Tarcu nebo Godeanu? 1
27. 01. 2007
Průvodčí zapřel moji jízdenku
Pátek 30. června 2006 Opět nervy, zdali stihnu odjezd vlaku. Dny
před odjezdem jsem si připadal jako v zajetí držený živočich, jenž
konečně může na svobodu, ale zdráhá se opustit známé prostředí své
klece. Dokonce jsem vážně přemýšlel nad varovnými řečmi lidí, kteří
nikde nebyli. Ve 22.16 na stanici metra Luka smutně koukám za právě mi
odjíždějící soupravou. Deset minut čekám na další. Ve 22.55 vbíhám
na zaplněný peron pražského hlavního nádraží. Plno čundráků. Panonii
přistavili až ve 23.05. Poté, co jsem prošel kolem vlaku tam a zpátky a
ještě kus (cedule zakryta otevřenými dveřmi), nacházím vagon
366. V mém kupé sedí mladá žena a kouří. Sprdl jsem ji, že se tu
nekouří, a začal se vztekat, co tam dělá. Účinně! Průvodčí
rumunského lůžkového vagonu si ji přemístil do služebního kupé. Pak mu
ale tři čtvrtě hodiny trvalo donést mi povlečení.
Sobota 1. července 2006 00.12 jdu spát. 08.20 se probouzím na
stanici Budapest Keleti. Snídám (chleba se salámem a žlutou limonádu),
stále nerozhodný odkud a zda nastoupit na pohoří Tarcu nebo Godeanu. Kolem
10.30 přicházejí maďarští revizoři. Nemohou se dopočítat cestujících
(asi kvůli průvodčího kámošce). Průvodčí zapřel moji jízdenku.
Maďaři ji chtějí přímo po mně. Po krátkém extempore jsem vpadnul do
jeho kupé, z chumlu jízdenek vytáhl ty svoje a ukázal (na eurodominu bylo
číslo mého pasu). 13.45 rumunského času je vlak téměř v Aradu.
Průvodčí a hlavně mé jízdenky nikde. Prý šel do jídelňáku. Vydal jsem
se za ním a zahnal ho do služebního kupé, kde (vlak už stál na nádraží)
předváděl, jak je nemůže najít. Sebral jsem nějaký papír a uchopil
přes něj za záchrannou brzdu. „Nu, nu, nu…“ vyrážel ze sebe a rázem
měl jízdenky v ruce. Protlačil jsem se proti nastupujícímu davu a ledva
byl na peróně, vlak se rozjel. V nádražní směnárně jsem vyměnil
20 € za 70 lei. Vlak do Timisoary mi jede v 18.08, kde
v 19.35 přesedám. Kolem půlnoci vystupuji v Caranasebes
(211 m n.m.).
Nocuji „veskrze drsňácky“
Neděle 2. července 2006 Za nádražím si mne našel majitel
červené Dacie, že mne za 50 lei doveze do poslední vesnice pod kopce.
V Borlově se mi nechce z auta. Prší a silnice vede dál. Naznačuji, aby
pokračoval. Gestikuluje, jak strmě a nebezpečně se klikatí na Poianu Mic
(1540), a že by mne to stálo 40 €. S radostí souhlasím. Zážitek, co
všechno stařičká Dacia vydrží. Strašná mlha. Kolikrát musel řidič
vystoupit, aby se podíval, kudy vede cesta. Nocuji „veskrze drsňácky“. Na
cabaně v pokoji s vlastním příslušenstvím a televizí za 10 € a
20 lei. V noci se mi zdálo o nějaké show, kde neustále tleskali. To jak
dopadal proud dešťové vody na plechovou střechu pod oknem. Vstávám
v 07.11 (českého času). Vařím čaj a oves (kdo se s tím má tahat).
Dívám se na televizi, přebaluji a čekám na počasí. V 10.45 vyrážím
směr cabana Cuntu. Cesta vede vesměs lesem po spojovacím hřebínku. Prší.
Ve 12.10 jsem u meteorologické stanice. Obědvám chleba, salám, česnek a
perník. Piji vodu z pramene. Ve 12.45 pokračuji směr Tarcu. Tělo nezvyklé
námaze (po většinu roku sedí u počítače a přepisuje rozprávky nebo se
přejídá na rautech) bolí (jak říkají Brňáci) jako sviňa.
V 16.12 jsem objevil miniplesíčko, a tak jsem k němu zamířil. Při
sestupu strmým svahem mi lišejníkem šedivý šutrák připomněl, že za
deště slizce klouže. Nejenže jsem si natloukl koleno, ale udělal díru
v goretexových gatích. Levou nohavici mi tak zdobí česká geniálně
univerzální leukoplast. V lijavci a vichru stavím stan. Opět je ze všech
věcí nedůležitější ručník. Konstatuji, že jsem si s sebou vzal málo
Měrnoj – úžasné vodky slavného Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva. Ve
stanu je relativně sucho. Snědl jsem tři pardubické perníčky! Až nebudou,
nebudu. Vařit či nevařit? Toť otázka… 17.30 vařím bujón, hrách a
čaj. Ledva umyji nádobí, padám za vlast. 23.34 Vítr zkouší, co Gemička
vydrží, a drží se skvěle.
