Počátky naší státnosti 24 - Biskup Vojtěch – saské vazby

Psal se rok 968,
Boleslavovo poselstvo do Říma se vrátilo s polovičním výsledkem (Počátky naší státnosti 20). Řeholnice, nyní již abatyše Mlada-Marie sice přinesla papežův souhlas se zřízením pražského biskupství, ale přednost dostal kníže Měšek. Pro císaře Otu I. to mělo své výhody. Vztahy Polanů k Boleslavovu knížectví začínaly ohrožovat hegemonii Saska ve středoevropském prostoru. Zábor Krakovska, křest polského knížete i manželství Měška s Boleslavovou dcerou Dobravou podstatně zvyšovalo vliv Boleslava I. v západoslovanských zemích. Když se Dobravě narodil syn Boleslav (zv. Chrabrý) a dcera Svěntoslava, česká dynastie zapustila kořeny v Polsku. Zastával-li člen poselstva Jordan v moravské církevní organizaci nějaké postavení, jeho promptní ustanovení biskupem v nové diecézi s vazbou na Magdeburk odvrátilo rostoucí závislost Polska na Boleslavovi a církevním centru na Moravě (nejspíše v Olomouci). Kanonicky problematický Měškův křest (966) byl zlegalizován řádným biskupským jmenováním a Jordan, Poznaňská diecéze i Měškovo knížectví teď přináleželi k nově zřízené církevní provincii, k magdeburskému arcibiskupství.

Magdeburk
býval kdysi centrem Polabských Slovanů, avšak v 10. stol. již náležel k Otově saské doméně. Založení zdejšího biskupství se datuje k r. 955. Tehdy, po vítězství nad Polabskými Slovany, Obodrity a Lutici, na řece Řeknici, císař Ota I. slavnostně oznámil vytvoření církevní metropole „Sclavinie“ a pro svůj misijní záměr, i přes odmítavý postoj arcibiskupa v Mohuči (Mainz, Porýní), si vymohl souhlas na římském papeži. Co bylo příčinou vzdoru mohučského patriarchy? Jmenoval se Wilhelm a za vlády Boleslava I. zaujímal nejvyšší církevní úřad ve Svaté říši římské (arcibiskup 954–968). Provází jej však pozoruhodný původ. Císař Ota I. ve svém mládí vzplanul láskou k urozené Slovance z rodu Havolanů a Wilhelm byl jeho prvním, ještě nemanželským, synem. Poté, co budoucí císař kolem r. 930 uzavřel sňatek s anglosaskou princeznou Edgith, Wilhelm jako levoboček ztratil naději na královskou korunu. Otec mu však zajistil vysoké postavení v říši církevním úřadem. Mohučský arcibiskup byl vzdělán latinsky, užíval němčinu, nicméně musel znát i řeč Slovanů. Za jeho matku je považována sestra nebo dcera havolanského knížete Tugumíra. Z nejvyšších kruhů téhož polabského rodu, přináležejícího do slovanského svazu Luticů, však pocházela i Václavova a Boleslavova matka Drahomíra. Proto není vyloučeno, že arcibiskupa pojilo příbuzenství nejen s rodem Otova vazala Tugumíra, ale také s knížaty vládnoucími v Bohemii. To možná vysvětluje i jeho nevůli k rozšiřování politické moci Říše, zpravidla provázené násilím, do zemí Slovanů. Wilhelm dlouho otci odpíral povýšení Magdeburku na arcibiskupství, se stejným postojem mohučského patriarchy se Ota I. potýkal i v případě rozšíření vlivu do Boleslavova knížectví. Wilhelmovo upoutání na lůžko a jeho smrt v r. 968 císaři usnadnily politické manévrování. Již na synodě v Raveně (967) Ota I. prosadil svůj záměr a do působnosti Magdeburku okamžitě připojil nově zřízená biskupství v Míšni a Merseburku, vč. Měškovy polské Poznaně. Snad výměnou za vyjmutí Magdeburku z mohučské provincie byla novému arcibiskupovi přislíbena Praha.

