Počátky naší státnosti 19 – První z Boleslavů

Vzestup polabských Slavníkovců

Boleslav I.
usedl na knížecí stolec asi v r. 935. Vlády se chopil v důsledku události, která se do dějin zapsala jako mučednická smrt sv. Václava. Kníže údajně zemřel rukou Boleslavova družiníka Hněvsy, nicméně úklady jsou připisovány samotnému Boleslavovi a krvavý zločin bratrovraždy je ústředním motivem všech svatováclavských legend. Spory uvnitř vládnoucího rodu nejsou v historii nijak výjimečnou událostí a často došly tragických konců. V tomto případě však Václavova smrt datovaná k 28. září nabyla státotvorného významu.

Syny knížete Vratislava
rozděloval věk a nejspíše i povaha. Starší Václav byl nastolen po nástupnické krizi vrcholící vraždou jejich báby Ludmily v r. 921, Boleslav tehdy byl ještě adolescentem. Václav v Bohemii vládl téměř čtrnáct let. Jeho knížectví však rozlohou zaujímalo nejvýše střední a severozápadní Čechy. Větší část země nadále kontrolovaly nezávislé vojvodské rody, pro něž hrad Praha (v německých pramenech později uváděný Wenzelsburg) mohl představovat rozhodující, ale nikoliv ještě ústřední moc. Václavova Bohemie církevně podléhala Bavorsku, avšak politicky se již přikláněla k nastupující saské královské dynastii Otonů. Jindřich I. pojal českou kotlinu do svých universalistických plánů křesťanské říše a kníže Václav, zdá se, nebyl proti. Do tohoto vývoje zasáhl mladší z bratrů, který někdy počátkem 30. let 10. stol. dospěl a nepochybně začal usilovat o podíl na moci, patrně se s Václavem rozcházel i v pohledu na formu a cíle vládnutí. Svého nároku dosáhl bratrovou smrtí, zaujetí „uvolněného“ stolce v r. 935 nabývá rozměru politického převratu. Knížectví se prakticky okamžitě vymanilo z vlivu západních sousedů a Boleslav I. nastoupil proces tvrdého prosazení vlastní hegemonie, sjednocení a expanze. Smířlivý konsenzus s bavorským a následně saským panovníkem, započatý Spytihněvem, a na nějž přistoupil Boleslavův otec Vratislav i starší bratr Václav, s Boleslavem skončil. Tehdy byl položen základ suverénního Českého státu. Král Jindřich I. v knížeti Václavovi možná ztrácel víc než jen mocensky závislého spojence. Václavova násilná smrt se zanedlouho stala nástrojem církevní politiky nastupující Svaté říše římské, jejíž ustavení dovršil Jindřichův syn Ota I.

Základ legendárního povědomí
o životě a umučení sv. Václava vznikal ještě za Boleslavova života. Ten bezprostředně po zaujetí trůnu odmítl věrnost králi Otovi I. a po dalších čtrnáct let zůstal jeho protivníkem. Z úkladů a krvavého činu jej mohl vinit právě saský panovník, propagátorem legendy o zbožném a spravedlivém knížeti Václavovi byla katolická církev. Boleslavovi současníci z řad církevních vzdělanců (zejména ti domácí) se však museli vypořádat s ožehavým tématem bratrovraždy. Příčiny převratu a prozaický děj násilné smrti byly překryty tendenčním podáním. Legendisté vyzdvihují Václavovy ctnosti; byl vychován světicí Ludmilou, stal se věrným služebníkem Kristovým a v duchu křesťanských zásad prý vládl mírně a smířlivě, což bylo domácími předáky pokládáno za slabost. Pozvání knížete Václava ve svátek Kosmy a Damiána na Boleslavův hrad, snad při příležitosti křtu Boleslavova syna, vyústilo v krvavou potyčku. Kníže Václav skonal rukou vraha symbolicky u dveří kostela, kam mu věrolomnost viníků odepřela vstoupit, vejít pod ochranu Boží. Příznačným jménem původce vraždy jako by pisatel označil nikoliv reálnou osobu, ale měl ospravedlnit jeho zločin. Hněv-sa (hněvaje se) v dobovém podání možná ukrývá samotného Boleslava. Právě biblicky emotivní zločin bratrovraždy a prolití krve při hájení víry posloužily nejvíc k budování kultu Václavovy svatosti, v kontextu historických souvislostí však vláda i Václavův tragický konec vyznívají jinak.

