Počátky naší státnosti 9 – Václav, volba báby Ludmily

Václav v době otcovy smrti
ještě nedosáhl šestnácti let, na jaře roku 921 neměl k usednutí na knížecí stolec věk ani zkušenosti. Na místo knížete Vratislava mohl nastoupit jiný z předních vojvodů Bohemie. Stárnoucí Ludmila však vydobytou hegemonii rodu nehodlala ztratit. Stejný zájem musela mít nepochybně i Václavova matka a vdova po Vratislavovi, kněžna Drahomíra. Její syn se nacházel na prahu plnoletosti. S pomocí matky (za níž nejspíše stála knížecí družina) a za podpory vlivné báby Ludmily měl mladý Václav šanci dosáhnout svého nastolení. Právo na vládu založené na příslušnosti k Přemyslovu rodu v tehdejší Bohemii ještě nepatřilo k zavedené normě. Pořádky otců byly stále živé. Ti starší pamatovali moravského Svatopluka, r. 894 svobodně nastolili jeho odpůrce Spytihněva a většina teprve nedávno volila knížete Vratislava. Představa, že jejich vládcem bude nedospělý Václav, za něhož rozhodují ženy Drahomíra s Ludmilou, byla pro mnohé ze zkušených vojvodů a válečníků stěží přijatelná. Rodící se dynastie Přemyslovců byla ohrožena.

Jediným východiskem
bylo uhájit „dávný“ nárok rodu – jeho předurčení k vládě – a rychle dosáhnout uznání Václavovy plnoletosti. Věk se uspíšit nedal, nikdo by však nepochyboval o knížeti, který má ženu a čeká potomka. Jedna z václavských legend dokonce naznačuje, že mladý kněžic byl domácími předáky nucen ke styku se souložnicí. Patrně to nebylo po vůli nezletilého Václava a stěží to mohlo naplnit Ludmiliny představy „křesťanské“ dynastické politiky. Její vlastní zkušenost ji naučila hledat vlivného spojence. Pokud by nevěsta pocházela z významného rodu, třeba od dvora krále Jindřicha I., žádný by se neodvážil nastolení Václava zpochybnit. Jeho narození v zemi Havolanů je sice dohadem, avšak saský vévoda, korunovaný roku 919 na krále, mohl být za takových okolností i Václavovým kmotrem. Měl-li zásluhu na sňatku Vratislava s dcerou svého vazala, je to víc než pravděpodobné. Cestou na královský dvůr do Quedlinburku za účelem svatby bylo možné zdůvodnit odklad Václavových povinností a vyčkávat návratu knížecího páru. Vůli krále Jindřicha I. se nemohli protivit ani nespokojení vojvodové, a Ludmila se prakticky ujala regentské vlády. Postavení kněžny Drahomíry je nejasné. Byla to však ona, kdo měl právo nárokovat si podíl na knížecí moci po Vratislavovi. Pokud mezi oběma ženami vládla shoda, mohla být pozvolna narušována předáky knížecí družiny, jimž nezbývalo než se ucházet o přízeň na jedné či druhé straně. Schizma proti sobě patrně postavilo nikoliv kněžny vdovy, ale jejich příznivce a odpůrce. Spor probíhal nejen o volbu knížete, ale také o jeho budoucí družinu.

V létě roku 921
však vrcholí konflikt krále Jindřicha I. s bavorským vévodou Arnulfem. Sasové obléhají Řezno. Pokud Václav dorazil do Quedlinburku, musel vyčkat na Jindřichův návrat, bez jeho rozhodnutí nešlo věc uspíšit. Situace v Bohemii se stala neudržitelnou. Byl to sněm předáků, který mohl mít zájem na odstranění zbožné, ale příliš autoritativní kněžny Ludmily. Pokud by na její straně stála i Drahomíra, převrat by ohrozil šance samotného Václava. Ač bezesporu méně zkušená a prozíravá, musela Václavova matka jednat. Možná ji rebelové ujistili, že nárok syna na knížecí stolec uhájí i bez Ludmily, regentské výhody by však pobírala ona a její družina. Bez podpory zvenčí nebylo jiného východiska než krizi uvnitř země řešit rozdělením sil, přestože obě vdovy sledovaly stejný cíl. Drahomíra se postavila na stranu odpůrců stárnoucí kněžny Ludmily. Ta si patrně uvědomovala rizika i důsledky počínání své snachy, a sama raději vyklidila pozice v centru knížecí moci. Václavův návrat byl v nedohlednu a nešlo setrvávat v nečinnosti. Společně s archipresbyterem Pavlem se připravovala hledat podporu v Řezně u biskupa Tuta nebo přímo u krále Jindřicha I. Nejspíše proto se Ludmila koncem léta uchýlila na hradiště Tetín, ve směru, odkud očekávala pomoc. Jaké okolnosti ji přinutily zůstat až do poloviny září, se můžeme jen domýšlet, patrně znala kroky svých protivníků a cesta do Bavorska nebyla bezpečná. Možná až na Tetíně ve společnosti kněze Pavla se zrodila myšlenka, jak zajistit vlastní přemyslovský rod proti konkurenčním vojvodům Bohemie. Účinek byl velice nejistý, ale pokud by se naplnil, dalo se bezvýchodné situace ještě využít. Zbožná Ludmila znala životy světců a jako zkušená panovnice nepochybně věděla, jakou váhu má ve světě křesťanů mučednická smrt. Pokud by za svůj křesťanský rod prolila krev v nerovném boji s pohanstvím, zosobněném Drahomírou a „jejími“ vyznavači starých pořádků, stvrdila by tím právo na vládu mladého kněžice lépe než cestou otevřeného boje s přesilou vojvodů. Zpráva o mučednictví bohu oddané kněžny Ludmily od očitého svědka z řad církve by vyvolala reakci ochránců univerzalistických hodnot v říši, kterými byli Václavovi spojenci král Jindřich I. i biskup řezenský. S takovou by se její smrt nestala marnou.

