Menu

Na Retezat 3

06. 12. 2003

Asi za hodinu jsem přišel k sobě
Kotvím i střechu. Taky že jo! Nárazový vítr zkouší, co Gema vydrží. Trochu jsem si zdříml. Za hodinu jsem přišel k sobě. Ale nejen že se mi nechtělo vstávat, ale ani pohnout víčky. Stálo mne ohromné úsilí probrat se a začít vařit. Uprostřed stanu placatý šutr a na něm vařič. Po večeři mi opět jakákoliv aktivita dělá problémy. Čekám, až doprší. Vylézám ze stanu umýt sebe i nádobí. Když je po všem a jsem venku, rozhodl jsem se pro obchůzku plesa. A jak řekli, tak udělali. Kolem půl osmé zalézám do spacáku. Zítra bych se rád podíval na Zuby Peleaze.

Co s volným časem
12.7. 8.30 Krásný den. Modrá obloha. Zlaté slunce. Tak na tohle jsem se těšil, když jsem trčel neskutečné týdny a měsíce u počítače. Kus deníku píšu během konzumace poridge, ale honem toho nechávám, studený se už pozřít nedá vůbec. Odcházím v 11 hodin. Šlapu zpátky do sedélka. Odtud na vrchol Custura 2457 m a po žlutém kříži na Papušu 2508 m. Sousední vrchol je Peleaga. Počasí je už zase, že by každou chvíli mohlo pršet. Scházím raději k plesům po červeném pruhu a potom po šutrácích. V 15.45 u Lacu Mare nacházím místo na stan. Vařím venku. Bolí mne páteř. Zřejmě jsem si poté, co jsem došel, ne včas oblékl teplou mikinu a bundu. Každou chvíli navíc nějak špatně našlápnu, až mi zatrne v nártu. Beru si acylpyrin a zalézám do spacáku. Po osmé se probouzím. Bolí mne břicho. Že by žlučník? Přepálený špek a česnek – vražedná kombinace. Jdu tam, kam i císař chodí pěšky. Hned je mi lépe. Do deseti rozjímám nad mapami, co s volným časem.

Je to dřina!
13.7. Kapky bubnují o tropiko. Nějakou dobu se je snažím ignorovat. Přece jen mne ale přinutily procitnout, vylézt ze stanu a následovat příkladu. Nízko nad plesem se kupí černý dekl. Hřebeny hor v mracích. Vařím před stanem ze spacáku. Dnešní poridge je obzvláště hnusný. Prší mi do stanu. Zatahuji tropiko a jdu si zdřímnout. Nezbývá mi než konstatovat: „Je to dřina!“ Právě jsem se opět probudil. Je čas oběda. Na tropiko stále bubnuje déšť. Ve 12.30 se utišil. Donutil jsem se jít ven a pro vodu. Bos. Ve 12.45 už zase poprchává. V 15.30 se probouzím. Jdu do plesa pro placatý šutr. Instaluji jej ve stanu a vařím jedním vrzem bujón s cibulí. Poté, co ho kus ujím, sypu do něj sušené mléko, brkaši, majoránku, sůl a kmín. Nakonec nakrájený špek. V bříšku jako v pokojíčku.

„Na samotě u lesa“
V 17.15 vylézám. Musím. Ledva jsem venku, zjišťuji, že roh stanu je pod vodou. Kolem něj i pod podlážkou jezírko. V dešti dlabu peruánskou lžící hlínu, rvu drny a kameny. Voda odtéká. Mokrý vítězně zalézám do spacáku s otázkou: Vyčůral jsem se? Nevím. Zato venku. Jako ve filmu „Na samotě u lesa“, kde scénář kázal panu Kemrovi konstatovat cosi o pršení.
18.30 Majestátné velehorské ticho. Neprší.
14.7. V 8.45 se probouzím s hlavou v oblacích. Ale nejen s hlavou, mokrým stanem, vlhkým spacákem a zkrátka vším. Je vidět sotva na pět metrů. Balvany slizké. Tráva mokrá. Je to tvrďárna. Ze spacáku mne jen tak něco nedostane.










www.mtromania.ro

Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001