Tarcu nebo Godeanu? 5

Je opravdová neděle
Neděle 9. července 04.40 A probudil jsem se živej. Otevřel stan. Venku je 5°C. Čučím, jak se slunce klube zpoza Calanulu. Klubalo se klubalo, až jsem se probudil v 08.20. A kdybych nemusel jít čůrat, tak tam ležím dodnes. A přesto, že jsem se snažil mít důsledně zataženou moskytiéru, bydlelo se mnou i několik cvrčků, pavouků a dalších hmyzů. Pak jsem si vzpomněl na ucpaného hada, že se mu už asi taky bude chtít. Vydloubl jsem odpadky a přemístil je pod jiný kámen. 08.45 snídám na sluníčku vedle stanu a nic se mi nechce. A ani nic nemusím (na rozdíl od průběhu ostatního roku podnikatele). Je opravdová neděle. Co by kdo za takovýto piknik dal. Raději nemyslet. Včera, čtvrt hodiny poté, co jsem opustil vrchol Olanulu, na něm za šíleného burácení a túrování motorů přistálo pět krosových motocyklů. To si raději dělat piknik sám. Toto pomyslev, šel jsem vařit ovesné vločky.

Akolo Teregova, akolo
V 10.30 odcházím podél klikatící se bystřiny někam dolů. V 11.15 jsem dorazil k salaši. Přes potok ke mně přebrodil bača. Dal jsem mu hrst cigaret. Pozval mne na cujku. V kamenné salaši bydlel se svojí paní a psem. Vnutil jsem jim věci, které jsem se domníval, že už nebudu potřebovat. Přinesli chleba, sůl, ovčí sýr a papriku. K tomu jsme popíjeli cujku. Pak mi ještě dali veliký kus sýra na cestu. Tak jsem ji za to nechal nějaké leiky. V 11.50 začalo krápat a ve 12.00 se rozpoutalo peklo. Liják střídalo krupobití. V salaší s otevřeným ohništěm bylo sucho a útulno. Ve 12.10 už jen mírně prchalo. S poděkováním jsem odmítl kávu i teplou žinčici a rozloučil se s hostiteli. Kráčeje oblým travnatým úbočím nad horskou říčkou, narazil jsem při jedné takové zkracovačce přes kopec na kompletně kamenné iglů – salaš ve tvaru rotundy. Byl bych v ní zůstal bydlet, bylo 13.52, ale podlahu tvořila mokrá hlína. A tak jsem pokračoval úbočími i zkracovačkami přes kopec nad řekou, stále po vodě. V 15.00 jsem si cca 300 výškových metrů nad řekou dal ke svačině to, co běžně obědvám – salám, chleba a česnek. V 15.40 pokračuji nahoru na temeno kopce. Už mne z těch úbočí bolí vyvrácené kotníky nohou. 16.05 jsem nahoře. Na širokém hřbetu kopce sedí bača a kudlou opravuje tranzistorové rádio. „Unde Teregova?“ ptám se. Máchnul ve směru hřebenovky, řka: „Akolo Teregova.“ Máchnul jsem rukou do západního údolí, abych se ubezpečil: „Nu Teregova?“ Načež zase máchl severně: „Akolo Teregova, akolo…“ No a tak jsem (jak jsem posléze zjistil) po spojovacím hřebeni mezi pohořími Godeanu a Tarcu dokončil cestu tam a zpátky. V 19.11 jsem u ples pod Calenu. Vařím bujón a čaj, kteroužto večeři doplňuji cca ? kilogramem ovčího sýra. Ve 20.40 jsem po večeři. PET flašky s horkým čajem mne hřejí ve spacáku. Idyla.

Lopuchy, lopuchy, kam šlápnu, nemám potuchy
Pondělí 10.července Ve 03.14 jsou už na východě náznaky svítání. V 06.40 vstávám. Již od prvního dne letošního rumunského čundru jsem konfrontován s tím, že boty (3 roky) i oblek (5 let) dogoretexovaly. A tak ihned dávám pohory i ponožky na sluníčko. Pak jdu k plesu prát nohavice u gatí, co jsem včera zabahnil. V 07.30 jsem po snídani. Ovesné vločky. Již po prvním soustu mám pocit, že mám dost. V 10.04 odcházím na vrchol Tarcu. Z výšin nejvyšších vyhodnocuji, které údolí je to hlavní, kterým by mohla vést úzkokolejka do Teregovy. V 10.22 se už zase houfují černá bouřková mračna. Dolů vede cesta. V 10.43 po ní odcházím kamsi. Končí u salaše, leč potok, podél kterého sestupuji, pokračuje vodopády a kaskádami. No a já jej víc než příkrými stráněmi následuji. Ve 12.00 nad potokem obědvám. Ve směru do údolí mám pod sebou 30 metrů ničeho. Dojídám rumunský ovčí sýr s českou solí. Chystá se na déšť. Ve 12.30 pokračuji. Narážím na místo, kudy šly ovečky a za chvilku i na cestičku podél vody. Ve 13.10 docházím k salaším. Po ovčím mostku přecházím na pravou stranu říčky. A aj pěšinka. Jdu po ní. Ale pěšinka i s čerstvými stopami od holinek stoupá do stráně. Jiné pěšiny tu není, a tak si říkám: „Jsou domácí, vědí, proč nejdou kolem vody.“ Cesta stoupá čím dál výš, až jsem se ocitl nad úrovní lesa a uviděl Tarcu. Zpátky po vlastní stopě se mi jít nechtělo. Vzal jsem to „nábližkou“ dolů z kopce. To, co jsem poté absolvoval, to se tedy povedlo! Scházel jsem podél potůčku, z něhož se vyklubala regulérní horská řeka. Co to je neschůdný terén, jsem poznal na vlastním těle. Několik pádů, prodírání se přes metr vysokými kopřivami a dalším blebelem, slizké klacky a kmeny. A tak jsem si po jednom pádu s natlučenou holení a ohnutou hůlkou zabásnil: „Lopuchy, lopuchy, kam šlápnu, nemám potuchy.“ Sestup jsem začal v 13.50 a na drum modernizata jsem dobloudil v 17.52. V 18.30, tento den naposledy, překonávám řeku. Tentokrát broděním. Stavím stan a vařím večeři o tisíc metrů níž, než jsem ráno vařil snídani. Ve 21.00 je v údolí šero. Kde jsem? Nevím. Ale ono to nějak dopadne.

www.romaniatourism.cz