Menu

Počátky 2 - Zlatý věk – mezolitická kolonizace

31. 12. 2012

Ústup ledovců
ze střední a severní Evropy znovu učinil naše končiny obyvatelnými. Člověk – lovec pozdního paleolitu, zdržující se v období glaciálního maxima v klimaticky příhodnějších oblastech – se však vracel pomalu. Vymrzlou krajinu nejprve osidlovalo rostlinstvo a menší zvířata. Neandertálští příbuzní vymizeli, vyjma Středomoří byla Evropa prakticky liduprázdná. Po odchodu vyspělé kultury lovců mamutů z Podunají až do nástupu střední doby kamenné před zhruba deseti tisíci lety nemáme o činnosti člověka na našem území než několik vzácných dokladů. Avšak na relevantní fakta o závěrečné fázi paleolitu jsou skoupé i oblasti jižní Evropy a Asie. Povětšinou jsme odkázáni na konstatování, že v souvislosti s oteplováním klimatu tehdejší lidé posouvali svá působiště dál na sever a lovecko-sběračský způsob života plynul v neměnném rytmu, než se kdesi na jihovýchodě zrodil tzv. neolit – první kultura zemědělců. Můžeme však po dlouhých deset tisíc let pozdní doby ledové (mezi 18–8 tisíci let př. n.l.) rod Homo sapiens podezřívat ze stagnace?

V Pyrenejském podhůří
jižní Francie a Španělska se do tohoto období zvaného magdalenien (podle jeskyně La Madeleine v oblasti Dordogne, Francie) datují nejúžasnější malby pravěku, zejména výzdoba jeskyní Lascaux a Altamira. Ve skalních prostorách udivují motivy zvěře, bizonů v pohybu, dávné obrazy vyvedené v barvě i plasticitě. U nás malby nalezeny nebyly, nejspíš se nedochovaly. Jeskyně Pekárna v Moravském krasu však vydala obdobné svědectví v podobě rytin na koňských žebrech. Český magdalenien je zastoupen nálezy sídelních aktivit v krasové oblasti nad Berounkou, odkud pocházejí kamenné destičky s výjevy koní, sobů a kozoroha. Lidé, kteří je tvořili, byli bezpochyby lovci. Vyznačovali se však neobyčejnou kulturou výtvarného projevu, který nemohl existovat odděleně od rozvinuté kultury slova a společenských rituálů. Jejich řeč nám zůstane utajena. Neznáme ani hudbu a kultovní prostředí, v němž žili a jež dodávalo jejich tvorbě smysl. Přenechali nám jen živoucí, leč němá díla skrytá v temnu podzemních labyrintů. Svět na povrchu se řídil jinými, pro vědu snáze měřitelnými zákonitostmi. Oteplování klimatu mělo za následek tání pevninských ledovců a zvyšování srážek. Suchá, spraší tundry zavátá koryta řečišť se rozvodnila, zvedala se hladina moří a světových oceánů. Bývalá linie pobřeží s deltami řek, bohatá loviště a vyhledávaná stanoviště, navždy mizela pod hladinou. I když tyto dalekosáhlé vlivy probíhaly z pohledu lidského života velice pozvolna, lovecko-sběračská populace se musela trvale přizpůsobovat změnám, rozvíjet se. Lidé však díky proměnám klimatu a související nestálosti v migraci lovné zvěře nepreferovali trvalejší charakter sídlišť. Hmotná kultura, která by se zachovala v podobě pozůstatků sídel a jejich vybavení, se nerozvíjela stejným tempem jako kultura duchovní, při absenci pohřbů archeologicky neuchopitelná. Bohatství v dnešním pojetí hmotného blahobytu neexistovalo. Pokud však o kulturním bohatství tehdejších lidí vypovídají téměř zázračně dochované malby a rytiny, neměli bychom jejich intelektuální svět nijak podceňovat.

Jih Evropy, východní Středomoří
a oblast Anatolie v nepříznivých dobách zalednění přijaly mnohá kmenová společenství. Tady člověk soustředil a rozvíjel technické znalosti, pěstoval kult i náboženské rituály. Na západě ještě existoval pevninský most do severní Afriky. Přední Asie nebyla oddělena Bosporskou úžinou, moře zvané Černé mělo podobu sladkovodního jezera. Kdesi uvnitř „kotle kultur“ prošel civilizační projekt nositelů pavlovienu další zkouškou. Lidská společnost podnes stojí na teritoriálních zásadách; dokud je nadbytek, soužití s „cizími kmeny“ má veskrze pozitivní dopad. V okamžiku potravinové krize si však skupiny lovců a sběračů začaly konkurovat. S celkovým úbytkem stád, v důsledku vybíjení i přírodních změn, docházelo k odlivu početných kmenů na východ, kde ještě o mamuty či bizony nebyla nouze. Opustili však rodná teritoria ti úspěšnější? Patrně ne, nikoliv ve většině. Jako vítězové v konkurenčním boji ještě netušili, že budoucnost jejich loviště změní k nepoznání.