Krále Jindřicha I.
na podzim r. 935 postihla mrtvice a panovník upoutaný na lůžko umíral. V Jindřichovi jako by kníže Václav přicházel o vlivného ochránce. Po rozkladu Východofranské říše saský vévoda Jindřich postupně ovládl knížectví Franků, Durynků i Bavorů a stál u základů německého středověkého státu. Jako ochránce zájmů západního křesťanství navazoval na odkaz Karla Velikého, nevyjímaje franskou hegemoniální politiku ve střední Evropě a papežské Itálii. Václavův vztah k saskému vévodovi, od r. 919 králi Jindřichovi I., zvaném Ptáčník, zůstává v rovině dohadů. Jedna z možných hypotéz (poč. naší státnosti č. 10) naznačuje, že po r. 895 kněžna Ludmila společně se synem Vratislavem unikla z dosahu Spytihněva k Polabským Slovanům na Havolu, tedy do Jindřichových saských držav. Odtud pocházela Vratislavova žena a matka Václava i Boleslava, kněžna Drahomíra. Vratislav jako představitel významného rodu západních Slovanů mohl setrvávat pod Jindřichovou ochranou, zejména pokud se nabízela příležitost nastolením Vratislava (poté i Václava) omezit vazby Bohemie na konkurenční Bavorsko. Za takových okolností nemusí být vyloučeno, že Václav do r. 915 vyrůstal na dvoře v Quedlinburku. Vévoda Jindřich se mohl stát i Václavovým kmotrem a oba pojilo významné duchovní pouto, v tehdejším pojetí křesťanství srovnatelné se vztahem otce a syna. Václav tak usedl na stolec v Bohemii již jako králův oddaný spojenec, pro loajalitu Jindřichovi nejvýznamnější z vévodů vznikajícího křesťanského impéria. Přemyslovské knížectví s Václavem cíleně oslabovalo vazby na bavorské Řezno a přiklánělo se k mocenským centrům v Sasku. V Bohemii o Václavův trůn nejspíše usilovali již v r. 929. Tehdy ještě Jindřich I. zakročil a tažením do sídelní Prahy zastrašil všechny své – tudíž i Václavovy – protivníky. S posilou křesťanského krále v zádech se knížeti podvolil i nejodbojnější z domácích vojvodů, (Kouřimský?) kníže Radslav. V legendách však na helmici sv. Václava spatřil oslnivé znamení kříže a sklonil se před jeho mocí. O šest let později se však situace změnila. Obávaný král Jindřich I. umíral, neměl dostatek sil k intervenci, a Václavovým odpůrcům se na podzim r. 935 naskytla příležitost, kterou bezezbytku využili. Pro nastolení mladšího bratra Boleslava byl rozhodující postoj a následná podpora většiny vojvodů. Pokud někteří nebyli přímo strůjci převratu, nového knížete, zdá se, přijali bez výčitek. V pozadí Václavovy vraždy tak spíše než bratrova prchlivost byla promyšlená intrika vlivných rodů, které hledaly příležitost v podpoře ctižádostivého Boleslava posílit vlastní pozice v zemi. Ta za vlády knížete Václava spěla k přílišné závislosti i ke ztrátě vlivu domácích elit.

Odpovědí na vzpouru
Boleslavova knížectví se nedlouho po smrti Jindřicha I. (2. 7. 936) stala vojenská výprava jeho syna a následníka na německém trůnu, krále Oty I. Podnětem k intervenci kamsi na sasko-české pomezí bylo údajné ohrožení „sousedního podkrále“, patrně jednoho z příhraničních vojvodů, který odmítl uznat Boleslavovu svrchovanost a žádal pomoc Sasů. Otovi I. se naskytla příležitost potrestat Václavovu smrt a demonstrací síly donutit jeho mladšího bratra k poslušnosti. Podcenil však strategické schopnosti protivníka. Děj popsaný saským kronikářem Widukindem mohl být vyprovokovanou lstí na nezkušeného a ještě málo prozíravého saského panovníka, který svou horlivostí prospěl Boleslavovi. Ten proti němu vytáhl patrně již posílen vojenskými družinami ostatních vojvodů Bohemie, které pod knížetem Boleslavem I. sjednotila společná hrozba. Zatím co jedna část vojska zahnala na útěk síly Durynků, které vůbec nezasáhly do boje, od severu přicházející Sasové se nechali oklamat snadným vítězstvím nad menší skupinou nepřátel. Zcela nepřipravení byli poté pobiti hlavním vojem Boleslavova vojska, následně byl vypleněn i hrad onoho vzdorujícího podkrále. Lekce, kterou Boleslav uštědřil Otovi na dalších čtrnáct let, přerušila politické vztahy obou zemí. Bohemie i Sasko zůstávaly sice v nepřátelství, nicméně k žádným vážnějším střetům nedošlo a oba panovníci se mohli plně soustředit na konsolidaci své moci.

