Na Pražský hrad jsme vypravili dva autobusy

S ředitelem Hotelové školy, Obchodní akademie a Střední průmyslové školy Teplice Mgr. Jiřím Nekudou se potkáváme v Teplicích 10. ledna 2017. **
**Pane řediteli, v předchozích ročnících Všudybyl přinášel informace, jak v rámci odborné výuky žáci vaší školy obsluhují na Pražském hradě hosty českých prezidentů.
Tak tomu bylo i v roce 2016. Mimo jiné to byla jedna z největších akcí, kterou kdy žáci Hotelové školy Teplice absolvovali. Na Pražský hrad jsme jich vypravili dva autobusy. Dostalo se nám té cti obsluhovat našeho pana prezidenta a jeho hosta, čínského prezidenta s doprovodem.

To, že žáci Hotelové školy Teplice mohou ve svých životopisech uvádět, že obsluhovali nejvyšší představitele USA, Číny, Ruska a dalších zemí, je nejen významnou profesní zkušeností, ale i motivací. Určitě tím dělají radost vašemu zřizovateli.
Z řady zkušeností vím, že to zástupci zřizovatele vnímají a dokážou se tím i leckdy pochlubit. Občas se i akcí, kde obsluhujeme, osobně účastní. Ústecký kraj pokračuje v podpoře páteřních škol, mezi něž se naše škola zařadila svou velikostí a počtem žáků. Je dobře, že jsme slučovacím procesem prošli už v roce 2011. Teď z toho těžíme, protože jsme schopni reagovat na výkyvy v poptávce dětí a jejich rodičů po různých vzdělávacích oborech. Problémem, který v Česku všeobecně brzdí motivaci dětí vytěžit ze studia co nejvíc, je, že nabídka v oblasti středoškolského vzdělávání výrazně přesahuje poptávku. Jednotné přijímací zkoušky sice mohou něco napovědět, ale asi to nebude mnoho znamenat, protože adept studia se stejně dostane, kam si zamane. Atmosféra, kterou současná společnost na děti působí (mám na mysli postoje a chování lidí, mezi nimiž se pohybují, a také „vzory“, které jsou jim prezentovány hromadnými sdělovacími prostředky včetně veřejnoprávních), a samozřejmě i další faktory způsobují, že u nich narážíme na malý zájem téměř o cokoli.

Často zmiňujete, že si řada žáků svůj pobyt na středních školách ráda prodlužuje, šest a více let už není výjimkou.
To je pravda a velká bolest českého školství, která z něj vysává obrovské částky bez sebemenšího efektu. České školství ve značné míře vychovává už třetí generaci nezaměstnatelných, protože poté, co tito frekventanti opustí střední školu, nemají potřebu pracovat, být dobří v oborech, které se učili nebo studovali. Školství v České republice se tak stává dalším sociálním pilířem státu, kdy po základní škole takovíto „věční studenti“ stráví osm let neplodného života na středních školách. Po prvém neúspěchu přestoupí na jinou střední školu, pak na další… a se základním vzděláním nebo bez maturity se hlásí na úřadu práce. Obdobným způsobem, jakým procházeli českým vzdělávacím systémem, totiž procházejí i praxí. Nikdy nebudou pracovat. Podle mne je to veliký problém, pověstné „kyselé jablko“, do kterého se nikomu nechce kousnout.

Velký problém je i nedostatek kuchařů a číšníků na trhu práce.
Tak na to zná asi málokdo řešení. V Česku je víc než sedmdesát „hotelových škol“. Učilišť, která vzdělávají kuchaře, zhruba sto sedmdesát. Přesto sehnat dobrého kuchaře je neřešitelný problém. Ostatně i naše škola už půldruhého roku shání mistra odborného výcviku v oboru kuchař, tedy kvalitního kuchaře s maturitou.