Papež Jan XIII.
řešil v souvislosti s Boleslavovou žádostí ožehavý politický úkol. Císař Ota I. měl zájem na převedení Bohemie z bavorské církevní provincie k Mohuči, avšak i přes svoji autoritu nejspíš nezískal souhlas řezenského biskupa Michaela. Popřením bavorských práv by však vyvstal problém s moravskou arcidiecézí, ustanovenou papežem Hadriánem II. v r. 870. Boleslav záborem Moravy mohl nárokovat její obnovu, účast kněze – biskupa Jordana v římském poselstvu to možná naznačuje. Vznikající Svatá říše římská, reprezentovaná saskou dynastií Otonů, však neměla zájem podporovat mocenský růst Boleslavova státu. Při obnovení původní církevní organizace by český kníže disponoval nejen arcibiskupstvím, ale také pěti biskupstvími. V této struktuře ji Mojmírovi II. v r. 900 potvrdil papežův předchůdce Jan IX. Boleslav měl na dosah politickou moc i zásadní vliv v Polsku i Uhrách, mohl usilovat o říši ne nepodobnou Velké Moravě. Diplomatickým činem, který spočíval ve vyjmutí Jordana z moravského úřadu a jeho jmenování biskupem v Poznani, se šance na církevní samostatnost Boleslavova knížectví významně snižovaly. Tehdy aktuální politický problém potvrzuje i papežská bula – zakládací listina pro Pražské biskupství. Její originál neznáme, pouze pozdější interpretaci Kosmovu. Nicméně ani kronikář neopomněl zdůraznit papežův zákaz obřadu „sekty bulharské“, tj. užívání staroslověnské liturgie. To svědčí o přetrvávání moravské církevní organizace (byť oslabené) hluboko do 10. stol. Císaři věrný papež Jan XIII. zastával úřad do své smrti v r. 972. Téhož roku se uzavírá i životní dráha knížete Boleslava I. a krátce po něm v Řezně skonal i starý a neústupný biskup Michael. Praha mohla určit uchazeče pro biskupský úřad. Při přednesení žádosti v r. 967/8 jím možná byl Kristián, syn Boleslava I., který se však jmenování nedočkal. Pro Prahu byl vybrán jistý Dětmar, mnich ze saského kláštera Corbeia Nova na řece Weser. Ovládal řeč Slovanů a proti nebyl ani nastupující kníže Boleslav II., který nejspíše dal na doporučení císaře Oty I.

Na Velikonoce r. 973
se Boleslav II. dostavil na říšský sněm do císařovy falce v Qedlinburku. Jednání mělo velkolepý ráz. Zaznamenána je přítomnost Oty I. s císařovnou Adelheid, následníka trůnu Oty II. s chotí – byzantskou princeznou Theofano, účast vyslanců Říma i Byzance, Dánského království, Maďarů, Rusů i Bulharů. Kromě Boleslava II. byl přítomen kníže Měšek, jakož i přední říšští vévodové. Velikonoční sněm jistě řešil i problematiku církevní organizace v Bohemii a na Moravě a bývá pokládán za ustanovující datum Pražského biskupství. Boleslavova záležitost však znovu nedošla naplnění. Příčinou byla smrt Oty I. Saský panovník a císař Svaté říše římské krátce po sněmu umírá a na trůn usedá jeho syn, král Ota II. Císař jej dal korunovat již v r. 967, nicméně saská dynastie si musela hegemonii v říši vybojovat. Do hry vstoupilo opět Bavorsko, tradiční soupeř Saska a dřívější spojenec Bohemie. Kníže Boleslav II. patrně nezapomněl na otcův nezdar, na nesplněné sliby Otonů, a nepříliš prozíravě se přiklonil na stranu Otova bratrance a konkurenta, bavorského vévody Jindřicha. Nástupnickou krizi provázely nepokoje, vpády vojsk do Boleslavova knížectví, po nichž následovala odvetná tažení, plenící saské i bavorské pohraničí. Svědectví o napjatých vztazích v říši, vyplenění kláštera v Altachu na Dunaji v létě 975 či porážka Bavorů o rok později pod hradem Plzní, podává kronika Thietmara z Merseburku.

