Pamatujete jaká byla před šestnácti lety v únoru zima?

Tuná sa kúri a oblôk otvorený!

Na sníh asi ne taková jako letos.

Zato nádhernější o minus šestnáct let.

Vrchní ubytovatel poprvé
V úterý 18. února 1986 odpoledne mi do tehdejší práce do Litvínova volal Milan Šinták, že se jede zimní přejezd. Ve středu jsem sice měl být v Brně na Programové radě Strážnického festivalu, ale přejezd je přejezd. Ve středu osobáčkem do Děčína. Odtud Vihorlatem ku Praze. Tady přistoupil Pýša a Jirka Kubát. Záhy jsme opustili svá pohodlná místa a šli si lehnout do prázdných kupé v předním vagonu, odkud nás vzápětí vyhodil průvodčí. Naše původní místa ale byla obsazena a na Slovensko cesta dlouhá. Nakonec vše dobře dopadlo. Vrchní ubytovatel zajistil lehátka. V Pardubicích přistoupil Milan Šinták. Před Vrútkami nás probudila průvodčí. Na poslední chvíli jsme se evakuovali. Hak nikde. Čekáme na nástupišti. Za chvíli se objevil. Měl radost, prý si už myslel, že jsme nepřijeli.

Někdy se mi podařilo hodit tygra i jinak
Ve Vrútkách jsme asi hodinu čekali na vlak do Krpeľan. Přezdil jsem je na „Krpálovany“. A právem. Zpočátku to vypadalo, že nebude sníh. Ale za chvíli už to bez lyží nešlo. Červeně značená a honosně nazvaná „Veľkofatranská magistrála“, ta se snad nedá jít ani v létě. Navíc, ledová krusta, že by se jeden pořezal. Pod ní těžký mokrý sníh. Každou chvíli se člověk bořil. Strmá stoupání, příkré sešupy mezi stromy. Začalo se mi viklat vázání. Nakonec upadlo a šrouby v háji: „Tak jsme došli…“ Naštěstí Hak měl náhradní a velký křížový šroubovák. (Normálka, ne?) Narval jsem do děr zápalky a vázání upevnil jeho vruty. I tak si lyže zatáčely, kam chtěly. Každou chvilku jsem drtil ledový krunýř obličejem. Někdy se mi podařilo hodit tygra i jinak. Ale zřídka.

Hra na sněžné prase
V podstatě jsem neměl jiných myšlenek, než že balím a jedu domů. Před Klakem Jirka hluboko pod hřebenem mezi stromy objevil chatu. Prodírali jsme se k ní mezi vývraty a hustým mlázím. Co krok, to zoufalý problém. Zkuste jet, když máte jednu nohu s lyží nahoře na krustě a druhou vězíte až po rozkrok v těžkém mokrém sněhu. Bafnul jsem lyže do rukou a začal se prodírat a válet k chatě. Meresjev hadr. Nadávky dusil sníh, deroucí se do pusy. Vrchní ubytovatel „odemkl“ šroubovákem. V chatě byla kamna, železné postele, kůže z divočáků a závěje myších hovínek. Od pasu dolů jsem byl durch. Ždímal jsem a sušil. Zatímco jsem vařil pro sebe a Vrchního ubytovatele, Pýša mi lepil šrouby vázání (toto provizorium drží již šestnáct let). Ráno jsme se usnesli, že pokračovat dál po červené je na (neslušné slovenské slovo). Sjeli do Sklabinského Podzámku. Odtud autobusem do Martina.

Po hradskej, lebo po štátnej?
Z Martina autobusem před Banskou Bystrici. U Uľanky jsme se seznámili s jistým individuem, které se dušovalo, že: „O chviľku z tejto zastávky ide autobus do Tureckej“. Jel. Ale z vedlejší, po druhém břehu řeky Bystrice. Hodinu jsme čekali na další autobus. Odvezl nás pouze do Starých Hor. Odtud jsme museli pěšky.

Na Krížnou
V dolní stanici lanovky jsme se občerstvili. Poté jsme na ni nasedli a s lyžemi na nohou a bágly na klíně předlouho stoupali kamsi do mlhy. Přes Krížnou jsme vyrazili na hřeben Veľké Fatry. Začalo se ukazovat slunce. To bylo jiné kafe než včera. Skončili jsme v salaši pod Suchým vrchem. Druhý den jsme přes pověstnou Plosku (kde ondyno kamarádi omrzli takovým způsobem, že někteří skončili v nemocnici, a kde si Jura Vozda ve tmě a sněhové vichřici na hlavu narazil místo kulicha náhradní slipy, na což přišel až po potupném ústupu na chatě Pod Borišovom) pokračovali přes Smrekovici. Na salaši pod Šiprúněm jsme rokovali, co dál. Byly dvě odpoledne. Nakonec jsme se rozhodli sjet do Ružomberoku. Než jsme pokračovali do Liptovského Mikuláše, dal jsem si v restauraci na autobusovém nádraží tři čaje, klobásu a dva langoše. Z Lipťáku autobusem do Jasné.

Vodotěsnej Pýša
V Jasné již za tmy v rojnici hledáme nějaký nocleh. Nakonec Jirka domluvil s hlídačem staveniště hotelu, že u něj za jistý poplatek přespíme. V unimobuňce děsnej nepořádek a kamínka, v nichž topil koksem. Trochu jsme s ním popovídali a pozpívali. Uklidili mu a zametli. Pak odešel do hospody. Chvíli za ním i kluci. Zůstal jsem sám. Vedro. Začas se kluci vrátili. Pozdě v noci i notně zpitý hlídač. Pečlivě za sebou zamkl a začal klít: „Ci boha, tuná sa kúri a oblôk otvorený!“ Pak chtěl futrovat kamna koksem. Ale nešlo mu to. Vyzval někoho, aby šel přiložit, že se prý nemůže trefit. Pýša vstal a šel chrastit lopatkou. Opět jsme zalehli. Najednou hlídač střelhbitě vyběhl a začal strašlivě lomcovat klikou u dveří a stejně vehementně tak klít. Pak jako když utne a bylo slyšet jen hutné hrčení. No, došlo nám, co se asi děje. Pýša se šel podívat. Prý aby měl jistotu. A vskutku. Právě jeho nový kletr byl plný. Ani kapka vedle. Utíkal s ním na umejvárku. Ráno prohlásil: „Alespoň jsem se přesvědčil, že je vodotěsnej.“

Nízkými Tatrami voněl Earl Grey
Druhý den kvůli větru nejezdila lanovka. Na Chopok jsme vyšlápli pěšky. Po občerstvení v horní stanici jsme se vydali na západ směr Chabenec. Ledové plotny okamžitě sundávaly vosk ze skluznic lyží. Vichřice, mlha, ledovka. Prudké padáky, namáhavé výstupy na jakoby skleněné hory. Najednou vidím Jirku, jak ho to smetlo z ostrého hřebene. Ale kluk z Rokytnice nad Jizerou se jistě narodil již s lyžemi na nohou. Elegantně to ubrzdil. Sto metrů pod námi. To mi dodalo odvahy. Až jsem se divil, co vše lze ustát. Jsme z nejhoršího venku. Postáváme a radíme se, jak dál. Vtom mi popojela lyže. Nedobrovolně jsem tvrdě dosedl. Nízkými Tatrami se rozvoněl Earl Grey. Je po termosce. V sedle Ďurkovej jsme se s ostatními rozloučili a s Pýšou a žízní jsme se vydali „starou cestou kolmo dolů (teda na vrstevnice)“, což je jím upřesněný pojem pro " jet na partyzána krs les rovnou do údolí".