Počátky naší státnosti 5 – Svatopluk, první král Čech a Moravy

Po roce 871
nastává největší územní rozmach Moravského státu. Je to období vlády knížete Svatopluka I., nejmocnějšího panovníka z rodu Mojmírovců. K jeho říši náleží, vedle jádra země v Pomoraví, také území slovenského Ponitří a Pováží, rozlehlé Panonie po obou březích Dunaje, nížiny v Polabí a v 80. letech 9. století dosahuje soutoku Labe s Vltavou. Ziskem Pražska k Velké Moravě přičítáme i celou Bohemii. Jako svrchovaného panovníka jej uznávala i knížata Srbů a Karanténců. Svatopluk se stal vládcem, jehož římský papež neváhal titulovat králem.

Cesta na velkomoravský trůn
však nebyla pro Svatopluka jednoduchou záležitostí. Narodil se kolem roku 846, patrně na počátku vlády knížete Rastislava. Východofranské říši tehdy vládl Ludvík II. Němec, který přispěl k sesazení Mojmíra II. a nastolení nového knížete Moravanů. Rastislav ale stěží naplnil jeho očekávání. Záhy porušil slib věrnosti (pokud se k jakému zavázal) a stal se sebevědomým vládcem usilujícím o nezávislost možná víc než Mojmír. Jeho přičiněním jsou povoláni slovanští věrozvěstové sv. Cyril a Metoděj, aby šířili křesťanskou víru ve slovanské řeči a nepochybně, jako zástupci císařské Konstantinopole, vytvořili na Franské říši nezávislou církevní správu Moravského státu. Misijní činnost byzantských vyslanců na území, jež Ludvík II. považoval za svrchovanou součást svého teritoria, nemohla dospět jinam než k novému politickému konfliktu s Východofranskou říší. Roku 867 věrozvěstové museli své učení a slovanskou liturgii hájit před římským papežem. Vzdělanost a diplomatické schopnosti sv. Cyrila, který v Římě přijal jméno Konstantin, pomohly u Hadriána II. prosadit Rastislavovy úmysly a přes nevoli franského krále získat pro Moravu důležité arcibiskupství. Avšak vrchol emancipačních snah knížete Rastislava I. přivodil v roce 870 nejspíše i jeho pád. Vládl dlouhých 24 let a stejně jako naplňoval své zájmy i proti vůli Ludvíka II., nejspíše nerezignoval ani na územní rozmach říše směrem na západ do české kotliny. Jistě nešlo o expanzi dobyvačného charakteru, ale o pozvolné pronikání a asimilaci generace nových (charvátských?) osadníků, upevňujících pozice Moravy v horním Polabí. Labe jako Albae – bílá řeka – mohlo dát jméno tzv. Bílým Charvátům. Jisté je, že Čechy byly na konci Rastislavovy vlády připraveny na nástup nejmocnějšího z rodu Mojmírovců.

Postava Svatopluka I.
je klíčem k událostem, majícím podstatný vliv na nový náhled do nejstarší české historie. Zda byl Svatopluk králem nebo knížetem? O tom se přou historikové dodnes. Faktem je, že králem jej v diplomatických listech tituloval papež Hadrián. V posledních letech panování knížete Rastislava byl Svatopluk (patrně jeho synovec) údělným moravským knížetem na hradu v Nitře. Centrum říše se tehdy nacházelo na dolním toku řeky Moravy. Pravděpodobně u dnešních Mikulčic nebo v Uherském Hradišti – Starém Městě. Syn krále Ludvíka II. Karlomann v roce 870 využil ambiciózní povahy a mocenských nároků mladého Svatopluka, aby s ním sjednal dohodu, že za slib poslušnosti a věrnosti Franské říši získá trůn Rastislavův. To už bylo nitranskému knížeti kolem 25 let. V raném středověku tedy byl v nejlepších letech ujmout se vlády. Svatopluk pomohl zinscenovat zradu na svém strýci. Rastislav byl vylákán z města, zajat a Ludvíkem II. odsouzen k oslepení a dožití v některém z franských klášterů. Moravu obsadila okupační vojska a do čela porobené země byl usazen loutkový vládce Svatopluk. To však netrvalo dlouho. Okupační správa nebyla po vůli moravské nobility včetně samotného Svatopluka. Nově nastolený kníže byl ještě téhož roku Karlomannem uvězněn. V jeho nepřítomnosti došlo k povstání Moravanů. Do čela odboje postavili jistého Svatomíra. To si východofranský panovník nemohl nechat líbit. Hned na jaře 871 vypravil vojsko. Svatopluka omilostnil a očekával, že v jeho osobě opět prosadí vazalství Moravy vůči Franské říši. Velmi se však v ctižádostivém Svatoplukovi mýlil. Ten už byl jistě zkušenější. Na bavorském dvoře se vyučil praktické diplomacii, již záhy při řízení státu uplatňoval vůči svým přátelům i nepřátelům. Před branami sídelního města zřejmě namluvil doprovodu, že jako právoplatný vládce Moravy zlomí odpor bez boje a sám dojedná vstup do města. Překvapivě se však vrátil s moravskou posádkou a zaskočené vojsko Franků dal pobít. Tak započala vláda jednoho z nejmocnějších a nejobávanějších panovníků tehdejší střední Evropy.

