…Kdo na běžkách nesjížděl
kopec s báglem na zádech, o hodně přišel. Bez něj se dá občas
padat i s hlavou vztyčenou.