Pražské biskupství
přes krizi mezi Otou II. a Boleslavem II. spělo k rozuzlení. Nový řezenský biskup Wolfgang vyslovil souhlas s umenšením své diecéze nejspíše již na sněmu v Quedlinburku, nicméně vhodný okamžik nadešel až za krátkého příměří na sklonku r. 975. Boleslavův pretendent Jindřich byl uvězněn v Ingelheimu a spor o nástupnictví se zdál zažehnán. Dětmar od krále Oty II. přijal investituru (biskupskou berlu a prsten), v lednu 976 se mu dostalo biskupského svěcení z rukou mohučského arcibiskupa Willigise. Následně bylo Dětmarovo jmenování stvrzeno na synodě v Mohuči a konečně dovršilo proces ustavení biskupství v Bohemii. Za připomínku stojí, že Morava tehdy biskupa měla. Ač neznáme jméno, v Mohuči r. 976 je jeho účast zmiňována v souvislosti s biskupem pražským. Počátkem léta Boleslav II. uvedl Dětmara na knížecí hrad v Praze, čímž kostel mučedníků sv. Víta a sv. Václava povýšil na biskupský. Sasko-česká politika, započatá Jindřichem I. a knížetem Václavem, došla symbolického naplnění. Následujícího roku bavorský vévoda svůj boj prohrál a Boleslavovi nezbylo než Otu II. uznat. V r. 978, opět v Qedlinburku o velikonočních svátcích, byl mezi oběma panovníky uzavřen mír, jejich vztahy však zůstaly chladné. Dětmar, první pražský biskup, zastával úřad šest let; když 2. ledna 982 skonal, bylo patrně rozhodnuto o jeho nástupci.

V katedrální škole v Magdeburku
studoval v letech 972– 80 bystrý hoch z rodu Slavníkova jménem Vojtěch. Podle soudobých pramenů byl biřmován magdeburským arcibiskupem Adalbertem, snad přítelem knížete Slavníka. Podle zmínky Bruna z Qerfurtu byli Slavníkovci dokonce spřízněni se samotným králem Jindřichem I. Ptáčníkem, zakladatelem Otonské dynastie, nicméně vysledovat dnes rodovou souvislost je prakticky nemožné. O mimořádných vztazích ale svědčí i přijetí, které se Vojtěchovi v Magdeburku dostalo. Arcibiskup z rodu Babenberků se stal jeho ochráncem a mladý Slavník přijal biřmovací jméno Adalbert. V Sasku získal nejen vzdělání, ale také přehled v soudobé říšské politice. Na císařské falci potkával přední osobnosti Svaté říše římské, jeho učitelem možná býval i rádce Oty II., vzdělanec a diplomat Gerbert z Aurillaku, pozdější papež Silvestr II. Nadaný student se uvedl u samotného císaře s vlivnou chotí Theofano. Když 18. března 981 zemřel Vojtěchův otec, vůdčí postavení na Libici převzal nejstarší z bratrů Soběslav. Slavníkovci tehdy náleželi k Boleslavovým nejbližším družiníkům, o něž se opírala branná moc i stabilita knížectví. Žena knížete Slavníka a Vojtěchova matka Střezislava mohla být Boleslavovou sestrou, Vojtěch synovcem vládnoucího knížete. V r. 981 byl povolán do Prahy, kde se stal klerikem při jednom ze zdejších kostelů, s velkou pravděpodobností přímo na knížecím hradě v blízkosti biskupa Dětmara. Vzdělání, domácí původ, rodinné vazby k vládnoucímu rodu a saské kontakty v nejvyšších kruzích říše mladého Vojtěcha předurčovaly k vysoké církevní kariéře. Slavníkův syn měl zaujmout biskupský úřad, s podporou císaře mohl pomýšlet i na post patriarchy. V jeho osobě se propojovala znalost slovanského církevního prostředí se zájmy Svaté říše římské, vliv císařovny Theofano i její byzantský původ zvyšovaly Vojtěchovy šance navázat na odkaz někdejších věrozvěstů z Konstantinopole. V nových podmínkách a s potvrzeným (nikoliv nově založeným) biskupstvím na Moravě se rýsovala idea obnovy církevní provincie prvního arcibiskupa Metoděje. Vojtěchovou ambicí, a nejspíš to přislíbil i knížeti Boleslavovi, bylo dosáhnout arcibiskupství. Nikoliv náhodou po úmrtí Dětmara symbolický akt volby směřoval na Levý Hradec, ke kostelu sv. Klimenta. Za tímto účelem mohla být rotunda velkomoravského stáří opravena či nově vystavěna. Památné místo upomínalo na Bořivojův křest právě moravským arcibiskupem.