Nástup Moravanů do centra české kotliny
patrně sílí až po roce 872. K tomuto datu se u řeky Vltavy připomíná porážka pěti vojvodů z Bohemie východofranskými vojsky. Záznam o bitvě uvádí vedle jmen Svatoslava, Vítězslava, Heřmana, Spytimíra a Mojslava i později připsané šesté jméno jakéhosi Gorivoje. Dodatečný zápis je interpretován jako první zmínka o českém knížeti Bořivojovi, v 80. letech 9. století úzce provázaném s nadvládou Svatopluka v Čechách. Moravským biskupem Metodějem nejspíše r. 883 pokřtěný Bořivoj se stává prostředníkem Mojmírovců v Čechách a Svatoplukova moc sahá až k Levému Hradci. Prakticky k soutoku Labe s Vltavou. Levý Hradec byl Bořivojovým sídelním hradem. Tradice zde uvádí první křesťanský kostel v Čechách, rotundu sv. Klimenta. Vystavět ji dal prý sám kníže Bořivoj při návratu z Moravy, když biskup Metoděj s jeho družinou vypravil i kněze jménem Kaich. Existence kostela a přítomnost kněze také umožňovala usídlení moravské vojenské elity s posádkou. Bořivojův hrad lze proto považovat za opěrný bod Moravanů ve středních Čechách. Ve strategické poloze, v bezprostřední blízkosti pražského centra se sněmovním polem a stolcem. Vojvodové a jejich lid, kteří nebyli Svatoplukovi podřízeni, to museli zákonitě vnímat jako ohrožení. Nedostatek písemných zdrojů nás odkazuje pouze do roviny dohadů. Nicméně k tomuto vypjatému období kolem roku 880 lze přiřadit Kosmasem zaznamenanou pověst o bitvě na Turském poli. Tady, prakticky před hradbami Levého Hradce, došlo k bájné porážce výbojných Lučanů Neklanovým vojskem Čechů. Bořivoj je pokládán za prvního známého představitele českých Přemyslovců. Avšak v době, kdy se děj odehrával, byli tzv. Přemyslovci či národ Čechů ještě neznámým pojmem. Naopak máme potvrzenou existenci dávných Lučanů, ovládajících po několik staletí Poohří až k Mělníku. Zde sídlící Pšovský rod, možná sám kníže Slavibor, byl nejvíce ohrožen spojenectvím Bořivoje se Svatoplukem a hotovostí Moravanů na Levém Hradci. Do té doby nejsilnější a prakticky neporazitelní Lučané se dostali pod tlak mnohem silnějšího rivala. Můžeme jen spekulovat, ale situace patrně dospěla ke střetu obou uskupení. Na jedné straně Lučanů, na straně druhé rodů provázaných se Svatoplukovou mocí. A především, podpořených moravskými posilami. Tak skutečně mohlo vypadat spojené vojsko Čechů, které potlačilo dosavadní hegemonii Lučanů v této části země. Napoprvé snad uspěli ještě Lučané a kníže Bořivoj musel kvapně i s moravskou posádkou opustit Čechy. Avšak jeho návrat v roce 884–5, po boku s králem Svatoplukem, byl již ve znamení porážky nejvěčnějších odpůrců moravské moci. Pšovský rod tehdy možná přišel o výsadní postavení mezi vojvody Bohemie a uvolněný stolec Čechů se otevřel moravským Mojmírovcům.