V noci z 15. na 16. září 921
se odehrál děj, který známe z podání Ludmilské legendy Fiut in provincia Bohemorum, latinsky sepsané někdy v polovině 10. století. Autor byl obeznámen s detaily události, jako by byl jejím přímým účastníkem. Do tetínského hradu vpadla, či spíše byla vpuštěna skupina Drahomířiných družiníků, dva z nich, Tuna a Gomon, pronikli bez většího odporu až do ložnice kněžny Ludmily. Ta od večerních hodin setrvávala s knězem Pavlem v motlitbách. Útočníky dobře znala a věděla, s jakými úmysly na Tetín přichází. Nebyla překvapená ani se nebránila, smířeně je žádala o setnutí hlavy. Krvavá oběť byla předpokladem mučednické smrti. V tom jí však muži nevyhověli, Ludmilu uškrtili jejím vlastním závojem, aniž by byla prolita jediná kapka krve. Forma vraždy je předmětem dohadů. Prý si Drahomíra nepřála, aby se Ludmila stala mučednicí. Vysvětlení však může být prostší. Tuna a Gomon podle jmen pocházeli z prostředí severských kmenů Varjagů, kteří uškrcení praktikovali jako rituál, jež po skonu privilegovaného muže „dobrovolně“ podstupovala jeho žena. Vražedníci měli příkaz kněžnu – vdovu usmrtit a ten splnili dle svých zvyklostí, aniž by násilný čin považovali za úkladnou vraždu. Byli vysláni, neboť Ludmila je očekávala připravena svému rodu přinést oběť nejvyšší. To lze vyčíst nejen z dobového podání, ale nečekaně i z nálezu v její hrobce na Pražském hradě. Pohřební tkaniny a nejspíše i část roucha, v němž byla zavražděna a pochována, jako zázrakem přežily. Rozborem nejstarší lněné textilie bylo zjištěno, že nese stopy zeminy z okolí tetínského hradu. Lze ji tedy ztotožnit s oděvem, v němž Ludmilu ještě té noci pohřbili za hradbami dvorce. Pozoruhodný je však dekor, který roucho zdobil. Ač Ludmila měla být zbožnou křesťankou, výšivky znázorňují pohanské symboly draka a svastiky. Tento typ kříže bývá vykládán jako zobrazení slunce či štěstí, jeho dávný význam jde však hlouběji. Kříž se zalomenými konci je piktogramem, znázorňujícím čtyři paže s dýkou, symbol obětování. Oběť přinášela spásu a tedy přeneseně i štěstí. Hákový kříž je výmluvnou značkou, jež se nám nejspíše vybaví v souvislosti s vlajkou nacistické říše. Svastika v bílém kruhu, všude kolem krvavé pole. Zamrazí, sotva si uvědomíme, co vlastně ideologové německého nacizmu bez skrupulí dlouho před válkou sdělovali celému světu. Stejně tak nebude pouhá náhoda, že Ludmila, připravená zemřít, zvolila oděv s touto symbolikou. Byl to vzkaz, že vykonala oběť. Hned po vraždě její společník kněz Pavel z Tetína zmizel. Lze dovodit, že směřoval k biskupskému Řeznu, aby o smrti kněžny Ludmily předal zprávu se všemi podrobnostmi, které zmiňuje legenda. Ze země prý byli Drahomírou vyhnáni i další latinští kněží, což jen podporuje ideu pohanské rebelie, která si měla vynutit zákrok zvenčí.

Řezenský mír
ukončil spor krále Jindřicha I. s bavorským vévodou Arnulfem. Vévoda se králi poddal a napříště se stal vykonavatelem jeho politiky. Tady můžeme hledat důvod, proč Arnulf na jaře roku 922 vstoupil s vojskem do Bohemie. Výsledek tažení je nejasný, žádné zprávy o bojích se nedochovaly. Účel tažení se však můžeme domýšlet. Kněz Pavel biskupovi vylíčil situaci v Praze jako útok na pozice křesťanství, doložené násilnou smrtí nejzbožnější kněžny Ludmily. Reakcí byla trestná výprava, která měla v Bohemii zjednat pořádek a zajistit vládu křesťanského rodu – knížete Václava – pod patronací krále Jindřicha I. Nejspíše jako součást Arnulfova tažení v roce 922 byl nad hrobem Ludmily založen kostel sv. Archanděla Michaela. Podnět mohl vzejít od vracejícího se pražského archipresbytera, kterým nebyl nikdo jiný než Ludmilin kněz Pavel. Drahomíra musela kostel vystavět, přislíbit potrestání viníků Tuny a Gomona (což se také stalo) a rebelující předáky podvolit královské moci. To ve svém důsledku znamenalo upevnění křesťanství v Bohemii i slib poslušnosti knížeti Václavovi. Nelze vyloučit, že mladý kníže se do Prahy vrátil s arnulfovým vojskem.

