Rozhovor s místopředsedou Evropského parlamentu, výkonným prezidentem Rady evropských municipalit a regionů, místopředsedou Svazu měst a obcí ČR, zastupitelem města Hradec Králové a členem Výkonné rady ODS Ing. Oldřichem Vlasákem.
Na
Kráľovej holi jsem byl naposledy 1. března 2008. Předtím koncem
tisíciletí s Pavlem Mališkou a Ivo Lukačovičem, kterému tam vichřice
odnesla rukavici. I v roce 2008 jsem měl co do činění
s větrnou smrští. A protože jsme se Strašným Pájou koncem roku
od manželek dostali „opušťák“, rozhodli jsme se zvednout Ivošovu
„hozenou rukavici“.
Čtvrtek 22.12.2011, 22.50 u nás ve Stodůlkách zvoní
Mališkovi. Pavel mi odnáší lyže do auta. Oblékám přetěžký bágl a jdu
za ním. Na pražském hlavním nádraží nastupujeme do posledního vagonu.
Pátek
23.12.2011, 00.05 Vlak vyjíždí. 09.30 Probouzím se před Zvolenem.
V Banské Bystrici spací vagon končí. 10.40 Přesedáme do jiného.
Dojídám vynikající bramborový salát, kterým mne vybavil můj
osmaosmdesátiletý táta. Přichází průvodčí. Pája mu dává jízdenku a
já marně hledám tu svou. Hrabu se v dokladové tašce a průvodčí
odchází, aniž by ji chtěl. 12.04 Vystupujeme v Dobšinskej
ľadovej jaskyni. Na staničce jsou laskaví. Otevírají nám vyhřátou
čekárnu a prý kam pokračujeme. Odpovídáme, že do Telgártu. Za chvíli
přichází chlápek, co odemykal, že nás tam odveze. Ale nebylo to drezínou.
I s lyžemi a obrovitými bágly nás vtěsnal do maličkého
volkswagenu, jehož kufr vyplňovaly reproduktory. 12.50 V Telgártu
(881) u prodejny, v níž jsem v roce 2008 poté, co mne
z hor vyhnala větrná smršť Emma (viz www.e-vsudybyl.cz, článek „Ako som mal
rande s Emmou“), koupil několik lahví Spišské borovičky, nás
vysadil a my pokračovali po červené značce k okraji lesa. Několik
skialpinistů tu nakládalo lyže do auta. Doporučili nám jít na Kráľovu
hoľu po jejich stopách. Přezouváme se z pohorek do běžkových bot a
cca kilometr jedeme na lyžích až pod strmé stoupání pod elektrickým
vedením. Sundáváme lyže. Boříme se do sněhu a funíme do kopce. Průsek
kolmo protíná lesácká cesta, u níž Pája spatřuje seník. V 16
hodin jsme v něm. Chceme vařit, ale primus stávkuje. Dvakrát mu Pavel
čistí dýznu. Po úvahách, zda lze v Banské Bystrici 24. prosince
koupit nový vařič, si dává říci. Pavel roztápí sníh a vaří čaj,
polévku a brkaši s masem. 17.30 Jsme po večeři a usínáme
v jesličkách jako Ježíšci.
Sobota
24.12.2011, 07.40 Vstáváme. Vařič zase zlobí. A tak Pavel
v dvojí funkci servismana a kuchaře vaří náš první ranní poridge.
09.15 Vyrážíme. Chvilku na lyžích, pak si je zastrkáváme do báglu.
Svah sice mírní, ale i tak sotva popadám dech. Vzpomněl jsem si, jak
jsem svému tehdy osmiletému synovi při nočním výstupu na chatu Sněžnou
pod Králickým Sněžníkem přidělal na skluznice leukoplastí smrkové
větvě. Ledva jsem si tak upravil své, zůstal mi kdesi v hlubokém
sněhu talířek od hůlky. Vyndal jsem lopatu, natáhl goretexové rukavice a
talířek zachránil. Cesta mlhou a fujavicí nad úrovní lesa se nám jeví
nekonečnou. 14.40 Jsme ve vstupní předsíňce vysílače na Kráľovej
holi (1948). Pokyny, jak se chovat, chceme-li si užívat jejího komfortu, jsou
několikajazyčně. Máme radiátor topící, zářivku zářící a el. proud
220 V proudící. Dobíjíme mobily. Pája – instruktor svařování
plastů –opravuje vařič a svařuje víno. Štědrý večer nastal.
Neděle
25.12.2011, 07.20 Venku vichr a mlha. Pod karimatkou mám louži. Ne,
nevylil se mi bažant. To roztál sníh v igelitce, z něhož jsme
večer vařili. Vytíráme podlahu. Zvažujeme počkat na počasí.
09.30 Zametáme podlahu a odcházíme. Děsně fučí. Občas mlha
zřídne, takže vidíme dál než jen k další tyči. Ledová krusta
sundává vosk ze skluznic. Každou chvíli přemazáváme. Krpály snášíme
lyže v rukou, neb jsme si oba opakovaně ověřili, jak snadno se lze
propadnout krustou a za jízdy s pětatřiceti kily na zádech to je
o páteř. 12.40 Před Ždiarským sedlem (1475) pod Bratkovou (1790)
v lese obědváme. Slunečný den. 14.30 Jsme v útulni pod
Andrejcovou (1519). K večeři jako včera vynikající cibulová polévka
a hrách s masem. 16.40 Zaléháme. Noční obloha je plná
hvězd.
Pondělí 26.12.2011, 08.10 Vstáváme. Pavel vaří snídani.
Poridge je vynikající. Oba navštěvujeme boudičku za útulňou.
10.30 Mažeme lyže a vyrážíme. Ono se řekne hřebenová túra. Na
Heľpinský vrch (1585) za Andrejcovou ještě na lyžích. I na Veľkú
Vápenicu. Do kyprého sněhu, skrývajícího vývraty, kmeny stromů a
kosodřevinu, se i s lyžemi propadáme občas až po pás.
13.30 Na téměř vršku Veľkej Vápenice (1691) obědvám. Pavel trucuje,
že nemá hlad. Zatímco jím lovecký salám, česnek a chleba, přemazává.
Na lyžích ještě kousek po temeni kopce a chvilku dolů a už zase
s běžkami v rukou. Do divoce romantické scenérie zapadáme co
chvíli po kletr. Kudy by mohla vést červená značka, věštíme. Oba toho
máme plné brýle. Nejdolnější úsek sestupujeme těžkým mokrým sněhem a
etapově sjíždíme, sedíc na hůlkách na ježibabu nebo se jimi opíraje
o svah na partyzána. 16.50 V sedle Priehyba (1190) za šera
stavíme stan. Pavel na pařezu kuchtí úžasnou polévku a rýži. Dneska to
pro nás, starší ročníky, bylo opravdu „maso“. Zaléháme
v otevřeném stanu. Svítí hvězdy. Na těle ve spacáku suším mokré
gatě, rukavice a běžkové boty.