S klimatickým vývojem
se měnila krajina i skladba lovné zvěře. Geologie mluví o nástupu mladších čtvrtohor – holocénu. Z Evropy nenávratně vymizel srstnatý nosorožec i velká stáda mamutů. Posledním útočištěm jim byly rozlehlé tundry východní Sibiře. Stepní pásmo s pastvišti bizonů a koní vytlačují neprostupné lesní porosty. Lovec závěrečné fáze paleolitu se musel přeorientovávat na stopování lesní zvěře, kladení pastí a lov ryb. Technické inovace se přizpůsobovaly potřebám člověka na cestě. Používal štípaný kámen stejně jako lidé po tisíciletí před ním, novou technologií však tvořil dokonalejší nože, dřívější odpad – ostré úštěpky zvané mikrolity vkládal do dřevěných nebo kostěných nosičů a měnil je tak v lehké a rychlé vrhací oštěpy či harpuny. Zásadním zdokonalením byl luk a smrtící šípy svištící vzduchem. Pokud byl k dispozici vhodný štěpný materiál (ten tehdejší lovec dopravoval i zdaleka), nástroje nevyžadovaly žádné složité zpracovatelské dílny, v mnohém měnily i taktiku lovu. Zdatný lovec si vystačil sám, v lesním prostředí úspěch závisel víc na jednotlivci než na početné skupině. Paleolitický model lovecko-sběračského kmene se začínal diferencovat.

Mezolit
vývojově zůstává spjat s pozdním paleolitem, je však jeho adaptací na nové přírodní podmínky. Zatímco u nás se počátky střední doby kamenné kladou 8 tisíc let před náš letopočet, na jihu započala o tři až čtyři tisíce let dříve. Při větší koncentraci osídlení tamní společnost populačně rostla a samotný lov přestával k obživě dostačovat. Mezolitik jižního klimatického pásma musel měnit tisícileté stereotypy, zvyšovat podíl rostlinné složky v potravě. Z pohledu lovců se život stával chudším. Zavádění nových postupů při zajištění obživy zvyšovalo pracnost, jež současně kladla nároky na změnu organizační struktury společnosti. Mezolit Anatolie a východního Středomoří již směřoval k zemědělské civilizaci. Ve srovnání s tím sever, ještě s nevyčerpatelnými zásobami zvěře a přírodnin, lákal dosud nezávislé lovce k osidlování.

Zprvu jen ti nejzdatnější
se pouštěli do chladnějších liduprázdných oblastí. S sebou přiváděli svůj rod, v malém počtu pohyblivější a přizpůsobivější. Lovec konce paleolitu a nástupu mezolitu, střední doby kamenné, se před 12 až 10 tisíci lety stal kolonizátorem střední a následně i severní Evropy. Jeho postup v nedotčené krajině se řídil vodními toky, které mu byly schůdnou cestou i zásobárnou ryb, k vodě přicházela lesní zvěř. Vystopování lidské činnosti však komplikuje samo tehdejší přírodní prostředí. K zakládání osad si vybíral písečné duny při řekách, které často měnily svá koryta, tábořil u četných jezer, pozůstatku po ústupu ledovců. Osady byly nepočetné a svým charakterem lehké, bez archeologicky čitelné stavební činnosti. Na naše území pronikali lidé z Podunají. Vedle dolní Moravy to byly jižní Čechy, mezolitické osídlení je doloženo v okolí bývalých jezer Třeboňské pánve i přítoků Vltavy na Písecku. Své lovce a rybáře si našla krajina Mělnické pánve při soutoku Labe s Vltavou. Díky nízké konkurenci kolonizační populace bylo zásobování lovem relativně dostupné a snadné. Studie z prostředí lovců a sběračů současné Afriky dokládají, že k zajištění obživy tehdy postačily průměrně dvě hodiny práce denně. V ostatním čase se člověk mohl věnovat výrobě nástrojů, zábavě či zahálce. Již starořečtí filozofové tomuto času přisuzovali atributy nejšťastnějšího období v dějinách lidstva. Idealizovaná podoba volnosti, blahobytu a rovnosti se promítla do mýtů řady národů.