Střední Evropa i Velkomoravská říše
se na konci 80. let 9. století ocitá pod sílícím tlakem staromaďarských kmenů. Bojovné Avary po sto letech vystřídali neméně divocí nomádi z východu, postupně si pro sebe zabírající úrodné panonské roviny. Svatopluk věděl, že křehké příměří lze udržet jen územními ústupky. Avšak postupující Maďaři svými nároky počali ohrožovat i jádro říše v Pomoraví. Panovníkovi tedy nezbývalo než hledat řešení v přemístění mocenského centra dál od starých rodových držav. Jediný směr, který se mu nabízel a kde již Moravané měli nepochybný vliv, byl západ. Polabí s českou kotlinou. Otázka Bohemie byla nejspíše i součástí mírových jednání Svatopluka I. s císařem Karlem III. Tlustým na Monte Comiano na podzim 884. Právě zde mohlo dojít k uzavření dohody a uznání Svatoplukova držení Čech, potvrzené roku 890 bavorským králem Arnulfem. Novým centrem Mojmírovců se tak v 80. letech 9. století stala Praha.

Že takový vývoj mohl nastat
a že se nejedná o pouhou fantazii, nasvědčuje pozoruhodná archeologická lokalita z horizontu Velké Moravy – Pražský hrad. Bažantnice a tzv. Lumbeho zahrada na severním předhradí byly obsazeny jistě početnou posádkou Moravanů, neboť množství nálezů potvrzuje shodnou provenienci šperků, zbraní a užitných předmětů s tehdejšími významnými centry na Moravě. Do té doby lokalita zůstávala bez trvalého osídlení a v místech budoucího hradu nejspíše plnila úlohu sněmovního pole – symbolu společné vlády kmenových vojvodů Bohemie. Poloha nad Vltavou měla posvátný význam. Stál zde kamenný stolec – trůn – na kterém byl nastolován všemi uznaný vůdce, možná zvaný Lech. Patrně zde byl udržován i posvátný oheň, neboť k místu se váže prastaré pojmenování Žiži. Pohanské obyčeje a nedotknutelnost místa v závěru 9. století rázem ukončuje výstavba hradu. Stolec najednou podléhá jedinému svrchovanému panovníkovi, který si osobuje právo vládnout z vůle boží, neboť jako součást svého záměru tady zakládá křesťanskou svatyni. K zásadnímu obratu a zásahu do kmenové symboliky, omezení prastarých práv vojvodů, se nemohl odvážit nikdo jiný než sám Svatopluk. Bořivoj přijal křest teprve nedávno. Bez Moravanů neměl prakticky žádnou politickou váhu a sám disponoval jen nevelkou vojenskou silou. Pokud na jeho straně stáli spojenci, měli obavy nikoliv z Bořivoje, který už jednou z Čech utekl, ale ze Svatopluka, který jej přivedl zpátky a potlačil domácí odpor. Nejspíše v letech 883–85 byl nad Vltavou založen Svatoplukův hrad, burg neboli purk/ch, jak Moravané tehdy svá hradiska asi nazývali. Prespurk či Praslawespurch, založený patrně za Svatopluka, je dnešní Bratislavou. Jméno Lautenpurch je připisován hradišti Pohansko u Břeclavi. Purch, v tehdejší slovanské výslovnosti se samohláskami Puracha, Puraha, psáno latinsky Pvraga, Frága ze zápisu kupce Ibrahim ibn Jakoba, se stal základem pro pojmenování města Praha – Praga. Tuto hypotézu podporuje i Kristiánova legenda, psaná snad ve druhé polovině 10. století. V příběhu o Přemyslovi se od mnicha Kristiána dozvídáme: „…jak pověst vypravuje, obrátili se (čeští Slované) k nějaké hadačce se žádostí o dobrou radu a o věštecký výrok. A když jej obdrželi, založili hrad a dali mu jméno Praha“. Prvotní název tudíž náležel hradu, jehož založení lze připsat moravskému Svatoplukovi. Zábor a opevnění významné lokality osazené kostelem byl mocenský akt – symbol ovládnutí země křesťanským panovníkem. Povědomí o velkomoravských počátcích Pražského hradu přinesl až archeologický výzkum ve 20. století. Rovněž existenci kostela Panny Marie naznačovaly pouze legendy, než jej v 50. letech mezi II. a IV. nádvořím pod tzv. Tereziánským křídlem nalezl I. Borkovský.