Volba biskupa Vojtěcha
se datuje k 19. únoru 982. Událost proběhla za účasti Boleslava II. a předních mužů knížectví, mezi nimiž jistě nechyběl Soběslav a jeho bratři. O čtyři měsíce později v italské Veroně Vojtěcha přijal císař Ota II. a udělil mu investituru, o biskupské svěcení se přičinil mohučský arcibiskup Willigis. Boleslav získal do čela domácí církevní organizace mladého a vlivného muže, jehož plány se měly opírat zejména o podporu císařského dvora. Biskup Vojtěch jistě uznával svého knížete, nicméně autoritou a nositelem idejí křesťanského universa mu byl císař Svaté říše římské Ota II. Předčasná Otova smrt na sklonku r. 983 záhy narušila Vojtěchovy vztahy s Boleslavem II.

Bavorský vévoda Jindřich
zv. Svárlivý uniká z vězení, aby obnovil svůj nárok na říšský trůn. Císař po sobě zanechal teprve tříletého syna, v příbuzenské linii byl Jindřich nejvhodnějším nástupcem. Obdobně smýšlel kníže Boleslav II. i polský Měšek. Jindřich měl podporu říšských vévodů. Leč císařovny vdovy – po Otovi I. Adelheid a žena Oty II. Theofano – nehodlaly nečinně přihlížet. Beze zbytku využily svého vlivu i diplomatických schopností Gerberta z Aurillaku a pro císařskou korunovaci maličkého Oty získaly souhlas římského papeže. Korunován byl 25. prosince 983 v Cáchách jako Ota III. Jindřich však odpověděl Otovým únosem. Na velikonoční termín r. 984 do Qedlinburku svolal své příznivce a prohlásil se králem. Přísahu věrnosti mu složili Boleslav II., polský Měšek I. i obodritský kníže Mstivoj. Boleslavův příklon zpět k bavorskému Jindřichovi nemohl dopadnout jinak než kolizí s biskupem Vojtěchem, odchovancem saské školy a nejspíše i zastáncem politiky císařovny Theofano. Vojtěchův záměr byl stěží realizovatelný bez součinnosti římské kurie, mocnosti, jež stála za Otou III. Sliby bavorského vévody českému knížeti však převážily zájmy pražského biskupa. Boleslav II. by v případě Jindřichova úspěchu získal postavení prvního muže po králi. Z této pozice mohl prospět i svému biskupství, není divu, že pro Vojtěchovy námitky neměl velké pochopení. Říšský episkopát, kam přináležel i pražský biskup, však prosazoval papežovu vůli.
Radek Míka

• www.e-vsudybyl.cz/…si-statnosti
• www.miniaturpar­k.cz