Sílící migrace
pozvolna nabírala trend hledání nikým nezaujaté země, oplývající dostatkem. Rodil se příběh, který důvěrně známe z pověsti o příchodu Praotce k Řípu. Podání z Kosmovy kroniky o věku, jež nazýváme mezolitem, říká: Povrch této země tenkrát zaujímaly širé lesní pustiny bez lidského obyvatele, zněly však hlasně bzukotem rojů včel a zpěvem rozličného ptactva. Zvěře bylo ve hvozdech bez počtu jako písku v moři nebo hvězd na nebi… houfům dobytka sotva stačila země. Vody tam byly čisťounké a k lidskému užívání zdravé, rovněž i ryby chutné a výživné… …A poněvadž tato země za těch časů ležela nedotčená rádlem a do té doby ještě do ní nevešel člověk, který by se jí dotkl, uznávám za vhodnější o její úrodnosti nebo neúrodnosti pomlčet, než říci něco nezaručeného. Když do těchto pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoli, neznámo s kolika lidmi, hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami Ohří a Vltavou prvá zřídil sídla…
Upadl by však v hrubou nelibost, kdo by se pokusil našim nynějším lidem, libujícím si v pravém opaku, podrobně líčit, jakých byli mravů, jak poctivých, jak byli prostí a kupodivu ušlechtilí tehdejší lidé, jak byli mezi sebou věrni a jeden k druhému milosrdný, jak byli též mírní, střídmí a zdrženliví. Proto se o tom nezmiňujeme a chceme jen něco málo, ale pravdivého povědět o tom, jaký byl onen první věk. Byl přešťastný, spokojený a se skromnými výdaji a nenadýmající se hrdou pýchou. Darů Cereřiných a Bakchových neznali, protože jich ani nebylo. …také nikdo neznal slovo „mé“, nýbrž po mnišském způsobu vše, co měli, za „naše“ ústy, srdcem i skutkem prohlašovali. Nebylo závor ani nezavírali dveře před příchozím, poněvadž nebylo zlodějů, ani loupežníků, ani nuzných. Žádných zbraní neznali, měli toliko šípy, a ty jen na střílení zvěře. Odkud letopisec, žijící před devíti sty lety, čerpal? Byl znalcem antické literatury. Pouze v povědomí o poměrech civilizací zatíženého jihu a dosud jejími vlivy nedotčeného, tudíž šťastného severu se mohla nést myšlenka, kterou v první knize díla Proměny (Metamorfózy) cituje římský básník Ovidius: První byl zlatý věk, kde bez soudce a bez zákonů, jen sama o sobě byla zachována věrnost a právo…

Opravdový věk hojnosti
přináší podnebí tzv. atlantiku. V 7. tisíciletí př. n. l. se klima stává nejteplejším a nejvlhčím od počátku holocénu, současnost nevyjímaje. Tehdy se do střední Evropy rozšířily listnaté lesy se zastoupením dubu, buku, javoru i lípy, ubylo jehličnanů a bez-lesých ploch. Mezolitické skupiny zde skutečně nacházejí ideální prostředí k zakládání osad. Stopy člověka jsou doloženy nejen v tradičních sídelních oblastech nížin, ale nyní i v polohách pahorkatin a horstev. Život v divočině, lov a sběr z přírodních zásob lesa, místo pouhého kořistění přechod k sídelnímu hospodaření, jasně vymezená patriarchální společnost… Jakkoliv se nám může zdát mezolit středozápadu Evropy kulturní stagnací, jedná se o alternativní civilizační proces, se všemi klady a zápory tvůrčí mentality jednotlivce.

Lidé měli své kořeny na jihu
Odtud si přinášeli technické znalosti i genetickou výbavu, zejména však společné kultovní povědomí a orální tradice. Změna klimatu sice umožnila osidlování naší krajiny, nebyla však jeho jedinou příčinou. Člověk mezolitu uvažoval zcela současně. Závislost na zemědělské produkci čím dál zřetelněji omezovala jeho svobody, zakládala na sociálně rozdělenou společnost. Naši dávní předci měli odvahu odejít za vidinou lepšího života, snadnější obživy, opustit stresové prostředí. Avšak svůj „zlatý věk“ nalezli jen nemnozí, většinou jen ti první, kteří se pro své následovníky stávali mýtem.
Radek Míka

K článku použity ilustrace Zdeňka Buriana. Informace na www.zdenekburian.com


Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001