Boleslavův sídelní hrad
se před r. 935 nacházel v Polabí, 25 km východně od Prahy. Hradiště vzniklo v mělkém meandru Labe na říčním brodu, na dávné komunikaci ze západu do Slezska a Pomoraví. Mezi ostatními opěrnými body nastupující moci Přemyslovců je Stará Boleslav ojedinělým založením blatného typu. Knížectví na počátku 10. stol. krystalizovalo z jádra ve středních a severozápadních Čechách a tamní opevněná sídla zaujímala převážně výšinné polohy. Vynutila si je mj. nutnost bezpečnosti před franskými vpády, které západní Bohemii sužovaly již od 7. stol. Odlišná situace byla na východě. Hospodářská a vojenská centra chráněná říčními ostrovy či bažinatými meandry zakládali Slované přicházející po Dunaji, lidé znalí budování sídel v nivních polohách rozlehlých rovin. Z nich vzešli Staří Moravané a nejspíše i kmen tzv. Bílých Charvátů. Hradiště, kde se zdržoval Boleslav, tak mohlo ještě náležet k sídelní skupině charvátské kolonizace horního a středního Polabí, tj. na řece Alba/Bílá. Zdejší lid spíše než k západním sousedům v Bohemii nadále inklinoval k Moravě, i u nich však probíhal proces rozpadu kmenového společenství na privilegované elity s vlastními hradskými centry. Ty po většinu 9. stol. podléhaly svrchovanosti Mojmírovců, můžeme předpokládat i příbuzenské vazby předních velmožských rodů. Úpadek Velké Moravy na počátku 10. stol. vedl i v Polabí k mocenským změnám. Země nejspíše vstřebala část vojenské aristokracie zanikající říše, posílena vzešla slavníkovská ústředí na Libici či ve Staré Kouřimi.

Slavníkovci
jsou pokládáni za vedlejší rodovou větev tzv. Přemyslovců. Společné kořeny mohou ležet hlouběji v minulosti 9. stol., to však nebránilo dalšímu prorůstání předních domácích rodů ve století následujícím. Ty vytvářely širší zázemí s mnoha potomky, zcela výjimečně je však můžeme sledovat v ženské linii. Totožnost manželek (většinou nezůstalo u jedné), matek a dcer je neznámá nebo tone v nejistotě. Bratři Václav a Boleslav měli snad i několik sester, z nichž z Kristiánovy legendy víme pouze o Přibyslavě. O jedné z dcer Boleslava I. se uvažuje jako o manželce libického vládce. Střežislava by měla být matkou biskupa sv. Vojtěcha, nejvýznamnějšího ze Slavníkova rodu. Poloha Boleslavova sídla i okolnosti, za jakých mladší z bratrů prakticky okamžitě ovládal bohaté Polabí, úvahu o rodové sounáležitosti se Slavníkovci přinejmenším podporují. Pokud tyto dispozice neměl kníže Václav, muselo k propojení významných rodů dojít právě v souvislosti s Boleslavem. Historické prameny neuvádějí první z Boleslavových manželek. Pokud by se jí stala některá z dcer polabské nejvyšší aristokracie ještě před r. 935, Slavníkovci mohli být jedním z iniciátorů odporu proti Václavovi. Za všech okolností si však Boleslav I. sňatkovou politikou v Polabí mocensky výrazně polepšil, znásobil rozsah bratrova knížectví, nebývale rozšířil svůj vliv a hned na počátku vlády si otevřel cestu k dalším územním ziskům. Slavníkovci po generace představovali spojitost s prostředím vyspělé Moravy. Nyní mohl usilovat o zaujetí zemí pod dřívějším vlivem jejích panovníků a navázat na ambice Predeslavova otce, krále Svatopluka I.

Expanze knížete Boleslava I.
na východ bývá spojována s dobýváním pozic na významné obchodní magistrále, která počátkem 10. stol. v reakci na maďarské nebezpečí odklonila kupecké karavany severněji od Dunajské cesty. Ze sídelní Prahy se stal důležitý trh, přes který putovalo žádané zboží ze západní Evropy dál ke Krakovu a na Kyjevskou Rus. V opačném směru karavany přivážely sůl, jantar a kožešiny, významným artiklem východních zemí byli otroci. Boleslavovo knížectví v poměrně krátké době ovládalo téměř tisíc kilometrů této magistrály. Z centra Bohemie pokračovala Polabím přes Olomouc na severní Moravu, odtud povodím Odry a tzv. Moravskou bránou do Malopolska a poté až k Volyni. Na pomezí s Kyjevskou Rusí Boleslavovi lidé založili tzv. Červeňské hrady s ústředím veskrze symbolického názvu: dnešní Przemyśl ve východním Polsku. Silami knížectví, jímž disponoval Václav, by vytvoření takové říše bylo nemyslitelné. Boleslav I. však volil politiku, která vojvodům Bohemie jistě imponovala. Územní expanze poskytovala zdroj zisku a bohatství, slávu v boji a v neposlední řadě zaujal roli silného panovníka, pod kterým se dříve svobodná hradská centra – více či méně dobrovolně – vzdávala nezávislosti. Pro obyvatele i církev rozvrácené Moravy „Přemyslovec“ Boleslav znamenal obnovení centrální moci, zvláště mohl-li se opírat o původ ze Svatoplukova rodu. Dolní Pomoraví sice nadále zůstávalo pod vlivem staromaďarských kmenů, nicméně i zde spěl nadcházející vývoj k uspořádání poměrů pod svrchovaností Boleslavovců. Bez pomoci spojenců by kníže Boleslav I. stěží dosáhl úspěchu. Slavníkovské i moravské elity se mu staly oporou, s jejich vydatným přispěním dokázal navázat na nedávnou éru Velkomoravské říše a vytvořil základy budoucího státu, Přemyslovského království Zemí koruny České.
Radek Míka

• www.e-vsudybyl.cz/…si-statnosti
• www.miniaturpar­k.cz