Představa, že sídlo českých králů
založil panovník z moravského rodu Mojmírovců, zákonitě vyvolá pochyby a u někoho i trpkost. Pražský hrad přece od počátku sloužil Přemyslovcům, kteří tu jsou také pohřbeni. Žádné Mojmírovce v Praze doložené nemáme. Avšak skutečnost, jakému rodu počátky hradu přisoudit, je relativní. Název Přemyslovci byl zaveden kronikáři až později. Sami tzv. Přemyslovci si tak vůbec neříkali. Obdobně je sporné, zda se Svatopluk považoval za Mojmírovce. Panovník zpravidla užíval jméno s titulem. Písemnosti pak uvádí, které zemi či z jakého místa vládl. Král či kníže Svatopluk I. vládl Moravskému státu a Bohemii považoval za součást své říše. Nejpozději od roku 884 se mohl považovat za panovníka, který v Čechách vládl prostřednictvím zástupce, kterým mohl být nejen Bořivoj, ale také některý ze Svatoplukových věrných. Možná dokonce jeho nejstarší syn. Faktem je, že po smrti knížete Bořivoje v roce 889 se Svatopluk sám ujímá vlády a po dobu pěti let je jediným svrchovaným panovníkem v Čechách i na Moravě. Svatopluk I. umírá roku 894 jako první král společného státu Čechů a Moravanů.

Hrob Svatopluka I.
však na Pražském hradě nenajdeme. Poslední desetiletí 9. století bylo ve znamení usazování staromaďarských kmenů v Panonii. Budování nového centra tudíž muselo ustoupit do pozadí v zájmu obrany jádra říše v Podunají. Tam se přesunul i král Svatopluk, aby obstál v očekávaných bojích. Po 23 letech u moci, asi unavený a možná i vážně nemocný, předal podle legendy vládu třem synům. Na třech vrbových prutech je poučil o bratrské svornosti. Rozdělí-li se, budou jako osamocené pruty a zůstanou slabí. Tedy že vzájemným soupeřením snadno podlehnou nepříteli. Poté nikým nepoznán odešel jako mnich do poustevny na vrchu Zoboru při svém dřívějším hradu v Nitře. Teprve ve smrti sdělil svou pravou identitu a byl pohřben s úctou jako král, avšak prostě jako poustevník.

Když v Uherském Hradišti
v roce 1959 v lokalitě zvané Derfle odkryli zbytky velkomoravského kostela Panny Marie, narazil tým archeologů na pozoruhodnou hrobku. V přistavěné kapli se nacházela neporušená rakev s mimořádně honosným železným kováním, jaké nemá u hrobů velkomoravského horizontu obdobu. Uvnitř však ležely kosterní pozůstatky s velmi skromnou výbavou. Patrně v mnišském rouchu. Pouze se dvěma zlatými gombíky. Žádné atributy bojovníka – velmože. Nic, co by nasvědčovalo vysokému postavení osoby s vlastní hrobovou kaplí. Nález vyvolal rozruch, neboť pohřeb s takovou výbavou ve významném církevním komplexu uvažovaného biskupského kostela mohl být přisuzován také moravskému patriarchovi sv. Metodějovi. Tomu však tradice přisuzuje jinou polohu, a navíc byl údajně z původního hrobu přenesen svými učedníky na utajené místo. V kapli by neunikl zášti svého odpůrce a nástupce, biskupa Wichinga. Antropologický výzkum později potvrdil, že hrob patřil muži ve věku asi 50 let, kterého patrně trápil tehdy nevyléčitelný zánět dásně. Smrt mohla nastat otravou krve nebo náhlým vykrvácením. Hrobový nález je veden pod číslem 12. a nelze s jistotou určit, komu patří. Dnešní Uherské Hradiště bývalo v 9. století jednou z největších velkomoravských sídelních aglomerací, poloha Staré Město a Ostrov sv. Jiří patrně byly Svatoplukovým Veligradem. Tomu dominovalo návrší s kostelem Panny Marie. Nejspíše sídlo moravského arcibiskupa a symbol křesťanské víry vládnoucího rodu. Nákladný hrob lze proto s velkou mírou pravděpodobnosti přisoudit právě Svatoplukovi I., nejmocnějšímu z Mojmírovců a obávanému panovníkovi Velkomoravské říše, který v kapli kostela Panny Marie našel před 1116 lety místo svého posledního odpočinku.
Radek Míka

• www.boheminium.cz