Kdy se Václav ujímá vlády
nelze spolehlivě určit. První známé datum, související s jeho rozhodnutím, je přenesení ostatků kněžny Ludmily na Pražský hrad, uskutečněné k 21. říjnu 925. Událost byla spojena s vysvěcením baziliky sv. Jiří, založené již knížetem Vratislavem. Ceremonií, kdy tzv. translace ostatků mučedníka postačovala v raném středověku k jeho svatořečení, se Přemyslovec Václav domáhal uznání první světice ze svého rodu. Možná plnil přání své báby a vychovatelky. Nicméně řezenský biskup Tuto znal okolnosti její smrti a k požadavku mladého knížete si ponechal zdrženlivý odstup. V této době byl Václav nepochybně plnoletý a v Bohemii mohl vykonávat suverénní politiku, opíraje se o vlivné spojence. Jeho život a vládu však známe pouze z legendistického podání, zcela podřízeného kultu sv. Václava. Kníže jako by ani běžnými starostmi nežil a byla mu předurčena dráha světce. Avšak prvorozený knížecí syn v reálném bytí musel bezesporu plnit úlohu vládce včetně dynastického pokračování knížecího rodu. V roce 925 dosáhl 18–20 let, mohl být již ženatý a mít potomka. Od legitimního panovníka se to očekávalo. Pokud v kritickém roce 921 nezletilý Václav opustil Čechy, tak pod ochranu Jindřicha I. V prostředí královského dvora v Quedlinburku můžeme hledat i možnou Václavovu manželku, ženu z urozeného rodu, která by splňovala naděje vkládané do knížete Bohemie. Podle nepříliš konkrétních zmínek a nepřímých indicií někteří badatelé Václavovi přisuzují saskou princeznu Adivu, dceru anglického krále Edwarda I. Sasové ovládali anglický trůn již po řadu století. Jejich vazba na domácí zemi však přetrvávala. Podle tzv. Ingulfovy kroniky byl manželem Adivy „veliký kníže Jindřichova dvora“. Kronika psaná Ethelwerdem uvádí, že na dvoře Jindřicha I. byla Adiva provdána „za krále nedaleko Jupiterových hor“. Titul krále je patrně nadnesený, žádný ze saských nebo bavorských letopisů takový sňatek nepotvrzuje a pozornosti kronikářů by královská svatba jistě neunikla. Jupiterovy hory tehdy říkali Alpám, pro cizince ze severu byla země knížete či krále Bohemie dostatečně blízko. Pro Václava tak svědčí zejména vážnost, s níž byl u krále Jindřicha přijímán a absence písemných pramenů z tehdejších Čech. Je tu však ještě jedna pozoruhodná okolnost. Ve středověké Anglii zdomácněla vánoční koleda o svatém Václavovi. Melodii zná téměř každý i u nás, málokdo však tuší její starobylost a význam.

Princezna Adiva
z anglického královského rodu se ztrácí v dávné minulosti stejně jako Václavův skutečný život, o kterém mnoho nevíme. Že však kníže „rodinu“ měl, potvrzuje jedna z legend, která zmiňuje Václavova syna jménem Zbraslav. Fonetická blízkost s tzv. Přemyslem (Predslav) nemusí být čistě náhodná. Za úvahu stojí i nález neznámých ostatků v kostele sv. Jiří na Pražském hradě. Při archeologických průzkumech byla otevřena společná schrána s ostatky mladé ženy, asi dvouletého chlapce a nemluvněte. Rozbor stáří kosterních ostatků je datuje k 10. století, kdy tu byla zřízena hrobka Václavova otce Vratislava i kněžny Ludmily. Za těchto okolností lze ženě i dětem přiřadit významnou roli na dvoře prvních Přemyslovců. Můžeme vyslovit domněnku, že Adiva zemřela krátce po porodu druhého dítěte. Ani syn Zbraslav nezůstal naživu a skonal ještě v útlém věku. Pokud se Václav oženil kolem roku 922 a s Adivou měl dvouletého syna, zánik rodiny jej postihl právě v době, kdy jeho mladší bratr dospíval. Boleslav byl pro truchlícího panovníka vážný konkurent. Opakem Václavovy mírnosti a křesťanského milosrdenství. Pro budoucnost přemyslovského státu byli oba nepostradatelní.

• www.e-vsudybyl.cz/…si-statnosti
• www.miniaturpar­k.cz