Říká se, že pouze jeden z pěti vyučených kuchařů zůstává po pěti letech u řemesla.
Ano, to je pravda. Těch důvodů proč je povícero. Lidé této profese pro zaměstnavatele ze začátku nezřídka pracují za peníze z ruky do ruky. Když pak nastane situace, že například potřebují hypotéku, musejí jít do jiného oboru, protože ji kvůli své oficiální minimální mzdě od banky nedostanou. Navíc dobří kuchaři a číšníci, obdobně jako třeba české zdravotní sestry a lékaři, odcházejí pracovat do zahraničí nebo jako zubní lékaři do Prahy a z těch, kteří zůstávají v mimopražských regionech, zpravidla není moc co vybírat. Pravda taky je, že velká část absolventů vůbec nikdy neuvažovala o tom, živit se tímto oborem.

Proč by se absolventi základních škol měli ucházet o vzdělávání na odborné škole?
Navštěvuji hodně základních škol. Mluvím tam s žáky a jejich rodiči. Říkám jim: „Když chcete na vysokou školu, dejte dítě na gymnázium. Pokud nejste stoprocentně přesvědčeni, že bude chtít na vysokou, volte raději odbornou školu, která ho připraví pro život.“ Bohužel, řada rodin neví, co se svými dětmi. Nezřídka se tak stane, že dítě jde na gymnázium s tím, že se po čtyřech letech uvidí, co dál. Ne vždy se ale „uvidí“ a tyto děti jsou pro technické obory a řemesla zpravidla ztraceny. Domnívám se proto, že je záhodno, pokud ještě nejsou rozhodnuty jít po střední škole na vysokou, je přesvědčit, aby šly na odbornou školu, například na průmyslovku, a budovali si kariéru. Ta je, obdobně jako gymnázium, připraví na vysokou školu, a když se jim nebude chtít dál studovat, mají kvalifikaci, která jim umožní uplatnit se na trhu práce. A ještě jeden fenomén, na který často narážíme: není nic horšího než přehnaně ambiciózní rodič.

Pane řediteli, naposledy jsme se potkali na výroční konferenci Asociace hotelů a restaurací ČR (AHR ČR) v Karlových Varech.
Konferenci jsem si moc užil. Prospělo jí, že byla o den kratší. Prezidentu AHR ČR Ing. Stárkovi jsem řekl, že spolu s karlovarskými hotely Pupp a Ambassador nasadili laťku hodně vysoko. A to i co se týče mluvčích, včetně Jana Mühlfeita, který mj. přednáší na Harvardu. Jeho vystoupení pro mne bylo zážitkem. Konstatoval, že devadesát procent úspěchu každé firmy (a je jedno, jestli to je velká nadnárodní společnost, nebo škola) dělají lidé. A v tom tkví obrovský problém českého školství. Téma školství je v Česku akcentováno hlavně před volbami, kdy se o ně kdekdo „stará“. Po volbách se opět ocitá na „páté koleji“. Ostatně, dokresluje to i skutečnost, že od roku 1990 bylo ministry školství, mládeže a tělovýchovy 19 politiků. Průměrná doba jejich setrvání na postu českého ministra školství, mládeže a tělovýchovy tedy není ani půldruhého roku. A to jim ještě tento průměr výrazně vylepšují Eduard Zeman a Petra Buzková, kteří byli ministry po celá čtyřletá volební období. Jakákoli vzdělávací koncepce obvykle končí odchodem ministra a „vypracovává“ se nová. Je to velký problém, protože i díky tomu strádá motivace učitelů. Tedy nejen kvůli nízkým mzdám. České školství je podfinancované. Skladník v supermarketu má stejný plat jako učitel po dvaceti letech praxe. Nástupní plat příslušníka Městské policie Praha je asi o dva tisíce korun vyšší než plat kantora na konci jeho kariéry, tedy po 32 letech praxe. Země, která si neváží vzdělání a učitelských profesí, nedopadne dobře. Možná i proto lze od ředitelů gymnázií běžně slyšet, že na pedagogické fakulty odcházejí absolventi s nejhoršími studijními výsledky. Paní ministryni nelze upřít velkou snahu, ale dluh, který zdědila, je obrovský a bohužel pověstné nůžky se dál rozevírají.

Bude mít v budoucnu vůbec kdo učit?
U některých odborností to bude opravdu velký problém. Zejména technické obory, tady ten problém cítíme už dnes. Teplickou průmyslovku do sedmi let opustí osm odborných učitelů a náhrada za ně prostě není.

• www.sostp.cz